Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Hledání duchovní cesty 1997-2000

Po vyhození z KT jsem musela řešit existenční a zdravotní problémy. Dlouho jsem nebyla schopna psát a publikovat, cítila jsem se ochromena. Natož uvažovat o zasvěceném životě, který jsem pustila z hlavy už v době redaktorské práce, která mě tenkrát totálně pohltila.
Po několika setkáních a rozhovorech s P. Kubíčkem potlačená myšlenka na duchovní povolání mi začala vyplouvat z nitra. Je zvláštní, že jsem s ním o tomto úmyslu zpočátku vůbec nemluvila a Ladislav nemohl tušit, že jsem o něčem takovém předtím uvažovala. Netušil vůbec, o jakém životním stavu vlastně uvažuji, jaké plány v tomto směru mám.
Mluvil velmi sugestívně o možném blížícím se konci světa a o předpovědích Panny Marie ve Fatimě a Medžugorje. Končil rok 1997, rok 2000 spojený s různými očekáváními byl na obzoru. Hlas v nitru, který jsem se snažila dlouho neslyšet a potlačit, sílil. Napsala jsem Ladislavovi dopis o tom, co prožívám a požádala ho o radu.
Odepsal, že existují různé možnosti - v klášteře, přes biskupa, třetí řád nebo sekulární institut. Závěr dopisu zněl: "Začněte tím, že se budete dávat maximálně k dispozici a sloužit upřímně a pokorně za všech okolností. On Vám už další řekne."
K dopisu byl přiložen kontakt na nějaký sekulární institut. Jednalo se o zasvěcené ženy žijící ve světě, údajně Ladislavovy známé z doby vysokoškolských studií. Moravská adresa mě ale odradila. Nebylo mi jasné, jak bych to na takovou dálku realizovala, zvláště při mém kolísavém zdravotním stavu. Leták jsem někam založila a zase to pustila z hlavy. P. Kubíček však byl od té chvíle s mým úmyslem obeznámen a v každém dopise apeloval, abych na sobě o to více pracovala.
Jinou možností bylo zasvěcené panenství. To spadalo do kompetece diecézního biskupa. Napsala jsem biskupovi Kouklovi. Reakce byla neutrální. Nevyzařovalo z ní nadšení, ale ani nebyl výslovně proti. Jedna zmínka mě trochu zarazila: "Vzpomínám si, že jste psala, že Vás redakční kolektiv KT nepřijal." Nechápu, proč to uvedl a co tím chtěl říci. Jednalo se o záležitost starou dva roky, navíc jsem mu nic takového nenapsala. Proč bych obtěžovala biskupa nějakými problémy s pracovním kolektivem?
Tenkrát jsem začala působit jako mimopražská redaktorka KT v litoměřické diecézi, ale nové vedení KT se rozhodlo mě propustit. Biskupovi jsem psala v naivní naději, že má zájem, aby v jeho diecézi působila redaktorka KT, která dělala zpravodajství a reportáže z diecéze, že by se třeba mohl přimluvit. Odepsal, že jednání ČBK o situaci v KT šla mimo něj a už vůbec do nich nezasahoval, protože musel řešit problémy s časopisem Ádéčko.
S odstupem času se mu to asi nějak popletlo. Moje propuštění nesouviselo s redakčním kolektivem, který mě údajně nepřijal, ale se snahou ČBK založit novou redakci v Brně. Propuštění hrozilo skoro všem pražským redaktorům. Nepropustil mě redakční kolektiv, ale nový šéfredaktor. Vše se dělo na podnět ČBK, jejímž členem byl i biskup Koukl, i když s mým propuštěním nic společného neměl. Ale ani proti němu nic neudělal.
Ale ať už si biskup Koukl o mně a mém povolání myslel cokoliv, byl tak laskav a sdělil mi jméno jisté zasvěcené panny v diecézi, na kterou mi doporučil se obrátit, že mi poskytne další informace. "Působí jako pastorační asistentka a svou prací pro farnost vydává ostatním svědectví Kristu," uvedl.
Každodenní práce v sekulárním prostředí snad svědectvím není? napadlo mě v té souvislosti. Jen proto, že biskup nebo farář moji námahu nevidí? Z tónu dopisu mi to trochu vyznělo.
S tímto postojem jsem se setkala později často. Jako kdyby se pro Krista trpělo jen v církevních a farních strukturách. Mnoho křesťanů žije v přesvědčení, že život je rozdělen na sekulární, světskou část a pak část duchovní. V té duchovní tvrdě pracujeme k slávě Boží a světské je to ostatní, kdy vyděláváme, relaxujeme, nakupujeme. To už se službou Bohu asi nemá nic společného.
Biskup uvedl jméno té ženy, ale už mi nesdělil její adresu. Věděla jsem, že je z této diecéze, ale to bylo trochu málo. Napadlo mě zeptat se P. Kubíčka, ten přece zná kdekoho. K mému údivu odepsal, že ji nezná. Když už ji nezná ani P. Ladislav, na koho se mám obrátit? Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Nezbývalo mi než napsat biskupovi znovu.
Napsala jsem, že se omlouvám, nerada obtěžuji podruhé, ale nepodařilo se mi přes veškerou snahu zjistit, kde ta paní bydlí. Jestli by mi tedy nemohl sdělit její adresu.
Dále jsem navrhla, že by moje případné zasvěcení mohl provést jím pověřený kněz. Učili jsme se totiž v liturgice, že zasvěcení panen lze delegovat i na kněze. Chtěla jsem jen naznačit, že ho nechci časově zatěžovat a že mi jde o zasvěcení jako takové, nikoliv o vnější stránku nebo dokonce nějakou okázalost.
Odpověď byla rozhořčená. Upozornil, že dotyčná je panna zasvěcená Bohu. "Nechápu tedy, jak jste přišla na to, že je to nějaká paní!" Zůstala jsem jako opařená. Označení paní se používá běžně i v případě neprovdaných žen.
Stejným tónem se ptal, kde jsem vzala, že zasvěcení panny může provést kněz. Panenské zasvěcení je záležitostí biskupa.
Adresu na tu paní (pardón, na tu zasvěcenou pannu) mi napsal, ale po takové reakci jsem ztratila na delší dobu zájem.
Ale kdybych tušila, co mám teprve před sebou.
Onkologická diagnóza v září 1998 moje rozhodování urychlila. Zmocnila se mě panika. Roky přešlapuji na místě a v této chvíli netuším, jak dlouho budu žít. Musím začít něco aktivně podnikat, aspoň pro klid svědomí.
Napsala jsem pražským dominikánským terciářům a také terciářům v této diecézi, k nimž jsem kdysi jezdila. Také jsem kontaktovala zasvěcenou pannu, kterou mi doporučil biskup. Nakonec jsem vyštrachala leták s kontaktem na sekulární institut, který mi dal před několika měsíci P. Kubíček. Byla tam uvedená adresa nějakého kněze, který měl toto společenství asi na starosti. Vzhledem k tomu, že to bylo na Moravě, jsem si od toho nic neslibovala. Potřebovala jsem jen mít pocit, že něco dělám, byť bezvýznamného. Napsala jsem, že mě jejich duchovní cesta zaujala, ale nevím, jak by to bylo s dojížděním. Tenkrát jsem dojížděla na vzdálené pracoviště a ještě k rodičům do rodného města. Svěřila jsem se, že také uvažuji o zasvěceném panenství a momentálně nevím, jak se rozhodnout. Položila jsem dotaz, jestli by bylo možné obě spirituality případně propojit.