Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Po revoluci 1989-1992

Porevoluční zmatky a deziluze
V prosinci 1989 bylo ustaveno Občanské fórum zdravotníků a na polikliniku svolaná první schůze. Nestačila jsem žasnout, jak rozhodně a neohroženě najednou vystupují moje kolegyně z lékárny, které se ještě nedávno, když jsem docházela na výslechy STB, ode mě držely stranou a nepodpořily mě tenkrát ani slovem.
Také ostatní účastníci byli velmi důležití. "Je třeba nebát se dát hlavu na špalek, načež zjistit, že nad námi žádná sekyra neexistuje!" provolávala pateticky jedna lékařka, které začali přezdívat "chartistka", i když jsem nechápala proč. Nebylo mi známo, že by se proti končícímu režimu v minulosti nějak angažovala. Asi jen upoutala přítomné silným hlasem. Dávat hlavu na špalek v době, když již každý věděl, že ta sekyra přestala existovat, není žádná odvaha, ale póza a předvádění se. Kromě toho jsem neměla dojem, že by někdo z nich hlavu na špalek nějak dával.
21. prosince byl biskup Otčenášek jmenován diecézním biskupem královéhradecké diecéze, kterou měl převzít 27. ledna. Na faře se konalo rozloučení se slavnostním obědem.
Jedna z farnic vyběhla z kuchyně s pánví v ruce, položila ji na stůl a odstranila pokličku. Z pánve se vyvalil kouř. Paní vytřeštila oči na připálené řízky, pak začala pobíhat s pánví po hale. "Nestrkejte do mě!" utrhl se pan Zbožný.
Od něžné revoluce neuplynul ani měsíc, a už takové nepříjemné reakce. Již jsem intuitivně tušila zárodek budoucího napětí mezi katolíky. Jen nově jmenovaný pan biskup se na všechny mile usmíval, nervozitu kolem asi vůbec neregistroval.


Do farnosti v Osadě nastoupil místo biskupa Otčenáška nový kněz. Hlásil se k fokolarínské spiritualitě, ale byl ochoten převzít a vést i naše společenství.
Začali jsme se scházet veřejně. Byli jsme rozděleni na skupiny po čtyřech, každá skupina měla za úkol připravovat si během měsíce přednášky a úvahy na určité biblické téma. Pak následovalo závěrečné setkání, na němž se měl každý vyjádřit, co ho oslovilo. Většina odpovědí zněla pořád stejně. "Nesoustředil jsem se, mám teď nějaké problémy, prožívám osobní krizi."
Přestávala jsem v tom vidět logiku. Proč nemluvíme také o tom, co kdo řeší nebo prožívá? Místo toho se snažíme vyplnit čas nějakými suchými nezáživnými přednáškami, které ve skutečnosti nikdo neposlouchá, protože každý je ponořen do svých problémů, klesá pod tíhou nějakého kříže.
Byla jsem na tom podobně jako většina. Každodenní dřina a stres v lékárně, pořád nějaké průšvihy a maléry, k tomu počínající zdravotní problémy. Po tom všem pak jen tak přijít, sednout si, poslouchat nějakou nudnou přednášku bez souvislosti s každodenním životem, povinně společensky se na sebe usmívat, tvářit se zbožně a soustředěně, ale ve skutečnosti nevnímat. Kde bylo ono biblické "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" a "Neste si břemena navzájem"?
Později jsem se někde dočetla, že existují dva druhy společenství. Buď pracovní, jehož členy spojuje nějaký společný úkol, nebo rodinné, které klade důraz na vzájemné vztahy. Někteří členové mohou mít jiná očekávání a představy, z toho pak pramení různá napětí a zklamání. Osobně si myslím, že mezi těmito dvěma druhy společenství by neměla být ostrá hranice. Rodina si také stanovuje nějaké společné úkoly, třeba práci na zahrádce, stavbu domku, úklid, a nevidím důvod, proč by pracovní společenství měla úplně potlačit a vytěsnit osobní vztahy. Lidem, kteří se dobře znají, se pracuje lépe, než když jsou si úplně cizí. Společenství, kde se lidé modlí, čtou Bibli, meditují a usmívají se na sebe, aniž se snaží více vzájemně poznat, podle mne nemají smysl, protože postrádají základní aspekt křesťanství. Postupně se začnou rozpadat, protože většina členů se tam necítí dobře. Když pomine první nadšení, začnou docházet s přemáháním a z povinnosti, nakonec přestanou chodit úplně. Zbývající je pomlouvají, nakonec i mezi nimi vypukne zášť. Jeden se pak nestačí divit, když zjistí, jak se tito navenek hodní a zbožní lidé hluboce nesnáší.
"Kateřino, naše skupina je na řadě," vypálil na mě náhle někdo z rodiny Zbožných. "Příští týden bychom se měli sejít a připravit si téma. Můžeš ve středu v šest hodin?"
Měla jsem v hlavě zmatek. Jak mám příští týden služby v lékárně? Mladý Zbožný začal být netrpělivý, viděl v mém zaváhání nedostatek nadšení. Uvědomila jsem si, že mám zrovna v tu středu v lékárně noční pohotovost. Také druhý člen naší skupiny z nějakých důvodů nemohl.