Šikana 2000-2001

Byla jsem vržena do provozu velké lékárny, a to bez sebemenšího zaškolení do počítačového programu. V rychlosti jsem se naučila zadávání receptů a volně prodejného zboží, víc mi neumožnili. Byla jsem pořád vepředu, lidé neustále přicházeli, tak jsem nemohla odejít dozadu a učit se další programy.
V předchozí lékárně jsem také trávila většinu času vepředu, ale vydávala jsem jen na recepty, zboží prodávaly laborantky a vedoucí mě občas vystřídala. Pokud však byl vedoucí lékárník zároveň majitelem jako v tomto případě, běhal většinu dne po bankách, něco zařizoval nebo seděl v kanceláři nad papíry. Celý výdej, někdy i volný prodej, ležel na lékárníkovi-zaměstnanci.
Laborantky mi začaly dávat brzy najevo, že mě považují za neschopnou. Problém byl v tom, že nemám mechanickou paměť, k zapamatování potřebuji logiku a souvislosti. Navíc mi všechno vysvětlovaly v rychlosti, když jsem zároveň vydávala nebo prodávala. Neměla jsem možnost uložit si to do paměti, natož zapsat.
Mladší kolega, který nastoupil o několik měsíců později po absolvování studia a před rokem tu byl na odborné praxi, mi pak prozradil, že laborantky se jezdily po zavedení počítačového programu zaučovat do té malé lékárny, jejíž vedení jsem měla převzít. Tam bylo víc klidu, mohly se učit pomalu a postupně. Ale i tak to prý prožívaly hystericky. Já jsem se to musela naučit za provozu a naučit jsem se mohla jen to, co mi umožnily nebo k čemu mě pustily. Většinou nebyly ochotné mě vepředu vystřídat a pokud jsem se na chvíli dozadu dostala, neměla jsem se koho zeptat.
Přišlo mi absurdní nechat zaučovat doktorku farmacie laborantkami. Původně jsem předpokládala, že mě bude zaučovat ten kolega majitel. On přece potřeboval, abych se naučila vést tu druhou lékárnu. Laborantkám to bylo jedno. Neměly žádný motiv mě na to připravovat.
Tohle jsem už zažila v životě několikrát. Do pracovního poměru mě přijímal někdo sympatický a inteligentní, už jsem se nemohla dočkat spolupráce a komunikace, a po nástupu mě přidělili k někomu nepříjemnému a hloupému.
Lékárna nabízela rozmanitý, velmi nepřehledný sortiment, zařazený do počítačové databáze bez systému a chaoticky rozházený po celé lékárně. Znamenalo to neustálé běhání z místa na místo po rozsáhlém výdejním prostoru. Během výdeje a prodeje jsem musela stihnout kontrolovat čárové kódy zboží, které se tam denně hromadilo, a uklízet je do regálů. Neměla jsem sílu celou pracovní dobu jen běhat a běhat a neustále reagovat. Ruce, nohy a mozek mi vypovídaly službu. Celý den jsem toužila strčit hlavu do nějakého temného prostoru. Lidé moji pomalost a neobratnost občas komentovali, laborantky se k nim přidávaly. Cítila jsem se ponížena zepředu i zezadu.
Laborantky, typické čtenářky Blesku a divačky Novy, seděly většinu dne vzadu a kontrolovaly po mně recepty. Občas mi důležitým tónem mi hlásily chyby, jichž jsem se v únavě nebo stresu dopustila. Dopředu přišly jen tehdy, když byla lékárna plná lidí. Nemohla jsem si ani uvařit kávu a musela jsem je prosit, aby mě vystřídaly aspoň na oběd. Někdy jsem už padala do hypoglykemického stavu.
Vzpomínala jsem na paní uklízečku v předchozí lékárně. Pokaždé, když jsem se vrátila z oběda, už stavěla na vodu a ptala se: "Paní magistro, co si dáte, kafe nebo čaj?" Kdybych chtěla, mohla jsem si to připravit i sama, protože provoz tam nebyl tak intenzívní. Ale bylo tam zavedeno, že po obědě dělala všem kávu nebo čaj paní uklízečka.
Tady jsem se od táry neodtrhla. Pokud se lékárna někdy vyprázdnila a já popošla dozadu, vrzly vstupní dveře s pozdravem "dobrý den". Už jsem ten pozdrav nemohla slyšet.
Zdejší uklízečka vařila kávu pro všechny jen někdy. Pokud se k tomu rozhodla, donesla mi jednu laskavě dopředu. Nebyla to ale pravá turecká káva, jen nějaký rozpustný instantní nápoj s mlékem nebo smetanou, který sladila a ochucovala podle sebe. Ani jednou se nezeptala, jakou kávu piji a jak ji chci ochutit nebo osladit. Samozřejmě jsem zdvořile poděkovala, ale v duchu jsem si myslela, že si to může nechat. Radši bych si udělala kávu sama, kdy budu chtít, a upravila podle sebe. Byla to banalita, ale i to mě pokořovalo.
 

xxxxx

Napadlo mě kontaktovat místní sdružení onkologických pacientů. Už dlouho jsem se cítila jako sám voják v poli. Pochopila jsem, že od farnosti a kněží morální ani duchovní podporu čekat nemohu. Toužila jsem čím dál víc poznat lidi s podobným osudem, podělit se s nimi o své zážitky a pocity a vyslechnout jejich, mít možnost se s někým poradit v případě problémů, najít zázemí a spolubojovníky.
Objednala jsem se telefonicky na pohovor. Přivítala mě sympatická starší psycholožka. Vyslechla se zájmem můj příběh, pochválila mě za aktivní přístup a nabídla mi účast na skupinových sezeních.
Zároveň vyslovila podezření, že souběžně s onkologickým onemocněním u mně možná probíhají depresívní stavy, což bývá v takové situaci časté. Naznačila mi, že bych mohla také navštívit psychiatra. Trochu mě to uvedlo do rozpaků. Co by s tím měl dělat psychiatr? Buď přežiji nebo umřu, ale psychiatr ten proces neovlivní. Nakonec jsem se rozhodla objednat, i když jsem nechápala smysl, ale potřebovala jsem mít pocit, že dělám pro věc maximum.
Sestra na psychiatrii mi sdělila, že onkologicky nemocných doporučených touto paní psycholožkou k nim chodí několik a napsala mi termín první návštěvy. Jednalo se o poměrně vzdálené datum, tak jsem to na čas pustila z hlavy.
Začala jsem docházet na společná sezení onkologických pacientů, která vedla ta paní psycholožka. První setkání mě zaujalo. Každý si vzal matraci, našel si nějaké místo na koberci a uložil se naznak. Paní psycholožka zhasla světlo a pustila kazetu s meditačním slovem a hudbou. Naším úkolem bylo pohroužit se do meditace. Při poslechu kazety jsem prožívala intenzívní, bohaté a pestré zážitky. Vybuchovaly ve mně jako exploze, zaplavovaly mě jako velká voda. Nebylo to nepříjemné, naopak. Cítila jsem se nádherně. Když meditace skončila, paní psycholožka rozsvítila a vyzvala nás, aby každý sdělil, co prožil. Mými zážitky byla vysloveně nadšená.
Druhé setkání proběhlo podobně. Vzali jsme si matrace, rozložili se po koberci, zhaslo se světlo a pustila se kazeta. Po skončení meditace mě paní opět pochválila. V duchu jsem si říkala, že nějaké to ztišení a meditování mi jistě prospěje, jak duchovně, tak zdravotně. Ale také bych se ráda seznámila a pohovořila s těmi lidmi, kteří tam chodí. Snad bude příležitost příště.
Ale nebyla, program s meditační kazetou se opakoval. Ulehli jsme na matrace, ponořili se do slov a hudby, pak jsme se rozloučili a rozešli.
Začala jsem si klást otázku, k čemu mi to je. Někam chodit, abych si tam jen lehla na záda, zírala pasívně do tmy a do stropu a nechala se unášet nějakými fantaziemi bez vztahu k mému každodennímu životu. Navíc mi ta hudba i meditace začala čím dál víc připomínat New Age. Já jsem potřebovala hlavně vzájemné sdílení, diskuzi, aktivní řešení problémů. Z útržků krátkých rozhovorů během příchodu a odchodu účastníků jsem vyrozuměla, že většina z nich má invalidní důchod a jsou se svou nemocí doma. Nikdo neřešil problém, že je nemocný a zároveň vystaven pracovnímu stresu nebo dokonce šikaně. Jedna z žen prohodila, že jí bylo dva dny špatně, tak ležela, třetí den se jí udělalo lépe, tak uklidila. Neubránila jsem se sebelítostné myšlence. Mně bylo také často špatně a ráda bych si lehla, ale denně musím vstát, nastoupit do vlaku a pak čelit stresu a šikaně. Na sezení pak dorážím schvácená a jsem ráda, že jsem vůbec stihla dorazit. Místo ležení na zádech a meditování jsem spíš potřebovala kvalifikovaně poradit, jak mám tuto životní situaci řešit.
Také mi nešlo do hlavy, jak je možné, že se ti lidé znají jmény a něco o sobě vědí, když se tam jen poslouchá meditační kazeta a nekomunikuje se. Ze sezení odcházeli v důvěrně se bavících skupinkách, k nimž jsem si netroufla se připojit. Možné je, že měli za sebou jiné společné akce, kde se blíže poznali. Tento jev jsem zažívala i v křesťanských společenstvích. Dotyční se odněkud znali, přestože se na setkání vzájemně nekomunikovalo a dodržoval se určitý program.
Meditační zážitky mi postupně zevšedněly, po nějakém čase jsem přestala na skupinu docházet. Nakonec jsem zrušila i blížící se návštěvu psychiatra, protože jsem stále nemohla přijít na to, v čem by mi mohl pomoci.