Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


2001 kolika

 V pátek ráno před 1.nedělí adventní se mi udělalo tak špatně, že jsem nemohla dostat nic do žaludku, ale připisovala jsem to vyčerpanosti na konci pracovního týdne.

V sobotu se prudce ochladilo a mne zase rozbolela páteř. uvažovala jsem, jestli mám jít vůbec do kostela. Pak jsem si vzpomněla, že v pět hodin se má konat farní koncil, resp. znovuobnovený plenární kroužek, na kterém mám mít nějaký referát.

Napsala jsem P. Písničkovi sms s dotazem, jestli tam někdo je. Odepsal, že právě přišli dva lidé. Tak jsem se rozhodla dorazit.

K mému nemilému překvapení kostel zel prázdnotou a P. Písnička někoho zpovídal ve zpovědnici. Do farního koncilu to tam mělo daleko.

Rozklepala jsem se zimou, páteř mě chytla ještě víc. Naštvala jsem se. Taky mi mohl napsat nebo zavolat, že z farního koncilu nakonec sešlo.

Mohla jsem ten prázdný kostel vzít jako příležitost k setkání s Pánem a k rozjímání, ale mě přemohly zdravotní indispozice a emoce.

"Příště si ze mě nedělejte legraci, mám jen jedno zdraví," řekla jsem P. Písničkovi, když vyšel ze zpovědnice.

"Ti dva lidé, co tu byli, odešli a nějaká paní mě pak požádala o zpověď, " vysvětloval.

Vlastně se toho moc nestalo, ale nebylo mi dobře. Strčila jsem mu do ruky materiály o plenárním sněmu. "Já s tím končím, příště si to dělejte, s kým budete chtít."

"Budeme příští rok muset najít nějaký lepší termín, pak vás opět požádám o nějaké shrnutí předchozích témat."

"Jenom nevím, jestli vám vyhovím."

Mohla jsem si ty reakce nechat, v klidu si tam sednout a modlit se, když už jsem přišla dřív. V hloubi duše jsem cítila, že jsem to zbytečně vyhrotila. Omluvou byla jen moje zdravotní indispozice.

Nevím, jak jsem tu mši prožila či spíše přežila. Po návratu jsem nebyla schopna se díky tomu rozrušení ani pomodlit večerní chvály.

Otevřela jsem breviář až před půlnocí. Za chvíli přece začne Advent, který jsem zatím nezahájila nejlépe.

Přesně o půlnoci se to stalo. Náhle mnou pronikla intenzívní bolest ostrá jako nůž. Breviář mi vypadl z ruky. Tak jsem nechala breviář breviářem, zbožnost zbožností a vrhla se do postele. Snad je to nějaká jednorázová indispozice, z níž se jen potřebuji vyspat.

Bolest však neodezněla, naopak rostla a vystřelovala do levého boku. Pak jsem začala zvracet, až jsem vyzvrátila vše, co jsem v sobě měla. Zvracení však nepřestalo. Snad mám jen podrážděný žaludek a úleva se dostaví. Ale pak už jsem v sobě neměla nic, zvracela jsem hleny a žaludeční tekutiny, pak už ani to ne, ale pořád jsem se dávila a obracel se mi žaludek.

Bolesti pokračovaly, stupňovaly se, na chvíli polevovaly, ale pak zase rostly. Během okamžiku se ze mě stal kus hadru. Jako bych plula v nějakém oceánu bolesti, z kterého a do kterého jsem se střídavě vynořovala a ponořovala. Byla hluboká noc a já jsem naprosto nechápala, co se se mnou děje. Nevím, jak dlouho jsem se potácela mezi koupelnou a postelí. Tma, hluboké ticho, noc, samota.

Bylo to nekonečné. Poprvé v životě jsem zauvažovala o pohotovosti. Ale co když řeknou, že mě musí odvézt do nemocnice, a já nebudu mít nic připraveno.

Tak jsem se uprostřed nesnesitelných bolestí plazila po bytě a z posledních sil hledala a házela do tašky hygienické potřeby. Měla jsem ve vaně zrovna namočené větší množství prádla a nějaké oblečení. Kdyby mě odvezli, asi by se to rozpadlo a já bych neměla nic na sebe, ani v nemocnici ani po propuštění.

Válela jsem se v koupelně po zemi, svíjela jsem se v bolestech, tahala z vody kusy oděvů, z nichž crčely proudy vody, a bez ždímání je házela nahoru na šňůru.

Teprve pak jsem zavolala na pohotovost, kde usoudili na koliku. Po nekonečné době dorazil lékař. Bylo asi půl druhé v noci. Konstatoval, že to bude asi střevní kolika vyvolaná konzumací zkaženého jídla,

 píchl mi injekci Algifenu a doporučil v pondělí návštěvu obvodního lékaře. Nebyla jsem si vědoma, že bych něco zkaženého snědla, toho večera jsem skoro nejedla, ale bylo mi to jedno. Toužila jsem jen po jednom, aby injekce zabrala. Po půl hodině bolesti odezněly, dostavil se stav srovnatelný s blažeností. Připadala jsem si jako pták Foenix vstávající z popela. Doufala jsem, že tím zkouška utrpení skončila.

V pondělí ráno jsem se vydala k lékaři, že si vezmu na několik dní pracovní neschopnost, abych se po té šílené noci trochu zotavila. Lékař konstatoval, že se mu diagnóza střevní koliky nezdá, zvláště když jsem toho moc nesnědla.

"To bude spíš od ledvin. Přijďte zítra ráno se vzorkem moče, třeba se v ní najde nějaký kamínek."

Naplněná vnitřní pohodou jsem odešla z ordinace. Zítra si sice ještě budu muset přivstat, ale pak už mám před sebou několik dní příjemného odpočinku.

Ještě bych si mohla zajet na polikliniku vyřídit rentgen páteře. Nastoupila jsem do trolejbusu.

Náhle jsem pocítila ke svému zděšení, že se mi ta bolest začíná vracet. U obvodního lékaře jsem o injekci nepožádala, protože jsem nepředpokládala, že ji budu ještě potřebovat. Vrátit jsem se už nemohla, protože uplynulo poledne a ordinační hodiny skončily.

Zůstala jsem sedět v trolejbuse, ale neměla jsem daleko k mdlobám. Byla bych schopna se začít svíjet třeba na chodníku.

Rentgen jsem absolvovala s vypětím a jela zase domů. Už jsem tam neměla nic k jídlu. Z posledních sil jsem si ještě nakoupila a dovlekla domů tašku s nákupem.

Doma se bolesti stupňovaly. Když už se nedaly vydržet, začala jsem si vstávajíc padajíc znovu balit věci, které jsem den předtím vybalila. Potom jsem zavolala na záchranku.

Situaci jsem vysvětlovala obtížně. Nejdřív jsem popsala, co se mi ze soboty na neděli stalo a dopolední návštěvu u obvodního lékaře. Nevím, jestli si tam seděli na uších, protože sotva jsem to ze sebe s námahou vysoukala, lékař na druhém konci telefonu se začal rozčilovat: "Proč jste nešla k tomu doktorovi, když vás tam poslali? To jste přece mohla čekat, že se to bude opakovat!"

"Vždyť jsem vám říkala, že jsem tam šla," vysvětlovala jsem znovu už skoro s brekem. Není příjemné narazit uprostřed intenzívních bolestí na nechápavého nebo hluchého zdravotníka.

"A co vám řekl?" ptal se, přestože to už jednou slyšel.

"Že mám přijít zítra s ranní močí," opakovala jsem už na dně sil.

Konečně se dovtípili, že by měli přijet.

Po nekonečné trýzni se dostavili dva muži v červeném obleku. Rozhodli, že mi zatím žádnou injekci nedají, ale odvezou mě do nemocnice na urologické, případně gynekologické vyšetření. "Vy ženy máte různé záležitosti."

Jeho názory na ženské záležitosti mi byly ukradené. Nedokázala jsem si představit, že budu v tomto stavu ještě absolvovat nějaká vyšetření, komunikovat s personálem a odpovídat na dotazy.  Navíc se mi udělalo na zvracení.

Když mě vedli od vchodu k sanitce zhroucenou a zkroucenou, seběhli se cikánští výrostci a dobře se tou podívanou bavili. Divím se, že jsem se v té sanitce a později v nemocnici nepozvracela.

Nechali mě na ponuré chodbě urologického oddělení s tím, že se mě někdo ujme. Svíjela jsem se nevím jak dlouho bolestí, obracel se mi žaludek, kolem chodili lidé, zastavovali se a zvědavě na mne zírali. Konečně přišla sestra se zkumavkou, že se mám do ní vymočit. To mě stálo nepřekonatelné úsilí, málem jsem na tom záchodě omdlela.

Potom mě vyzvala, ať si "skočím" na rentgen. To se snadno řeklo, ale v mém stavu hůře provedlo. Bylo to v úplně jiném patře a popis cesty jsem nechápala, i když mi tvrdila, že to najdu snadno. Bylo mi hrozně špatně na to, abych mohla někam si "skočit" a něco hledat.

Přivolali tedy zřízence s pojízdným křeslem. To jsem tak nutně nepotřebovala, nějak bych se tam dopotácela. Potřebovala jsem pouze někoho, kdo by mě doprovodil, ukázal cestu a pomohl, kdybych omdlela. Ale když už mi je vnutili, nenechala jsem se prosit.

Když mě vezl, kolemjdoucí se zastavovali, zírali a ohlíželi se jak na kuriozitu. Co je na tom, že v nemocnici vezou někoho na pojízdném křesle. Asi si říkali "mladá ženská, co jí může být". Ten zřízenec byl viditelně otrávený a většinu cestu mě vlekl za sebou proti směru jízdy. Neviděla jsem, kam mě veze, a dělalo se mi špatně.

Během rentgenování mě začaly bolesti pomalu opouštět. Bylo po čtvrté odpoledne, záchvat trval asi čtyři hodiny. Díky tomu, že bolesti ustoupily, jsem zvládla delší čekání na oddělení urologie, než se dostavil lékař, který mi udělal vyšetření ultrazvukem. Poté konstatoval močový kamínek velikosti 2-3mm s tím, že už možná vyšel, nebo brzy vyjde. Konečně mi píchl vytoužený Algifen, předepsal totéž v kapkách a doporučil okamžitě přijít v případě potíží. Já už s žádnými nepočítala a s pocitem úlevy se odebrala domů.

Druhý den proběhl bez problémů, ale k mému leknutí se večer znovu dostavily bolesti, byť v mírnějším stupni. Pomocí hypnotika se mi podařilo usnout, ale když jsem se ve středu ráno probudila, můj levý bok probodávala ostrá bolest. Jako když mi tam vrtá nůž. Algifenové kapky vůbec nezabíraly a po urologickém čaji jsem začala zvracet. A k tomu ještě sousedé už druhý den neustále jezdili výtahem nahoru dolů a něco stěhovali, což se neobešlo bez hluku. Později jsem se dozvěděla, že se chystali vymalovat byt. To mi zrovna v té situaci scházelo. Sebemenší zvuk mi působil nesnesitelné utrpení. Nemluvě o tom, že jsem nestála o publikum, pokud pro mne přijede sanitka zrovna když budou na chodbě.

Již potřetí jsem si v bolestech balila tašku. Za oknem jiskřil čerstvě napadlý sníh, tak jsem si natáhla dva silné svetry v obavě, abych někde nedrkotala zuby. Myslela jsem, že venku mrzne, což by začátkem prosince nebylo divné. Při problémech s ledvinami člověk trpí zimou víc.

 Jednalo se jen o slabý poprašek, který rychle tál, protože se mezitím citelně oteplilo. Nemocný prostě nemá odhad. Sanitka jela mezi loužemi a blátem, silnice lemovaná mokrým sněhem. Nakonec se mi udělalo špatně vedrem, pot ze mě lil, špatně se mi dýchalo.

Dopravili mě znovu na urologii, udělali nová vyšetření a píchli Algifen. Doktor mi pak navrhl dvě možnosti. "Buď zase odejdete a doma budete čekat, co bude dál, nebo zůstanete tady, kde máme k dispozici silnější analgetika a v případě trvajících potíží vám ten kámen pod narkózou odstraníme."

Když viděl, že se pokouším zvednout, upozornil mě, že mi doporučuje spíš druhou možnost. úplně jsem ztrácela soudnost.

Pak telefonoval sestře, která asi začala namítat, že je přeplněné oddělení. "Nedá se nic dělat, pacientce je dost špatně."

Musela jsem strávit delší dobu na lůžku na příjmu. Algifen k mému zděšení vůbec nezabíral. Bolestí se mi kroutily i prsty jak drápy, dolní čelist mi poklesla, víčka se zavírala, oči se mi stáhly do tenké škvíry. Úplně jsem ztrácela svalový tonus. Nakonec mi museli píchnout opiát Dolsin a Degan proti zvracení. "Jestli ani toto nezabere, budeme vám muset zavést infúzi," řekla sestra.

Dávali mi injekce proti bolestem a zvracení a můj stav se postupně zklidňoval. Druhý den proběhl bez komplikací. Doufala jsem, že budu schopna brzy odejít bez nutnosti podstoupit operaci.

Bolesti polevily až odpoledne, po 16.hodině se začaly vracet i když v mírnějším stupni, a já nevěděla, jestli mám zase požádat o injekci nebo co. Před 18.hodinou najednou nastala úleva. Noc byla klidná a bezbolestná. Ranní vizita konstatovala, že už ten Dolsin nepotřebuji a ten kámen snad konečně vyjde.

Den uběhl bez potíží a já zase doufala, že je po všem, že druhý den odejdu v pohodě bez nutnosti operace. Jedna spolusestra, které jsem napsala sms o své situaci, mi poslala nějaký odkaz na Bibli, což mi přišlo jako ironie. Když jsem se v bolestech balila, myslela jsem spíš na základní potřeby než na to přibalit si Bibli. čekala jsem spíš, že mě ta sestra přijde navštívit.

Vtom se otevřely dveře a vešel P. Písnička s nějakou paní z Charity. Kde ležím, to si snadno zjistil někde na vrátnici. Kněží vědí, jak postupovat. Na chodbě mi pak podal Tělo Páně a svátost nemocných.

"Kateřina je na takové problémy ještě mladá," prohodila potom ta paní, což mě naštvalo. Nevypadala o moc starší než já a ty problémy tu prostě byly. nějaké úvahy o tom, že jsem ještě mladá, neměly smysl.

Večer mě však roztřásla zimnice, vynořily se první bolesti a nutkání na zvracení. Injekce už nezabíraly. V zoufalé snaze ten kámen ze sebe dostat jsem se uchýlila na WC, ale za chvíli se tam někdo dobýval. Odpotácela jsem se na vzdálenější WC, ale brzy i tam chtěl někdo jít. nemohla jsem se vymočit, pronikla mnou ostrá řezavá palčivá bolest.

 Nechtěla jsem hned žádat o injekci, tak jsem nějakou dobu chodila zoufale po chodbě. Bylo něco po 19. hodině. Nakonec jsem o tu injekci požádala. Sestra řekla, že hned přijde. Ležela jsem na lůžku, čekala, ale nikdo nešel. A bolesti se začaly nesnesitelně stupňovat. Už jsem nebyla schopna dojít na sesternu, tak jsem zazvonila. Přiletěla naštvaná sestra, co zvoním, co je a že už tu injekci natahují. Pak mi ji konečně píchli, čas plynul, bolesti ale rostly. K tomu zase nutkání na zvracení. Píchli mi jen Algifen, který vůbec nezabral, jenže ten Dolsin mi doktoři ráno při vizitě škrtli.

Asi do jedenácti jsem se svíjela se zvednutým žaludkem. Uchýlila jsem se i na WC v zoufalé snaze ten kámen ze sebe nějak dostat, ale za chvíli se na to WC někdo dobýval. Doplazila jsem se na vzdálenější WC, ale brzy i tam někdo chtěl jít.

Na pokoji bylo vedro k zalknutí. Z plášťů spolupacientek kuřaček stoupal nikotin, zamořil celou místnost, takže jsem lapala zoufale po každém doušku vzduchu. Zvenku mi svítilo přímo do očí ostré světlo pouliční lampy. Začala mi stoupat teplota, k tomu se přidala smrtelná úzkost, že zkolabuji a umřu bez pomoci.

Po jedenácté jsem se odhodlala požádat o silnější injekci a něco proti zvracení. Sestry šly ne zrovna ochotně vzbudit doktora a na jeho radu mi píchly Dolsin. Zeptala jsem se, jestli ta injekce obsahuje taky Degan nebo něco proti zvracení. Tvářily se nechápavě, přestože jsem je předtím na tu nevolnost upozorňovala. Řekly, že by mě musely píchnout ještě jednou, a já jim řekla, ať mě píchnou třeba desetkrát. Tak mi ten Degan ještě píchly, a po půlnoci mě konečně obestřela milosrdná tma.

Ráno doktoři řekli, ať od té chvíle nic nejím ani nepiju, a ve 12.30 mě odvezli na operační sál. Dál už nic nevím, probrala jsem se na pokoji.