Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Klášter 1999

Nyní se mi však naskýtala možnost jít učit náboženství na plný úvazek do kláštera u Sousedního města. Zdálo se mi to smysluplnější než být zavřená s nepříjemnou vedoucí v bývalém vězení.
Zmínila jsem se P.Ventovi, že z Muzea asi odejdu. Kdybych tušila, jak bude reagovat, nechala bych si to pro sebe. Zareagoval velmi emocionálně. Přitom šlo o mou osobní záležitost, kterou jsem si musela vyřešit a také jsem si ji řešila sama.
"Kam chcete jít?" ptal se rozčileně, když ukončil svůj vzrušený projev.
"Mám jednu možnost, ale musím ji teprve prozkoumat."
"Tak ji co nejrychleji prozkoumejte!"
V duchu mě napadlo, co si to vlastně dovoluje a jakým tónem se mnou mluví. Tu možnost si prozkoumám, až budu sama chtít. 
 

Potřebovala jsem kanonickou misi, kterou jsem neměla, protože jsem neabsolvovala závěrečné zkoušky katechetického kursu, který u nás po revoluci proběhl. V den zkoušek mi začalo dálkové studium teologie v Praze, tak jsem ty zkoušky nechala plavat.
Zatelefonovala jsem P. Rozbuškovi s prosbou o radu. Slíbil, že to zjistí, ať zavolám za několik dní.
Mezitím vyšel v Diecézním časopise můj článek o problémech onkologicky nemocných v anonymní farnosti a o nepochopení, s jakým se potýkají v důsledku vysoké neinformovanosti o této problematice.
Když jsem P. Rozbuškovi telefonovala znovu, ze sluchátka se dotčeně ozvalo: "V tom vašem článku jste mě pěkně znemožnila!"
Nestačila jsem žasnout. Tématem článku byly problémy onkologicky nemocných, nikoliv osoba P. Rozbušky.
"Volalo mi několik lidí a ptali se, proč ta ženská na vás pořád útočí. Tak jsem jim řekl, že jsem nad to povznesen."
Povznesen nad to rozhodně nebyl, o tom svědčil jeho uražený tón. Povzneseného dělal před těmi, kteří mu údajně volali. Navíc zneužil mojí smrtelné nemoci pohotově k vybudování duchovního a morálního kreditu před lidmi. On je ten ušlechtilý a velkorysý, povznesený nad bezdůvodné útoky nějaké problémové osoby.
Už ten výraz "ta ženská" o křesťanské lásce a společenství nesvědčil. Nebyla jsem pro ně sestra v Kristu, která se dostala do těžké situace. Škoda, že nikoho z těch spravedlivě rozhořčených asi nenapadlo, že se mě onkologická diagnóza týká osobně, když se tímto problémem zabývám. Nebo je to napadlo, ale ve svém spravedlivém rozhořčení to vnímali jako okrajovou záležitost? Pro ně to okrajová záležitost byla, ale pro mě jako postiženou ne.
Je sice otázkou, kolik lidí mu skutečně volalo a co říkali, mohl trochu přehánět. Ale někdo mu telefonovat musel, jen tak by si to nevymyslel. Mně nezavolal nikdo, aby se zeptal, jak to se mnou a s tou onkologickou problematikou vlastně je.
"Nejste středobodem mého života, abych psala zrovna o vás," upozornila jsem ho.
"A kdo je tedy středobodem vašeho života?" zeptal se ještě dotčeněji.
"Ježíš Kristus, Syn Boží!" napadlo mě okamžitě.
"No a kde ho vidíte?"
"Všude!"
Nechápu, co těmi otázkami sledoval nebo kam mě chtěl dotlačit. Asi mě chtěl usvědčit, že jsem zbožná egocentristka myslící jen na sebe, ale asi se mu to nepodařilo.
Obrátil úplně list a zničehožnic mi vmetl: "Říkala jste, že nechcete vydávat léky!"
Zalapala jsem po dechu. Nic takového jsem nikdy neříkala. Jen jsem se před lety zmínila, že mě práce v lékárně vyčerpává a ničí zdravotně, dočkala jsem se ovšem nepochopení, ironie, výsměchu.

Ale ať už jsem to tenkrát formulovala jakkoliv, od té doby uběhlo několik let. Vůbec jsem nechápala, proč mi to připomíná zrovna teď, navíc po operaci zhoubného nádoru, když řeším otázku přežití.
Mluvil a jednal se mnou, jako kdyby moje onkologické onemocnění neexistovalo. Pro něho asi neexistovalo. Je snadné vytěsnit z mysli neštěstí, které postihlo někoho jiného.
"Obraťte se na biskupství, já si s tím nevím rady!" odsekl ten velkorysý a ušlechtilý muž nad vše povznesený a zavěsil.
Opravdu podivné jednání kněze s člověkem nedávno konfrontovaným s diagnózou smrtelné nemoci.
 

"Proč jste mu volala, když víte, že jste s ním na kordy?" divil se o něco později P. Bony.
"Potřebovala jsem nějaký papír z biskupství."
"Vy máte kontakty s biskupstvím?" zeptal se ostře. Od katolického kněze a řeholníka to byla zvláštní reakce.
Nevím, co ho na tom pohoršilo. Co je na tom divného, že věřící římskokatolického vyznání někdy potřebuje nějaké potvrzení s razítkem biskupství? Navíc šlo jen o administrativní záležitost. Žádné osobní kontakty jsem tam neměla.