Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Muzeum 1998

Do Muzea jsem nastoupila 1. září. "Měla jste to docela trnité," konstatoval Docent po přečtení mého životopisu.
Ale tu nejtrnitější cestu jsem měla teprve před sebou. Aniž jsem se dočkala ze strany Docenta sebemenší podpory, přestože na začátku se mnou jednal příjemně a trnitost mé dosavadní cesty si uvědomoval.
Hned první den se konala vernisáž nějaké výstavy. Nejenže jsem se octla v novém prostředí, ale padla jsem přímo doprostřed chaosu. Ze všech stran se na mě valily davy lidí, k tomu vjemy a dojmy, které jsem nestíhala zpracovat. Střídaly se situace, v nichž jsem si nevěděla rady, často jsem bezradně bloudila, protože jsem se v tak rozsáhlém objektu vůbec nevyznala.
Docent mi představil mou novou nadřízenou, menší korpulentní dámu v brýlích. Propichovala mě pohledem, od počátku působila nepříjemně a nesympaticky. Doufala jsem, že je to jen první dojem, který rychle zmizí.
Docent s ní popošel stranou. Domnívala jsem se, že probírají nějaké provozní a organizační záležitosti, ale náhodou jsem zaslechla poslední Docentovu větu: "... a také ji nějak rozveselit."
Podivila jsem se. To mluvil o mně? Proč by mě měl někdo rozveselovat a proč právě tato dáma, která ani nepůsobila jako osoba překypující humorem a veselostí? Žádný smutek jsem necítila, jen rozpaky, nejistotu, zmatek v hlavě a totální energetický deficit. V takových situacích jsem nepotřebovala žádné rozveselování, to mě jen znervózňovalo a vyčerpávalo. Stačilo dát mi trochu času vstřebat a uspořádat dojmy, seznámit se s prostředím a nabrat novou energii. Nic jiného jsem od lidí kolem sebe neočekávala, ale mnohokrát se mi stalo, že do mě začali bušit a nutit mě k předčasným projevům a aktivitám. Když jsem nereagovala přesně podle jejich představ, protože jsem v té chvíli neměla sílu nebo jsem neviděla důvod, začali dělat předčasné závěry o mé inteligenci, psychickém stavu, motivaci a úmyslech.
Pracovní doba začínala v sedm, takže jsem musela vstávat před pátou. Pro lidi, kteří nepatří k ranním ptáčatům, to bývá obtížné. Bylo mi špatně nejen ráno, ale celé dopoledne. Nechápala jsem, proč zrovna v takové instituci bazírují na tak brzké pracovní době, ale bylo to kvůli dopravnímu spojení. Většina zaměstnanců dojížděla stejně jako já, i když ne z tak vzdáleného místa, a v pozdních odpoledních hodinách už skoro nic nejezdilo nebo až navečer. Návštěvníci z Prahy se nad touto pracovní dobou také pozastavovali, protože pokud chtěli v Muzeu něco zařídit, museli vyjet co nejdřív. Jak je známo, intelektuálové a zvláště pražští neradi vstávají brzy. Docent sem dojížděl denně z Prahy, ale měl výhodu, že zastávka stála nedaleko jeho domu. Nastoupil a jel. Dopravní podnik prý jednu dobu uvažoval o zrušení této zastávky, což by pro něho znamenalo komplikace. Vedení Muzea se pokusilo s Dopravním podnikem vyjednávat, až se nakonec dohodli, že za poplatek 1000 Kč zastávku nechají. Muzeum ochotně zaplatilo a situace byla vyřešena. "To bych si klidně zaplatil sám," dodal Docent. Já cestovala z relativně bližšího místa než on, ale stejně dlouho a mnohem komplikovaněji, protože jsem se nejdřív musela dopravit na nádraží ze vzdálenějšího sídliště.
O těchto podmínkách jsem samozřejmě předem věděla, ale říkala jsem si, že když mě ta práce bude bavit a naplňovat, tak se přes tuto nepříjemnost přenesu a na tento režim si postupně zvyknu. Ale již za několik dní jsem zjistila, že slibovaná "tvůrčí a samostatná práce" spočívá v pouhé administrativě, evidenci a papírování. První nepříjemný dojem z nové vedoucí nezmizel, naopak se stupňoval. Od první chvíle ostře sledovala každý můj pohyb a číhala na sebemenší chybu. Měla jsem pocit, že sleduje i to, jak často chodím na WC a jak dlouho tam jsem. Při každé maličkosti zlostně vybuchovala, potom dlouho uraženě mlčela a dusno, které se rozhostilo, by se dalo nožem krájet. Stačila třeba kapka vody, čaje nebo kávy v kuchyňce, něco trochu zamazat, posunout nějakou věcí, neuložit knihu na přesné místo nebo něco při práci rozházet. Tomu nešlo předejít, jinak by člověk nemohl vůbec pracovat. Za pět minut nebo za hodinu bych si toho jistě všimla, kapku na kuchyňské lince bych utřela a rozhozené nebo posunuté věci uklidila. Ale většinou na to přišla jako první ona, což nebylo divu, když mě neustále sledovala a kontrolovala, a hned se na mě vrhla. Neuvědomovala si, že i ona občas v kuchyni něco ukápne, zašpiní a v kanceláři něco rozhází, a já to vidím. Buď jsem to po ní uklidila nebo jsem si toho nevšímala.
K výbuchu a dusné atmosféře stačilo jen desetiminutové zpoždění, kterému jsem vzhledem k dojíždění nemohla zabránit. Kdykoliv jsem se opozdila, již při vstupu jsem pocítila závan dusna.
"Kolik minut vám trvá cesta přes náměstí?" ptala se naštvaně. Přišlo mi to nedůstojné. Navíc se jednalo o práci, kde několik minut zpoždění nehrálo žádnou roli.
Docela jsem záviděla dvěma zaměstnankyním, které nastupovaly do autobusu v malém městě ležícím mezi mým bydlištěm a pracovištěm. Tou dobou jsem už měla za sebou delší cestu. V další městě nastupovalo víc lidí cestujících do Prahy, takže autobus byl rázem přeplněn. Za několik minut stavěl nedaleko objektu, kde jsem pracovala. Měla jsem dost problém probojovat se ven, protože z narvaného autobusu kromě mne většinou nikdo jiný nevystupoval. Ty dvě ženy vystupovaly až na další zastávce, pracovaly totiž na vzdálenějším místě. Když jsem se vymotala ven, celá pomačkaná a s energií na dně, čekalo mě následující přivítání.
Pracoviště, které mi přidělili, bylo bývalé vězení, několik tmavých místností, okna až u stropu pokrytá těžkými mřížemi. Tady jsem trávila celé hodiny a dny uzavřená ve společnosti jedné náladové a nevyzpytatelné nadřízené. Cítila jsem se jako s šelmou v jedné kleci nebo jako v blízkosti sopky těsně před výbuchem. Nestačila jsem se divit, čemu říkají tvůrčí a samostatná práce.
Jediným nástrojem, který byl zatím k dispozici, byl psací stroj. Nový počítač měli postupně nainstalovat, ale zatím jsem se musela spokojit s psacím strojem. Vyvolával ve mně rozpaky. Před mnoha lety jsem se v redakci KT s počítačem složitě sžívala, ale nakonec se stal součástí mého života. Doma jsem psala na starém noutbooku zakoupeném levně od Kulíkovy kamarádky, pokud jsem měla k psaní sílu. Najednou jsem měla ťukat do klávesnice na psacím stroji a bát se každého překlepu, protože ho už nešlo opravit. O nemožnosti formulovat různé varianty vět a odstavců ani nemluvě. Připadala jsem si, jako kdybych se náhle propadla do nějakého minulého století. Mojí vedoucí to nevadilo.Na psacím stroji psala léta a s počítačem nikdy do styku nepřišla. Z jeho zavedení měla spíš obavy.
Většina materiálů, s nimiž jsem měla pracovat, se nacházela v jiném objektu, protože naše pracoviště se teprve zařizovalo a materiály se měly postupně převézt. Takže jsem často celé hodiny neměla co dělat, což moji bezradnost, nejistotu a rozpačitost zvyšovalo a stávalo se to příčinou zlostných výbuchů mé vedoucí.
Její negativní přístup zřejmě souvisel s úmyslem Ředitele a Docenta, že bych mohla vzhledem k svému vyššímu vzdělání postupně převzít její vedoucí funkci. O tomto úmyslu jsem původně nevěděla anebo mi nebyl jasně sdělen.
Široko daleko nebyl nikdo, komu bych se mohla svěřit a kdo by případně dosvědčil, jak se mnou jedná. Nikdy jsem předem nevěděla, kdy a kvůli čemu zase vyletí. Žila jsem v nepřetržitém napětí a můj zdravotní stav se začal zhoršovat.
Stačilo mi jen slyšet rachocení klíče v zámku, když se vedoucí po kratší nebo delší nepřítomnosti odněkud vracela. Cítila jsem se jako rodina otce alkoholika, který uprostřed noci odemyká dveře a všichni se třesou nejistotou, jak bude reagovat. Bude milý, klidný, laskavý, nebo vybouchne, všechny zmlátí a zdemoluje byt?
Hned v prvních dnech se mi s ní stala komická příhoda. Měla jsem jít něco zařídit do vzdálenějšího objektu a vedoucí tam měla dorazit o něco později za mnou, případně mě dostihnout po cestě. Patřila k zaměstnancům, kteří se pohybovali po rozsáhlém objektu na jízdním kole. Bylo to výhodou hlavně pro ty, kdo bydleli v některé ze sousedních obcí. Mohli se tímto způsobem dopravovat do zaměstnání a domů, cesta jim trvala několik minut a nebyli závislí na veřejné dopravě. Není divu, že vedoucí nechápala situaci člověka cestujícího přes hodinu dvěma dopravními prostředky.
Protože jsem se v objektu ještě nevyznala, trochu jsem si popletla cestu. Octla jsem se mezi nějakými troskami, byly to zbytky nějakých vagónů, v nichž se asi transportovali vězni. Se zájmem jsem si je prohlédla, pak jsem se vrátila na původní trasu a pokračovala v cestě.
Když jsem dorazila na určené místo, vedoucí nikde nebyla. Už si nevzpomínám, proč mě tam vlastně poslala a co jsme tam měly dělat. Myslím, že se nejednalo o nic důležitého. Byly jsme dohodnuté, že se vrátíme spolu, ona půjde s kolem vedle mě. Když jsem ji nenašla, otočila jsem se a pokračovala stejnou cestou zpět. Mobily se tenkrát ještě nepoužívaly.
V polovině cesty se mi naskytl nevídaný obrázek. Vedoucí se řítila proti mně na kole, sukně jí vlály, vlasy rozčepýřené do všech stran, za skly brýlí vytřeštěné oči. Místo na kole měla sedět spíše na koštěti, to by se k ní v té chvíli hodilo víc. Křičela rozčileně, že mě hledala, jezdila sem a tam a trnula hrůzou. Důvod jejího rozčilení jsem nechápala. Jsem přece dospělý člověk, zodpovídám sama za sebe. Mohu si chodit po objektu, kudy chci a jakým způsobem chci. Žádné nebezpečí tu nehrozilo.
Jednou za čas mi někdo vytkl, že nemám smysl pro humor. Vytýkal mi to i P. Kubíček. Možná jsem tak navenek působila. Při mém zdravotním stavu jsem na nějaké vtipy a legrace neměla sílu ani náladu. Mně zase připadali bez humoru někteří lidé kolem mne. Podobně na mě působila moje bývalá vedoucí z lékárny, ale ta aspoň měla o několik stupňů vyšší inteligenci než tato žena a bez těch výbuchů zlosti.
I když dodnes nechápu, co si kdo pod pojmem humor představuje. Je to velmi subjektivní pojem. Co je pro někoho humorné, pro jiného je nepříjemné nebo dokonce urážlivé.
Když jsem ještě byla v KT, postěžovala jsem si P. Teologovi, že mi v mém věku začíná vadit oslovení slečno. Tím se zdůrazňuje veřejně svobodný stav, ale o takové zdůrazňování navíc na veřejnosti ženy po třicítce nestojí. Co je komu na veřejnosti do toho, jestli jsem nebo nejsem svobodná. Mužům se říká pane bez ohledu na věk nebo osobní stav. Navíc zjišťuji, že nejsem jediná žena, které se to nelíbí. P. Teolog se velmi divil. Podle něho oslovení slečno je legrační a humorné, jenže ženy nemají smysl pro humor. To přehnal. Říci, že Kateřina Tetivová nemá smysl pro humor, budiž. Když myslí. Ale říci, že všechny ženy nemají smysl pro humor, již zavání despektem. Nemluvě o tom, že Velký pan Teolog nepochopil rozdíl mezi humorem a osobní důstojností. I když je pravda, že tento rozdíl nebývá v konkrétních případech zřetelný.
Později jsem se několikrát pokusila o humor, abych okolí vyhověla, ale dočkala jsem se udivených, rozpačitých a nechápavých reakcí. Nemluvě o tom, když jsem se pokusila o humor nebo vtip v některém svém článku.
Když o něco později P. Rozbuška dělal vtipy na moji vážnou diagnózu, která mi byla již v brzké době stanovena, tak jsem zase neprojevila pochopení já. I když si myslím, že tomu zdravému a nepostiženému se to dobře vtipkuje. Ale žádat pochopení pro tento humor po nemocném a postiženém je necitlivost. To mi nikdo nevyvrátí.