Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Úvod

JAK VZNIKLA TATO KNIHA
V době, kdy vzniká tato kniha pojednávající o mém obrácení a hledání Boha, jsem již zasvěcená Bohu veřejným církevním slibem. Od mého prvního setkání s Bohem až k tomuto slibu uběhlo 25 let naplněných pestrými zážitky, blouděním, krizemi, klopýtáními i selháními.
Nikdy jsem nechtěla psát autobiograficky zaměřenou knihu, naopak jsem při té představě cítila silný vnitřní odpor. Psát sama o sobě? Viděla jsem to jako vrchol pýchy, nevkusu, trapnosti a exhibicionismu. Pravděpodobnost, že takovou knihu někdy napíši, jsem připouštěla minimálně, snad jen na konci života.
Nic z toho, co jsem zatím napsala nebo píši, jsem neměla v plánu. Patřím asi k těm, kteří nemají svou spisovatelskou schopnost v moci, ale spisovatelská schopnost má v moci je.
Před mnoha lety jsem začala psát knihu o svaté Zdislavě. Nikoliv na základě vlastního rozhodnutí, ale na základě silného duchovního zážitku. Moji práci přerušovaly časté zdravotní výkyvy, které mě nakonec srazily k zemi.
Když jsem se po několika letech vzchopila a rozhodla se k dílu vrátit, přišlo 11. září 2004. Té noci byl v Třebenicích u Litoměřic zavražděn kněz Ladislav Kubíček, s nímž jsem se osobně znala a který mě v kritickém životním období držel svými dopisy nad vodou.
Místo knihy o svaté Zdislavě nakonec vznikla kniha Listy Božské útěchy složená z dopisů P. Ladislava a mých osobních zážitků. Při jejich psaní jsem zvažovala každou větu, ale v principu nebylo co zkazit. Jednalo se o kněze s pověstí svatosti, nikoliv o mě.
V této knize půjde víc o mě, takže mohu zkazit dost. Tím spíše se musím spolehnout na Boží milost a vedení Duchem svatým.
Na počátku Listů Božské útěchy byl jemný impuls, na počátku této knihy byla vnitřní exploze. Nastala uprostřed léta 2007. Kniha o Ladislavovi již kolovala mezi čtenáři a já se vrátila k psaní knihy o svaté Zdislavě.
Léto pro mě neznamená jen odpočinek, více volného času a relaxaci, ale hlubší introspekci a uvolňování potlačených tvůrčích sil. Díky absenci každodenních pracovních povinností valících se ze všech stran se mohu ponořit do nitra a zároveň intenzívněji pozorovat vnější život. V létě mám také víc času na čtení. Toho léta se mi dostaly do ruky dvě knihy, shodou okolností autobiografické. Jedna líčila těžký, ale nakonec úspěšný zápas autora s hroznou duševní nemocí, druhá popisovala drastické zážitky dívky, jejíž rodiče vstoupili do nebezpečné sekty.
Spisovatel není běžný čtenář, knihy na něho působí mimořádně silně. Klasická duševní nemoc mě naštěstí nikdy nepostihla, ale dlouho jsem zápasila s těžkými depresívními stavy. Nikdy jsem nebyla v žádné sektě, pouze přechodně v jedné společnosti zasvěceného života, kde vládly sektářské prvky. Tato společnost je sice součástí katolické církve, ale poněkud mimo kontrolu.
Nejdřív mě napadlo napsat jen nějakou studii o mých zkušenostech určenou pro pastorační a spirituální praxi a pak se zase vrátit ke knize o svaté Zdislavě. Když jsem tu studii psala, začaly se mi intenzívně vybavovat zážitky nejen z období pobytu v té společnosti, ale i zážitky z dávné minulosti. Vynořily se náhle z hlubin mé osobnosti, protrhly vnější vrstvy, vypluly prudce na hladinu a zaplavily mě jako velká voda. V té chvíli došlo k vnitřní explozi. Už mi bylo jasné, že to nebude jen nějaká studie, ale autobiografická kniha o hledání Boha.