Sekulární institut 2000-2003

V lednu 2001 jsem vstoupila do institutu zasvěceného života. Můj vstup se odehrál během rekolekcí v dominikánském klášteře v Olomouci.
"Dostaly jsme jubilejní dárek," prohlásila slavnostně Máša, Velká doprovodná, která byla zároveň osobní doprovodnou Karatelky.
Vstupovala jsem bez vnitřního nadšení, pouze s vědomím, že to mám udělat. Navíc mi nebylo dobře. Všechno se se mnou točilo a houpalo, okolí jsem vnímala jako v mlze. Nikdo z přítomných netušil, jak mi je. Kdyby to věděly, asi by si moje přijetí rozmyslely.
Poprvé jsem spatřila většinu sester. Dosud jsem znala osobně jen Karatelku, která mě připravovala na vstup, a jen vzdáleně dvě sestry, které přijely před několika měsíci do Prahy, aby mě trochu okoukly.
Poznala jsem také Doktorku Nestíhačku, s níž jsem si dopisovala jako s první. Vykládala vzrušeně, že nic nestíhá, nezvládá a že se bude muset o tom poradit s knězem asistentem. V podobném duchu mi dříve psala. Nebylo jediného dopisu, aby se v něm nezmínila, že nic nestíhá a nezvládá.
V Institutu převažovaly učitelky, bylo tu několik lékařek a nějaké ty pastorační asistentky. Většina členek byla v důchodovém věku a snažily se vypomáhat ve farnosti.
Nejvíce členek žilo mezi Brnem a Ostravou, několik na Vysočině, několik bylo ze Slovenska. Z Čech jsme pocházely jen já a Karatelka, která se stala mojí doprovodnou.
Institut vznikl před čtyřiceti lety sloučením dvou skupin věřících vysokoškolaček, které se za totality tajně scházely, jedna kolem Máši, druhá kolem jedné studentky medicíny, později známé lékařky žijící na Vysočině, s níž se osobně znal a nějakou dobu s ní pracoval P. Kubíček. Byla první doprovodnou Karatelky před Mášou. V současné době již na setkání Institutu z důvodu věku a zdravotního stavu nedocházela.
Dostala se do rozporu s komunistickým režimem, octla se v kriminálu, potom pracovala na poli. Členky ji neměly příliš rády, údajně jí chyběla vřelost, cit a laskavost. Ale vážily si jí a chovaly k ní respekt. Pacient byl u ní na prvním místě a podřízení se před ní třásly strachy. To bylo v pořádku, pokud to nepřeháněla. Domnívám se, že i podřízení mají nárok na slušné zacházení. Mělo by to být v rovnováze. Před několika lety jí našli velmi zhoubný nádor. Zdálo se, že to nepřežije, ale nakonec se z toho dostala. Na setkání a exercicie už nedojížděla, ale razance a energie se vrátily.
Zpočátku se scházely a modlily spontánně. Když vypuklo Pražské jaro a do Československa pronikly informace z církevního světa, doslechly se o existenci Institutu. Shodly se na tom, že právě v jeho duchu žijí a rozhodly se k němu připojit. Přijaly stanovy, začala formace prvních členek. Tenkrát jich nebylo mnoho, což byla výhoda. Díky tomu se dobře znaly, vztahy byly osobní a rodinné. V čele Institutu stála Velká doprovodná zvolená na několik let. Dále zde fungovala Velká rada složená z několika také zvolených členek
Karatelka, která mě připravovala na vstup, se stala mou osobní doprovodnou. Dlouho jsem nechápala, co to je. S odstupem času mám pocit, že to nechápala ani Karatelka.
Rozhodnutí přidělit mi ji bylo předmětem bouřlivých diskuzí ve Velké radě, což jsem se dozvěděla až mnohem později. Nebylo totiž zvykem přidělovat nové členky sestrám, které zatím nesložily definitivní slib a nebyly Institutem dostatečně prověřeny. Karatelka měla zatím dočasné sliby, do složení definitivního slibu jí chyběly dva roky. Kromě toho se rýsovaly hluboké rozdíly v povaze, temperamentu, vzdělání a způsobu života. Karatelka mi později několikrát naznačila, že Velká rada pochybuje o její způsobilosti doprovázet duchovně zrovna mě.
Ale mnoho možností nebylo, nikdo jiný v Čechách nežil. Mohly jsme se občas setkat osobně, což byla nezanedbatelná výhoda. Kdyby mě přidělily doprovodnou z Moravy, mohly bychom si jen dopisovat, jako jsem si původně dopisovala s Doktorkou Nestíhačkou.
Zatím jsem vnímala jen okrajově, že do Karatelčina dosud laskavého mírného projevu začíná vstupovat nepříjemný dominantní tón. Komplimenty a chvála, jimiž mě zpočátku zahrnovala hlavně pro mé vzdělání a nadání, také pomalu ubývaly.
 Institut byl na církevní hierarchii naprosto nezávislý, záležitosti se řešily uvnitř. O závažnějších problémech se jednalo a hlasovalo ve Velké radě, případně se podstoupily Světové radě složené z členek z různých zemí, která rozhodla definitivně. Jednalo se o institut papežského práva, což znamená, že biskupové neměli právo do jeho vnitřního života mluvit nebo zasahovat. Nanejvýš byli obeznámeni s tím, že Institut působí v jejich diecézi. Možná měli informaci o počtu členek, ale nikoliv jejich jména, natož aby je osobně znali. Pokud je náhodou osobně znali, nesměli o nich vědět, že patří do Institutu. Tenkrát jsem tuto nezávislost považovala za demokratickou vymoženost, ale s odstupem času to vidím jinak. V takto uzavřené a utajené společnosti vznikaly negativní prvky, aniž to mohl někdo zvenčí posoudit nebo ovlivnit. Nikdo o tom ani nevěděl.
Institut měl sice vždy na několik let přiděleného kněze-asistenta, ale ani ten nesměl do ničeho mluvit. Jeho úkolem bylo poskytovat přednášky a svátost smíření během rekolekcí a exercícií, případně duchovní vedení, pokud o ně některá požádala. Mohl se účastnit jednání Velké rady, ale neměl hlasovací právo. Trochu mi to připomínalo úsloví: "Mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít."
Ženy vstupující do Institutu a později skládající sliby neměly povinnost uvědomit o tom svého faráře a už vůbec nemusely předložit od něho nějaké doporučení. Institut si je prověřoval svým způsobem dle vlastních kritérií. Mělo to výhodu, pokud farář tuto formu zasvěceného života neakceptoval, což se stávalo často a byl to i můj případ. Mnoho kněží tvrdí, že žena se má buď vdát nebo vstoupit do kláštera, a o jiných možnostech dokonce schválených církví nemají informace. Po tolika letech po revoluci je to na pováženou.
Dokonce se považovalo za vhodné svoji příslušnost k Institutu před farářem tajit. Institut dodržoval velmi přísnou diskreci, nikdo nesměl o svém členství mluvit. Diskrece pocházela z období totality, kdy měla důvod a smysl. Na její dodržování po revoluci byly různé názory, občas na toto téma probíhaly bouřlivé diskuze. Některé členky tvrdily, že má nadále smysl, zvláště v prostředí od Boha vzdáleném. Ve farnosti má smysl v tom, že se členka od ostatních neodlišuje, nevyděluje se, zůstává jednou z nich.
Karatelka mi vyprávěla legrační příhodu. Když ovdověla a hledala novou cestu, nějaký kněz jí dal kontakt na Institut. Správně jí měl dát kontakt na kněze-asistenta, ale místo toho jí dal kontakt na tehdejší Velkou zodpovědnou. Nicnetušící Karatelka jí zatelefonovala. Velká zodpovědná byla z toho v šoku, v Institutu vypuklo pozdvižení a řešilo se, jak se to mohlo stát.
Když se roku 1999 konalo na Velehradě setkání zástupců církevních hnutí a komunit, měla požadavek, že v seznamu přítomných nesmí být uvedeno její jméno. Organizátoři jí vyhověli. Napsali tam pouze název Institutu a místo jejího jména dali písmeno X. Velká zodpovědná byla velmi spokojená a chválila je, jak respektují diskreci.
Některé členky dodržovaly diskreci přehnaně, připadaly mi papežštější než papež. Dokonce řešily, jestli je patřičné prozradit svoje členství knězi při zpovědi. To už přeháněly. Zpovědník přece musí mít představu o životním stavu zpovídaného, aby mu mohl udělit vhodnou duchovní radu. Jiné namítaly, že žijí v prostředí nebo situaci, kdy absolutní dodržování diskrece není možné. Nakonec to bylo ponecháno osobnímu zvážení. K jednotnému názoru nedošly, podle mne ani nemohly dojít.
Karatelka mi začala předkládat nějaké texty, o nichž jsem měla rozjímat a výsledky rozjímání jí sdělovat, případně napsat v dopise. Texty obsahovaly stanovy Institutu, úryvky z Bible a jednoduché duchovní úvahy. Nebylo v nich nic zvláštního, nového ani objevného. Rozhodně ne pro toho, kdo měl za sebou patnáct let duchovních zápasů, několikrát přečtenou Bibli, studium teologie, četbu mystiků a církevních učitelů, ale hlavně konfrontaci se smrtelnou nemocí. Institut podobně jako kdysi Společenství počítal jen s tradičními katolíky na počátku konverze a duchovního života, kteří nedávno duchovně procitli, zatoužili žít svou víru hlouběji a začali hledat vhodnou duchovní cestu. Vůbec nepočítal s těmi, kteří usilovali o intenzívní duchovní život již dávno před vstupem, urazili delší cestu a prošli různými krizemi a fázemi. Asi to souviselo i s vyšším věkem většiny členek, jež zřejmě měly tendenci každého člověka středního věku považovat za mladého, nezkušeného a nezralého. Připadala jsem si jako vysokoškolák, kterého nacpali do lavice základní školy a vnucují mu násobilku a vyjmenovaná slova. . S texty jsem si nevěděla rady. Ne že by obsahovaly něco, proti čemu bych měla potřebu protestovat nebo s tím polemizovat, naopak. Po jejich přečtení jsem mohla jen konstatovat, že s nimi souhlasím. Problém byl v tom, že jsem nevěděla, co k tomu dodat, doplnit, říci, napsat. Karatelka očekávala nějaké proslovy nebo že nad tím budu žasnout, ale já jsem cítila jen rozpaky. Co jsem měla namítat proti úryvkům z Bible, stanovám Institutu a základním duchovním poučkám, které mi již dávno vstoupily do krve? Kdybych zrovna proti tomuto něco měla, asi by nebylo něco v pořádku a můj vstup do společnosti zasvěceného života by postrádal logiku.
Karatelka mi vůbec nevysvětlila, o co jde nebo co se ode mě chce. Bylo to prostě součástí duchovní formace, kterou jsem měla jako každá projít. Stačilo to říci, ale Karatelka mlčela. Dlouho jsem nechápala, proč mi tyto texty předkládá.
Odpudilo mě hned první téma s názvem Láska. Co jsem měla k tomu vykládat? Nebo se začít chytat za srdce a vzdychat, jak je to všechno úžasné? Tyto emocionální projevy, navíc typické pro členy jistých dvou církevních hnutí, jsem už měla dávno za sebou. Měla jsem za sebou také řadu nepochopení a neporozumění.

Karatelka se několikrát zmínila o nějaké Bulindě, nejmladší člence Institutu, která absolvovala počáteční formaci a chystá se složit dočasný slib. Má tělesnou vadu, ale jinak je vysoce inteligentní a vzdělaná, vystudovala filozofii a pracuje v muzeu. Karatelka si nemohla vynachválit její trefné a výstižné postřehy o jiných členkách.
Zpočátku jsem nechápala, proč mi o ní vypráví. Později mi došlo, že je to její druhá svěřená, kterou jí nedávno přidělili jako předtím mne. Její první doprovodnou byla Máša, její mandát ale koncem minulého roku vypršel. Bulinda si pak vyžádala jako druhou doprovodnou Karatelku. Aspoň tak to Karatelka formulovala. Tenkrát jsem na tom neviděla nic zvláštního, protože jsem ještě netušila, jakým způsobem přidělování doprovodných probíhá. Dělo se to hlasováním ve Velké radě, nikoliv tak, že členka řekne, že si přeje tu či onu doprovodnou. Pouze sestry s definitivními sliby měly právo navrhnout Velké radě jména tří členek, které si přály, a Velká rada jim jednu z nich přidělila. Členky v počáteční formaci nebo s dočasnými sliby toto právo neměly.
Je možné, že Karatelka to trochu překroutila, aby udělala dojem, že si ji někdo vyžádal. Možná to nějak zařídila Máša jako Velká zodpovědná a zároveň jako zodpovědná Karatelky a Bulindy.
Divné to bylo i z důvodu, že Bulinda měla ve svém bydlišti široký výběr doprovázejících, ale za Karatelkou musela cestovat do Prahy přes celou republiku, což při její tělesné vadě nebylo jednoduché. Někdo mi později prozradil, že Bulinda to chtěla mít záměrně těžší, ale nevím, kolik na tom bylo pravdy.
Karatelka hořela touhou nás seznámit. Líčila mi ji jako příjemnou mladou ženu, s níž si budu rozumět. Se společným setkáním jsem ráda souhlasila. Vybraly jsme víkend, který se hodil nám všem třem. Dohodlo se, že Bulinda přijede do Prahy v pátek, probere s Karatelkou své duchovní a osobní záležitosti a já přijedu během soboty. Bulinda v sobotu navečer odjede a Karatelka se pak bude věnovat mně. Část soboty strávíme všechny tři spolu.
Nemohla jsem se dočkat, v duchu jsem si představovala, co všechno Bulindě řeknu a o čem všem se budeme bavit. Vlak Eurocity, na který jsem ráno nastoupila, měl nakonec hodinové zpoždění, což mě rozladilo. Jednak proto, že jsem se těšila na setkání, a jednak proto, že se jednalo o mezinárodní rychlík se speciálním příplatkem. Nakonec jel déle než osobní vlak. Karatelka mě už očekávala. V předsíni mi představila Bulindu. V první chvíli jsem se zarazila. Na základě Karatelčina líčení jsem si o ní vytvořila úplně jinou vizuální představu. Bulinda byla o deset let mladší než já, ale vypadala spíš starší. Ale stává se často, že si člověk představuje někoho, o kom slyšel, úplně jinak a osobním setkáním bývá překvapen. Nemělo smysl se takovou banalitou zabývat.
"To je hrozné s těmi vlaky," začala jsem zvesela. "Člověk si zaplatí dražší rychlík, a nakonec dorazí o dvě hodiny později." Čekala jsem, že tato "ta příjemná mladá, inteligentní a vzdělaná žena" bude moje snahy o seznámení nějak opětovat. Ale neřekla nic, jen na mě beze slova upřeně hleděla. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, ale snažila jsem se ho co nejrychleji zahnat. Říkala jsem si, že jde jen o první dojem, z kterého nelze na nic usuzovat. Na to, abychom se poznaly, bude ještě dostatek času.
Karatelka nás zavedla do pokoje, usadila za stůl a odešla do kuchyně. Nesnáším způsob seznamování, kdy mě někdo k někomu přivede, načež z toho vycouvá, aniž se postará o začátek rozhovoru.
Bulinda mi byla nesympatická čím dál víc. Připadalo mi, že Karatelka snad mluvila o někom jiném. Ale snažila jsem se být příjemná, hovorná a vstřícná, i když mě to jako introverta stálo mnoho energie. Bulinda stále mlčela a upřeně na mne hleděla. Ani trochu se nesnažila rozhovor opětovat. Nevěděla jsem si rady. Mám tady vést nepřetržitý monolog nebo začít dělat nějakou estrádu? Řeč mi docházela. Jednak jsem nebyla schopna mluvit nepřetržitě o ničem, jednak mě zmrazil ten její upřený pohled. Cítila jsem se nepřirozená, nesvá, v hlavě jsem měla prázdno. Někomu upovídanému by taková pozorná a mlčící posluchačka vyhovovala, já jsem potřebovala, aby se o rozhovor snažila i druhá strana. Bylo pro mě únavné lovit zoufale v momentálně prázdné hlavě, co mám honem říci. Z Bulindiny strany nevyšel sebemenší podnět nebo impuls. Seděla proti mně jako sfinga, nepohnula ani brvou.
V duchu jsem se ji snažila omluvit. Třeba je také introvert a zápasí se stejným problémem. Ale když jsem ji potom poznala víc, zjistila jsem, že do tichého introverta má daleko. Byla naopak velmi hlučná, všude ji bylo slyšet. Někdo mi později prozradil, že toto mlčenlivé sledování a naslouchání je její metodou.
Nepovažuji to za fér. Když se dva lidé seznamují, mají se oba otevřít oba a oba jít s kůží. Není možné, aby se otevřela a odhalila pouze jedna strana a druhá jen pozorovala, hodnotila, klasifikovala. Později jsem na základě toho pochopila, odkud plynou Bulindiny trefné a výstižné postřehy o jiných členkách, které se Karatelce tak líbily. Plynuly z toho, že se při každém rozhovoru, seznámení a setkání stavěla do role pozorovatelky a posuzovatelky.
Konečně přišlo vysvobození. Karatelka nás vyzvala, ať se přesuneme do kuchyně, protože se blíží doba oběda. Nestačila jsem žasnout. Bulinda náhle ožila, ústa se jí rozjela na plné obrátky. Rozhovořila se o českých dějinách. Historie mě vždy zajímala, ostatně jsem psala knihu o svaté Zdislavě. Ale Bulindin výklad mi přišel rozvláčný, nudný a únavný, hemžil se suchými fakty, čísly, letopočty a detaily. Mechanickou paměť měla obdivuhodnou.
Mnohem víc mi však vadilo, že během celého výkladu hleděla směrem ke Karatelce, která pobíhala po kuchyni a dokončovala něco u kuchyňské linky. Na mě ani jednou nepohlédla, jako kdybych tam nebyla.
Když skončila, prohodila jsem něco o těžké práci v lékárně a šikaně ze strany kolegyň. Odpovědí byl prázdný netečný pohled. Bylo vidět, že jí to nic neříká, ani ji to nezajímá. Pochopila jsem, že se pohybuje ve skleníkovém prostředí. Byla jsme každá z jiné planety.
Postupně jsem převzala její pravidla hry, přestala jsem se na ni během řeči obracet a mluvila jsem stejně jako ona směrem ke Karatelce. Tak jsme se střídaly. Mluvily jsme každá o něčem jiném, říkaly jsme to Karatelce, ale mezi sebou jsme vůbec nekomunikovaly. Karatelka si ničeho nevšimla, naopak byla spokojena, jak si všechny hezky povídáme. Jako matka několika dětí a babička mnoha vnoučat byla asi zvyklá, že děti mluví ze všech stran a každé o něčem jiném.
Když Bulinda odjela, hned chtěla vědět, jak se mi líbila. Byla samozřejmě přesvědčena, že jsem nadšená, a já jí to pochopitelně potvrdila. V duchu jsem doufala, že to v budoucnu bude pravda, že tohle byl opravdu jen první dojem.