Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Rakovina 1998

Začala mě znepokojovat nenápadná skvrna vzadu na pravé noze. Měla jsem ji tam odjakživa, nikdy mi nevadila, dokud jsem se do ní začátkem léta omylem neškrábla. Možná jsem se škrábla jen vedle, ale nebyla jsem si jistá. Měla jsem pocit, že začala měnit tvar a barvu z rezavé na tmavou, její dosud zaoblené okraje se roztřepily. Jako vysokoškolsky vzdělaná zdravotnice jsem dobře věděla, co taková na první pohled banální změna může signalizovat - počátek velmi zhoubné rakoviny. Před lety mi uvízla v hlavě jedna věta z přednášky z patologie, že rozškrábané mateřské znamínko může způsobit do několika měsíců smrt. Nemohla jsem tomu tenkrát uvěřit.
Ale jelikož nejsem žádný hypochondr, nějakou dobu jsem si namlouvala, že se mýlím. Proč by taková hrůza měla postihnout zrovna mne? Kdo z lidí předpokládá, že najednou onemocní rakovinou? Občas zaslechneme, že někdo má tuto diagnózu nebo dokonce umřel, ale nikdo si nepřipustí, že by se to mohlo někdy týkat jeho nebo členů rodiny. Přesně takhle jsem uvažovala - až do této chvíle.
Následovalo proměnlivé duševní rozpoložení. Nadále jsem se přesvědčovala, že je to hloupost, kterou bych měla pustit z hlavy, a vzápětí mě přepadla smrtelná úzkost. Tak se to střídalo. Nakonec jsem usoudila, že takhle to dál nejde a k lékaři zajít musím, abych se zbavila té nejistoty.
V podezřelém ložisku se mi vynořila jakási záhadná uzlina. Pak na několik dní zmizela, aby se zase objevila. Vertikální růst takových útvarů bývá varovný. Okamžitě jsem se objednala se na vyšetření. Stále jsem doufala, že to nebude nic vážného, ale potřebovala jsem to slyšet od odborníka.
"Tak ukažte," vyzvala mě lékařka na kožní ambulanci bez zájmu. Nebylo divu, když takových jako já tam přijde mnoho denně. Já jsem ostatně po žádném zájmu netoužila. Přála jsem si slyšet jen jedno, že to nic není, abych mohla v klidu odkráčet a pustit vše konečně z hlavy.
Nikdy nezapomenu na okamžik, když se lékařka na podezřelou skvrnu podívala. Její netečné chování se náhle změnilo - zarazila se, ztuhla, zvážněla. "To musí hned pryč," pronesla rezolutně a už psala doporučení na další vyšetření. Ve zprávě stálo: "Vyloučit případný k a r c i n o m !"
Vypotácela jsem se na ulici. Všechno se se mnou točilo, země se pode mnou houpala, obklopila mě těžká, hustá mlha, hlasy lidí zněly z dálky, kolem krku jako by se mi ovíjel ledový pařát.
Klid, říkala jsem si. Vždyť to zatím není žádná diagnóza, jen podezření, které se musí vyloučit, nic víc. Bude to asi něco, co by se mohlo později maligně zvrhnout. To se však nestane, protože mi to odstraní. Ale už jen ta možnost zhoubné choroby uvedená u mého jména zapůsobila jako šok.
Jak se nyní zachovat? Co teď? tázala jsem se. Původně jsem plánovala zajít po vyšetření do bazénu, ale to jsem ještě netušila, co se v ordinaci dozvím.
Klid, řekla jsem si podruhé. Chovej se normálně. Dělej všechno přesně tak, jak sis naplánovala. Pokračuj dál v běžných činnostech - dokud to bude možné. Jen žádnou paniku.
Stále sevřená, ztuhlá a v šoku jsem vstoupila do šatny před bazénem. Odněkud ke mně dolehly pronikavé hlasy několika žen, které se v pohodě bavily o nějakých banalitách - zatímco jsem řešila dilema, jestli mám nebo nemám zhoubný nádor. Ten kontrast mě docela rozesmál. Napětí ze mne spadlo, dostavilo se uvolnění.
Žasla jsem, jak skvělá byla voda. Každá kapka stékající po těle vyvolávala pocit štěstí. Nikdy jsem neprožívala tak intenzívně radost z pohybu a z každé vteřiny života jako v této chvíli.
Před několika dny mě oslovil P. Rozbuška, jestli bych nechtěla přijít na přednášky o víře, které pravidelně vedl, a sdělit těm začínajícím věřícím něco podnětného. Velmi mě to potěšilo, protože až dosud jsem se cítila nedoceněná a se svými duchovními zkušenostmi nevyužita. Na ty přednášky jsem nechodila, protože jsem neviděla důvod někde pasívně sedět a poslouchat, co už dávno znám. P. Rozbuška se konečně dovtípil, na co tu jsem. Snad už mezi námi začne rozumná spolupráce.
Ale právě v těch dnech bylo vysloveno toto podezření. Hodila jsem do farní schránky vzkaz, že mi našli podezřelé ložisko, může to být i maligní, což se dozvím až příští týden na speciálním vyšetření. Z toho důvodu na tu skupinu zatím nepřijdu. Napsala jsem mu to, aby se nedivil, že jsem se nejdřív cítila nevyužita, a když mi nabídl možnost, nedostavila jsem se. Ale to byl jen vedlejší důvod. V nitru jsem očekávala povzbuzení a solidaritu.
Když jsem ho o něco později potkala v kostele, prohnal se kolem mne a utrousil: "Tak co, dobrý?"
To mě docela šokovalo. Napsala jsem přece jasně, že na rozhodující vyšetření jdu až příští týden, takže v této chvíli jsem nemohla nic vědět. Navíc nešlo o banalitu, která by se vyřešila během krátké doby, ale o podezření na velmi zhoubnou rakovinu.
Jeho otázka zněla zároveň jako odpověď, kterou si dal sám. Z jeho reakce jsem necítila sebemenší lidský zájem nebo účast, spíše přání smést to co nejrychleji ze stolu. Aby se snad nemusel mojí osobou nějak více zabývat. Ale přála jsem si totéž - smést to co nejrychleji ze stolu a nemuset se tím zabývat.
Pohled na anonymní dav v kostele byl pro mě zvláště v těchto dnech obtížný.
Nadešel rozhodující den. Vzala jsem si celodenní volno, protože vzhledem ke spojení bych dorazila na konci pracovní doby. Vyšetření se mělo konat v nemocnici na kožní ambulanci. Areál nemocnice se v posledních letech rozrostl. Pobíhala jsem zmateně sem a tam a ptala se, kde je kožní. Pohled na vyděšenou ženu zoufale hledající kožní oddělení působil asi legračně. Kdybych se ptala na onkologické oddělení, nikdo by se jistě nedivil. Čas plynul a já to pořád nemohla najít. Komise lékařů ordinovala pouze tento den v týdnu. Pokud bych přišla pozdě, znamenalo by to odložení diagnózy o týden a prodlouženou nejistotu. Svojí hrozné vedoucí bych asi obtížně vysvětlila, že potřebuji další den volna. Navíc jsem od rána nejedla v domnění, že musím být nalačno, a začalo se mi z toho dělat zle.
Nalačno jsem být nemusela, jak jsem později zjistila, když jsem tam ještě naštěstí včas dorazila. Krev mi neodebírali, pouze prohlíželi podezřelý útvar dermatoskopem. Z jejich chování jsem okamžitě vycítila, že něco není v pořádku.
"Jsou tam nějaké šedé závoje," konstatoval někdo z nich vážně.
Jeden z lékařů se na mne rozpačitě podíval, pak sdělil krátce: "Kožní nádor."
Potom mi začal prohmatávat celou nohu. Hledá metastázy! blesklo mi hlavou.
Svět se mi během jednoho okamžiku proměnil. Kožní nádor - to zní ještě neutrálně. Ve zprávě však stálo černé na bílém: maligní melanom. Dneska se o tomto nádoru často mluví a píše, tenkrát ještě v povědomí nebyl. Ale já jsem věděla, že je velmi agresívní, rychle metastázuje do všech orgánů, podobá se to explozi a postižený umírá během několika měsíců nebo i týdnů a nikoliv bezbolestně. Může recidivovat i při včasném odstranění, za rok, za několik let, vyskytly se i případy 10-15 let po odstranění. Od té chvíle žiji s načasovanou bombou v těle, a netuším, kdy vybuchne.
 

 

Po operaci a první kontrole

 Bezprostřední hrozba smrti se vzdálila. Ale stále jsem ji cítila v zádech jako skrytého nepřítele číhajícího kdesi za obzorem, který mě může kdykoliv zákeřně napadnout. Byla jsem obeznámená s tím, že tento nádor nelze léčit ani chemoterapií ani ozařováním. Nezbývalo než čekat. Přede mnou se rozprostřelo velké neznámo. Kladla jsem si otázku, jestli má smysl pokračovat v rozepsané knize. Nakonec jsem došla k závěru, že smysl tkví nejen v dosažení cíle, ale i v úsilí a směřování k němu. Přestala jsem se ale učit angličtinu. Kniha, pokud ji stihnu dopsat, tady po mně zůstane, ale angličtinu ať už na jakémkoliv stupni si odnesu do hrobu.
Mnohé již nasvědčovalo tomu, že nemoc byla podchycena včas, aspoň relativně. Letošních Vánoc se tedy dožiji. A pokud se nevynoří nějaká komplikace, rýsovalo se přede mnou několik let.
Po radosti z prvního vítězství přišla skleslost a apatie. Duchovní a duševní boje spojené s otázkou hrozící smrti mě vyčerpaly.
Děkovala jsem Bohu za každý den, ale občas jsem prožívala smíšené pocity. Rakovina není chřipka, z které se pacient vyleží a za několik dní o ní neví. V případě onkologické diagnózy hranice mezi nemocí a vyléčením nebývá zřetelná. Mohou se vyskytovat období bez příznaků, tzv. remise, která navenek vypadají jako uzdravení, ale potom může nemoc opět vzplanout. Zneklidňovala mě sebemenší zdravotní indispozice. Bála jsem se, že se nemoc vrátila a že umírám. Ten proces umírání jsem prožila v představách ještě mnohokrát. Situaci zhoršovalo, že jsem se fyzicky cítila špatně, zhoršila se mi imunita. Spala jsem denně deset dvanáct hodin, a přesto jsem měla problém zvednout se a jít si nakoupit. Když má člověk vážnou onkologickou diagnózu a cítí se špatně i fyzicky, co jiného si může myslet než že umírá?
Ale ani v případě vyléčení nebo absence komplikací není vyhráno, jak se může naivně domnívat ten, kdo ničím takovým neprošel. Nemoc zasáhne těžce i sociální sféru, nemocnému zkomplikuje nebo dokonce rozbije mezilidské vztahy, často ovlivní negativně i budoucnost. Podobá se to řetězové reakci nebo sněhové kouli valící se z kopce do údolí. Nabírá na sebe další vrstvy sněhu, zvětšuje se a těžkne. K původnímu problému, kterým je vlastní nemoc, přibývají další. Zrovna v těch dnech vyšlo v KT postní zamyšlení s M. Ryškové, kde bylo zmíněno také téma adaptace po nemoci. S postřehem, že právě toto období může být náročnější než samotná nemoc, jsem mohla jen souhlasit.
Šok z vážné diagnózy jsem zvládla. Dokonce i P. Ladislav projevil uznání nad mou velkorysou reakcí. Pak ale na mě začalo všechno padat, dolehla na mě anonymita a lhostejnost farnosti. Asi jsem prožívala posttraumatický syndrom, který mě provázel ještě mnoho let. Někdo prožije válku nebo živelnou pohromu, v momentu ohrožení musí nasadit veškerou statečnost a sílu, ale když situace pomine, takový člověk se může zhroutit nebo bojovat s dlouhodobými psychickými problémy.
Z liturgického a farního života jsem úplně vypadla. Do kostela jsem nemohla chodit nejen z obavy z případné kontroly, ale i z důvodu celkové slabosti a zhoršené imunity.
Farní obec si žila dál vlastním životem. Jako vlak řítící se stanicemi bez zastavení a bez zájmu o ty, kteří nestačili naskočit nebo vypadli za jízdy a zůstali ležet polomrtví u kolejí.
Nastal čas přemýšlet o návratu do pracovního procesu. Lékaři tohle za pacienta nevyřeší. Tenkrát mi jen stručně sdělili diagnózu, víc se se mnou nebavili - ani o prognóze, ani o tom, jestli se moje pracovní schopnost nějak změní. To mě uvrhlo do stavu nejistoty. Snad jsem se měla důrazněji ptát, ale byla jsem se úplně ochromená, neschopna sebemenšího činu.
Mnoho týdnů jsem trčela mezi čtyřmi stěnami, na žádnou léčbu jsem nechodila. Léčba ostatně neexistovala. Jenom jsem čekala, aniž jsem věděla na co. Pocit tíhy a únavy mě neopouštěl. Utěšovala jsem se, že je to jen důsledek prožitého šoku a že se z toho dostanu. Nejhorší na tom byl pocit, že se nebudu vracet do normálního prostředí, ale do stresu a nejistoty. Ten pocit mě tížil od první chvíle, už před operací, ale i po ní. Vědomí, že mám vážnou nemoc, nevím, co se mnou bude, a pokud se z ní dostanu, čekají mě nepříjemnosti a boje na novém pracovišti.
Diagnóza mě zaskočila ve zvláštní situaci. Byla jsem teprve ve zkušební době, kdy je možné propustit i nemocného zaměstnance bez udání důvodu. To moji nejistotu zvyšovalo.
V těch dnech se mi vynořila zajímavá nabídka: práce s romskými dětmi při jednom klášteře poblíž sousedního města. Zase by to obnášelo náročné dojíždění, ale uvažovala jsem stejně jako poprvé. Pokud mě ta práce bude bavit, případné nevýhody snadno překonám. Zároveň jsem váhala, jestli je rozumné odejít ze současného zaměstnání, kde jsem pobyla jen krátce.
Náhle mě zaplavil intenzívní pocit, že pobytem doma jen odsouvám problémy, jimž bych se měla postavit čelem. V první řadě si ujasnit, jestli má moje současná práce smysl, případně prozkoumat novou nabídku, která nebude k dispozici stále. Mezi čtyřmi stěnami to nevyřeším, nezbývá mi než z nich vystoupit. Sebrala jsem zbytek sil a odvahy a ještě před koncem roku se nechala uschopnit.
"Jak myslíte..." pronesl obvodní lékař váhavě.
Největší obavu jsem měla ze setkání s vedoucí. Ta milá paní mi už několikrát zavolala s dotazem, kdy nastoupím, přestože moji diagnózu částečně znala.
"Ona se k tobě bude chovat jinak, když jsi nemocná," těšila mě Samaritánka. Tou větou mě omráčila. Začal se ke mně chovat jinak P. Rozbuška, P. Rachejtle, P. Bertík a jiní zbožní věřící? Moje diagnóza nikoho z nich nezajímala. Proč by se tedy měla začít chovat jinak nějaká žena, která neviděla víru ani z rychlíku?
Byl to neveselý skličující návrat. Ponuré prostředí bývalého koncentráku, vězení a hromadného hřbitova mě deprimovalo. Návštěvní sezóna ještě nezačala, ze zdí dýchal chlad a opuštěnost, bezlisté větve stromů se kývaly ve větru. Dodnes si vzpomínám na dlouhý, úzký a temný tunel s mnoha zákruty, na jehož konci stála lágrová šibenice. Tudy chodili odsouzenci na smrt. Kdo byl jednou konfrontován s diagnózou, která může končit smrtí, ten prožívá takové věci obzvlášť silně.
Přestože mě výrok Samaritánky o změně chování mé vedoucí uvedl do rozpaků, v nitru jsem doufala v totéž. Ale marně. Po mém návratu naopak přitvrdila.
Hned první den mi sdělila, že o mé nemoci nechce slyšet. Je totiž strašně citlivá a mohla by se dostat do deprese. Její vysoká citlivost a depresívní sklony jí však nezabránily v tom oběhnout všechna oddělení po celém rozlehlém prostoru a už během několika dní po mém příchodu všude vylíčit, že jsem divná a nervózní. O jejím počínání jsem se dozvěděla později. Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového dělá. Rostoucí odstup většiny zaměstnanců od mé osoby jsem vycítila brzy, ale nehloubala jsem nad tím, protože jsem s nimi přišla do kontaktu jen občas.
Ale ta vysoce citlivá a hluboce depresívní paní možná tolik nepřeháněla. Kdo by nebyl divný a nervózní v uzavřeném prostoru s nepříjemnou šéfovou za zády a s diagnózou rakoviny na krku? Škoda, že ji ani při její vysoké citlivosti a depresívnosti nenapadlo, že také druhý vedle ní může být citlivý nebo v depresi, zvláště když mu našli smrtelnou nemoc. Ohrožený člověk se vždycky chová navenek divně a nervózně.
Již za několik dní mi vyčetla, že odcházím z pracoviště o půlhodinu dřív. Dohodla jsem se na tom s Docentem ještě před mým nástupem. Tenkrát jsme zjistili, že nejbližší přímý spoj projíždí městečkem půl hodiny před koncem pracovní doby, další až pozdě večer. Mezitím jezdí autobusy jen do sousedního města, kde bych musela přestupovat na vlak nebo autobus. Docent konstatoval, že při tomto charakteru práce na nějaké půlhodině nesejde, tak ať se zařídím podle možností. Na tu dohodu s vyšším nadřízeným jsem se pochopitelně odvolala, ale vedoucí opakovala, že se jí to nelíbí a že s tím nesouhlasí. Mohla jsem se na něho znovu obrátit, ale čeho bych dosáhla. Nanejvýš toho, že by mi naši dohodu opět potvrdil, jenže já netrávila pracovní dobu s ním, ale s tou vedoucí. Dalo se čekat, že bude kolem mých předčasných odchodů dělat dusno a deptat. Stačilo, jaké dusno dělala ráno, když jsem kvůli zpoždění spoje přišla o 5-10 minut později. Neměla jsem sílu ani energii s ní denně bojovat, tak jsem rezignovala. Seděla jsem v kanceláři déle, listovala většinou bezmyšlenkovitě nějakou knihou nebo přerovnávala materiály na stole, abych pak cestovala velmi komplikovaným způsobem spojeným s přestupováním v sousedním městě. Po večerech jsem listovala v jízdních řádech v naději, že objevím nějaký vhodný spoj z některého města poblíž. Internet ještě nebyl k dispozici, ale i kdyby byl, asi bych stejně nic nenašla. Byla jsem těžce znechucena, že se takto mění pravidla hry domluvená před nástupem do pracovního poměru. Navíc mi přišlo drsné ztrpčovat tímto způsobem život člověku s čerstvou onkologickou diagnózou.
Nejenže jsem musela vyrážet velmi brzy ráno, ale ještě jsem se vracela pozdě večer. Když jsem vystupovala na autobusovém nádraží v sousedním městě a honila zoufale další spoj, často jsem tam svou vedoucí potkávala. Stála na nedaleké zastávce s plnými nákupními taškami a čekala na autobus, který ji během několika minut dopravil domů. Já měla před sebou ještě hodinu cesty. Mým pobíháním po nádraží se dobře bavila a ukazovala na mě svým známým stojícím s ní na zastávce. Co jim o mně asi říkala, o tom jsem radši nepřemýšlela. Přišlo mi až neskutečné, že si mezitím stihla skočit z práce domů, hned na to zajet do sousedního města, nakoupit a už jen čekat na zpáteční spoj. Navíc jsem neměla touhu potkávat ji ještě po pracovní době.
Často odcházela z pracoviště dřív, prý má nadělané nějaké hodiny. Kolegyně z odloučeného oddělení říkaly, že nic naděláno nemá, ale já jsem s tím nemohla nic dělat ani to zkoumat. Pánem tam byla ona. Její předčasné odchody měly ovšem výhodu, že jsem se mohla sbalit a odejít krátce po ní. Díky tomu jsem ještě chytila výhodnější spoje. Bylo tu však riziko, že v některém z těch spojů bude sedět ona a uvidí, že odcházím také dřív. To se nakonec stalo a na ten moment nikdy nezapomenu. Když mě uviděla nastoupit, zbledla zlostí, zezelenala, rysy ve tváři jí ztuhly, oči jí div nevyletěly z důlků, z celé její osoby sálal vztek. Měla jsem chuť říci: "To snad nemyslíte vážně!"
Jednou se mi podařilo chytit autobus od Prahy jedoucí přímo do Labského města, jímž jsem měla původně jezdit. Tady nehrozila pravděpodobnost, že v něm vedoucí bude sedět a že se s ní vůbec potkám. Sedla jsem si dozadu a těšila se, že tentokrát se dopravím domů pohodlně. Autobus stavěl na nádraží v sousedním městě, jako vždy nastupovalo několik lidí. Nevěnovala jsem jim pozornost. Postupně si sedali na místa, pouze nějaká žena kráčela uličkou mezi sedadly, blížila se ke mně a upřeně na mě hleděla. Ztuhla jsem leknutím, vždyť je to vedoucí! Kde se vzala v autobuse jedoucím opačným směrem od jejího bydliště? Copak se rozhodla mě sledovat, kdy, jak a čím cestuji z práce? Vzápětí se mi ulevilo a musela jsem se sama sobě smát. Nebyla to vedoucí, ale nějaká paní jí podobná. Měla stejnou postavu, stejný účes, barvu vlasů a brýle. Usmívala se a působila příjemným dojmem. Hleděla na mě jen několik vteřin, dokud jsem byla v jejím zorném úhlu, pak si sedla přede mne a nevěnovala mi pozornost. Přece jen nepřicházelo v úvahu, že by vedoucí číhala na nádraží a skákala náhodně do autobusů jedoucích do mého bydliště, aby si ověřila, jestli tím spojem necestuji. A už vůbec by si kvůli tomu neplatila jízdné. Po práci měla přece jen jiné starosti. Ale při pohledu na tu sympatickou paní jsem si uvědomila, že lidé vizuálně si podobní mohou navenek vyzařovat každý něco jiného a působit odlišným dojmem. Jejich vnější podoba se odvíjí od stavu jejich nitra.

 

 Když jsem jednou ráno těsně před Vánoci přišla do práce, naskytla se mi zajímavá situace. Po pracovišti pobíhaly dvě uklízečky a pilně uklízely, ale vypadaly naštvaně. Vedoucí jim chodila v patách a koulela zlostně očima. Nikdo z nich nemluvil, ze všech vyzařovalo silné napětí. Atmosféra by se dala nožem krájet.
Sotva odešly, vedoucí spustila lamentace, jak jsou ty uklízečky nedbalé, že odbývají úklid. Včera na ně narafičila pastičku v podobě vysypaného květináče s kaktusem na jednom okrajovém místě. Ne tak, že by ho rozsypala záměrně, květináč jí spadl z poličky. Původně to chtěla sama uklidit, ale pak ji napadlo to tak nechat a počkat, jestli si toho při úklidu všimnou. Samozřejmě si toho nevšimly. Tak odhalila, že provádějí úklid povrchně. To byly její běžné metody.
Mezi Vánoci si vzala dovolenou, tak jsem měla aspoň klid a z práce jsem mohla odcházet dřív, abych ještě stihla přímý spoj. Stát v mrazu někde na nádraží by nebylo příjemné.
Po Novém roce měla dorazit nějaká bývalá vězeňkyně, nyní výtvarnice a uspořádat tam výstavu svých děl. Vedoucí rozhodla, že při vernisáži přečtu její životopis, zatímco ona se bude té paní věnovat společensky, provede ji po objektu a bude se starat o její potřeby. S tím jsem ochotně souhlasila. Pak ale z nějakého neznámého důvodu úkoly přehodila. Řekla, že životopis přečte ona a o zázemí pro návštěvu se postarám já. Při té představě mě polil studený pot. V tom rozsáhlém objektu jsem se vůbec nevyznala, vždyť jsem tam byla krátce. Několik dní před stanovením diagnózy a odchodu do nemocnice a pak několik dní před Vánoci po ukončení pracovní neschopnosti. Myslela jsem na to s rostoucím napětím.
V těch dnech jsem se omylem škrábla na předloktí. Náhle se mi tam objevil nějaký podezřelý útvar, který rychle rostl. Zmocnila se mě hrůza z vlastního těla. Stačí sebemenší podráždění, aby se rakovina opět rozjela.
Okamžitě jsem se vypravila na kontrolu, plná nejčernějších obav, že došlo k recidivě. Lékaři konstatovali, že jde o neškodný dermatologický útvar a odstranili mi ho na místě pinzetou. Stanovila jsem si předsevzetí, že nebudu panikařit kvůli každé maličkosti. Vždyť na kůži se může objevit celá řada útvarů, z nichž většina není zhoubných.
Druhý den po kontrole mě zkosila viróza. Možná jsem něco chytila od lidí v přeplněné čekárně nebo ji vyprovokovalo rostoucí vnitřní napětí z obávané návštěvy, která se blížila. Svým způsobem se to vyřešilo, díky nemoci tam nebudu. Zatelefonovala jsem do práce, že budu několik dní v pracovní neschopnosti, a poté vyrazila k doktorovi. Po návratu mě čekal blikající záznamník.
"Kolegyně, já mám o vás starost!" ozvalo se z něho vyčítavě až hystericky. O její starost jsem nestála ani v nejmenším. Musela jsem se tomu smát. Celou dobu mě deptala a stresovala bez ohledu na můj zdravotní stav - a teď si o mě dělá starost.
Napsala jsem P. Ladislavovi, že mám z toho všeho smíšené pocity. Od své konverze se upřímně snažím následovat Krista, žít duchovně a asketicky, a nakonec skončím nemocná a zesláblá. Neodpustila jsem si poznámku, že kdybych si místo pěstování askeze našla nějakého přítele, možná bych na tom dnes byla lépe.
Za několik dní mi volaly kolegyně z odloučeného oddělení. Sdělily mi, co jsem dávno tušila, že vedoucí o mně všude špatně mluví. To byla její starost o mě. Kolegyně byly jejím jednáním pobouřené a rozhodly se informovat vedení Muzea, Ředitele a Docenta, jak se mnou zacházela. Dále mi navrhly možnost osobního rozhovoru s vedením po mém návratu z nemocenské. "Nebojte se, nikdo vám tam hlavu neutrhne," ujistily mě. Trochu mě to zarazilo. Copak jsem tvrdila, že mi chce někdo utrhnout hlavu? Bylo vidět, že ta žena o mně opravdu navykládala všechno možné a nemožné.
Před mým návratem odešla do nemocnice na lehčí operační zákrok, takže tam na nějakou dobu zavládl klid. Ale jakmile se vrátí, všechno začne nanovo. Mezitím se mi naskytla nová pracovní nabídka, ale ještě jsem chtěla absolvovat jednání s vedením, abych se mohla definitivně rozhodnout.
Ředitel byl zjevně na mé straně, té vedoucí měl plné zuby. "Je to protivná baba, jenom tady buzeruje, s každým tu měla konflikt, kdekdo si na ni stěžuje," prohlásil na rovinu.Trochu jsem se podivila, že mě umístili do uzavřeného prostoru s takovou osobou a čekali, že všechno půjde hladce.
Připomnělo mi to již dávnou epizodu, když jsem nastoupila po maturitě do laboratoře a přidělili mě k osobě, s níž nikdo nebyl schopen vyjít. "Ta Lenka je taková hodná a milá," usoudili tenkrát. Málokdo si uvědomuje, že právě tiší a plaší introverti vyvolávají u těchto lidí zlostné reakce. V jedné knize pojednávající o manipulaci jsem četla výrok, že něžné ovečky přitahují zlé vlky. Smutné na tom je, že podezření často padá na šikanovaného, nikoliv na útočníka. Ten člověk bude asi nějaký konfliktní, když na něho lidé tak reagují.
Docent byl na straně vedoucí. "Má sice nějaké nedostatky, ale je velmi pečlivá, což je pro Muzeum důležitá vlastnost," prohlásil. Já jsem také pečlivá, k tomu mám ještě inteligenci a vzdělání.
"Paní vedoucí není zas tak hloupá, aby jí nedošlo, co máme v úmyslu," konstatoval Ředitel. Měli v úmyslu, že postupně převezmu její funkci. Vedoucí se sama několikrát zmínila, že to vzhledem k jejímu blížícímu se důchodovému věku někdo po ní převezme, ale asi se jí nelíbilo, že by to mělo být brzy.
"Já jsem říkal, že jsme vás měli do té funkce nainstalovat hned a nečekat. Ale pak jsme se rozhodli nechat vás nejdřív zapracovat, abyste se nemusela ptát své podřízené."
Ředitel byl rozhodnutý mě co nejdřív jmenovat. Docent namítl, že by to nebylo fér zrovna v době hospitalizace vedoucí. "Tak počkáme na její příchod," řekl Ředitel.
Také já jsem se musela rychle rozhodnout. Přijmout novou pracovní nabídku nebo zůstat v Muzeu v nové funkci?
Začala jsem se tázat po vnitřním smyslu té práce. K čemu slouží administrativa provozovaná na hromadném hřbitově, spojená s lidským hašteřením a žabomyšími spory, které jsou sice všude - ovšem na místě tolika zničených lidských osudů mě to uráželo. Nezpochybňuji nutnost zkoumat, analyzovat a dokumentovat zločiny minulosti, pokud bychom k nim nepřidávali další chyby a nedostatky. Takové hříchy lze napravit asi jediným způsobem, který nám doporučuje Kristus - modlitbou, pokáním a postem.