Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Před revolucí

Po přijetí svátosti biřmování jsem se začala připravovat na přestěhování do Labského města, kde mi jako lékárnici nabídli garsonku na ubytovně s příslibem bytu. P. Podkrušnohorský mi líčil, jaké se tam schází živé společenství, a napsal mi doporučení pro biskupa Otčenáška, kterého znal osobně a který tam působil jako farář v jedné okrajové čtvrti. Podkrušnohorský uvedl, že jsem pracovala v lékárně v jeho farnosti, aby mě tedy přijali bez obav. Tenkrát se z pochopitelných důvodů hledělo na nově příchozí s určitou nedůvěrou.
Moje víra byla teprve na počátku, když jsem se octla úplně sama v cizím a neznámém městě, bez rodičů, bez přátel, bez zázemí a také bez vhodného zpovědníka. V kostele v centru města jsem viděla jen anonymní dav, po nějakém křesťanském společenství, o němž Podkrušnohorský mluvil, ani vidu ani slechu.
Obrátila jsem se na dvě starší ženy. Řekla jsem jim, že jsem se nedávno přistěhovala a jestli nevědí ještě o jiném kostele. V nitru jsem doufala, že se dovtípí, že hledám v cizím městě kontakt. "Tento kostel je nejblíž, choďte sem," odpověděly a bez zájmu šly dál.
Otec biskup Otčenášek sídlil ve vzdálenější čtvrti Osada, která se později po revoluci oddělila jako samostatné město. Když jsem tam přijela poprvé, otec biskup na faře nebyl. Doporučení od Podkrušnohorského jsem předala několika přítomným ženám.

Za několik dní jsem se tam vypravila znovu. V kapli u fary bylo právě před mší. Vyhledala jsem otce biskupa a připomněla mu ono doporučení.

  "Já už jsem to někam založil a zapomněl jsem, o co tam šlo. Můžete mi osvěžit paměť?"
Zarazila jsem se. Čekala jsem, že si o mně všechno přečetl a už nebudu muset nic vysvětlovat. Začala jsem koktat, že jsem se sem nedávno přistěhovala. Nic víc mě nenapadlo.
Otec biskup se zaradoval. "Tak pojďte na mši!" pozval mě srdečně. Na mši jsem šla tak jako tak.

To bylo z jeho strany všechno. Do žádného živého společenství mě neuvedl.
Dny v cizím městě a na novém pracovišti plynuly bezútěšně a neradostně.
Po nějakém čase jsem se za otcem biskupem vypravila a upozornila ho, že mi anonymní a chození na mši nestačí, pro to jsem se sem nestěhovala, a že mi Podkrušnohorský sliboval nějaké společenství.

Otec biskup mě uvedl do Společenství na cestě, které se scházelo tajně na faře a v kapli. Ale nenapadlo ho, že by mě měl nějak představit. Prostě mě mezi ně strčil. Nevěděla jsem, co mám dělat, a oni také ne. Reagovali velmi zdrženlivě a rozpačitě. Nikdo mi nic nevysvětlil, vůbec se se mnou nebavili. Nějakou dobu jsem se mezi nimi bezradně potácela, pak jsem tam přestala chodit. Později jsem se dozvěděla, že toto společenství v určité fázi formace nové členy nepřijímá.

 

Zdržela jsem se v kapli o něco déle než ostatní. Když jsem pak vzala za kliku, k mému leknutí bylo zamčeno. V dolní části dveří bylo úzké okénko. Když jsem se podívala ven, zjistila jsem, že z druhé strany okénka na mě kouká farní voříšek. Normálně zuřil a štěkal na každého, kdo se přiblížil, proto musel být přivázaný u boudy. Když přicházeli před mší lidé přes dvorek ke kapli, mohl se zbláznit vzteky. Tentokrát vypadal vyděšeně stejně jako já, kňučel a dával mi najevo soucit a sympatie. Stál na zadních, předními tlapkami se opíral o dveře, tiskl ke sklu čumák s vykulenýma očima. pak začal rýt do země u prahu, jako kdyby se chtěl ke mně podhrabat. několikrát oběhl dvorek a štěkal do oken fary ve snaze upozornit, pak zase přiběhl, hrabal v zemi nebo koukal na mě okénkem a povzbuzoval mě kňučením.
Pak mě napadlo porozsvícet v kapli všechna světla, třeba si toho někdo všimne. Situace trvala asi hodinu. Nikdo nevyšel ani nevyhlédl, přestože štěkal a vyváděl jako pominutý a okna svítila.
Konečně v zámku zarachotil klíč. Paní z fary se přišla podívat, jak je možné, že se v kapli svítí, když byla přesvědčena, že všechno zhasla. Div neomdlela leknutím, když mě tam uviděla. Prý měli na faře návštěvu, takže se celou dobu nikdo nepodíval z okna a psa vůbec neslyšeli.
Příště jsem se radši předem domluvila, že se tam budu po odchodu lidí ještě modlit. Otci biskupovi vypomáhal na faře nějaký starší kněz, který nevěděl, že se v kapli pozdě večer zdržuji. Otevřel dveře, vešel dovnitř a nechápavě hleděl do šera kaple. Pak mě zpozoroval klečet u svatostánku. "Proč si nerozsvítíte?" zeptal se, stiskl vypínač a odešel. Měla jsem zhasnuto schválně. 

Jistě se z mé zbožnosti radoval, ale já se cítila trapně, zahanbeně, poníženě, jako kdyby mě přistihl při něčem nedovoleném. Kontakt s Bohem jsem považovala za intimní věc a publikum jsem k tomu nepotřebovala, ani kněze ne.

Když jsem pak jela autobusem do města, autobus stál delší dobu před závorami. Nějaký opilec se zvedl, začal chodit od jednoho člověka k druhému a vykládat nesmysly. Seděli tam převážně drsní muži, kteří z něj měli legraci. Bylo otázkou minuty, kdy dorazí ke mně a začne se mi věnovat za pobaveného přihlížení ostatních mužů. Měla jsem už takovou zkušenost. Kdykoliv jsem stála někde na zastávce nebo jiném veřejném místě a přišel tam nějaký pobuda, i když tam stáli i jiní lidé, vždy se zaměřil na mě.

Bylo to nekonečné a já tuhla hrůzou od hlavy k patě. Když už byl blízko, autobus se pohnul a rozjel. Právě se zvedly závory. Muž se zapotácel, padl na nejbližší sedadlo a v obchůzce již nepokračoval. Mě však ta příhoda dlouho strašila v hlavě a ještě víc představa, že se podobná situace může opakovat. Přestala jsem do Osady jezdit. 

V prosinci 1988 jsem se vydala do Prahy na první povolenou demonstraci za lidská práva a 15. ledna 1989 jsem se zúčastnila nedělní demonstrace, která pak odstartovala známý Palachův týden. Nevedlo mě tam nějaké vyhraněné politické přesvědčení, na to jsem nebyla dostatečně zralá, jen obyčejná zvědavost a touha po dobrodružství. Ale také jsem trochu tušila, že právě tady se odehraje významná etapa národních dějin. Otec biskup se vyjádřil, že být o něco mladší a nemít instrukce od církevních představených, aby se držel trochu stranou, taky by se tam rozjel. Představa, jak skoro sedmdesátiletý otec biskup Otčenášek ve vlající klerice prchá s ostatními demonstranty před vodními děly, mi přijde legrační dodnes .
Na mém pracovišti vznikly ohledně vztahu ke stávajícímu režimu dvě skupiny. Jedna nadávala otevřeně na komunisty a posílala je kamsi, druhá se jich zastávala. Dopustila jsem se nerozumu, když jsem své dobrodružství vyklopila těmto lidem, které jsem znala jen krátce. Předvolání k výslechu sebe nedalo čekat. A opakovalo se ještě víckrát. Na podrobný průběh výslechů si už nevzpomínám. Všechno mi připadalo snové, neskutečné, jako v mlze. Můj zdravotní stav velmi kolísal. Možná se na mě zaměřili i z toho důvodu. Mělo to však jednu výhodu. Přežívala jsem ve svém vnitřním světě a všechno kolem mne mi bylo úplně jedno. Moje zdravotní problémy mě na jedné straně oslabovaly, ale na druhé straně kolem mne vytvořily jakousi ochrannou zeď. Člověk na dně nemá co ztratit.
Nejdřív přišel "zlý" vyšetřovatel a pokřikoval tam cosi o nějakých dopisech, v nichž jsem napadala socialistické zřízení. Už si nevzpomínám, s kým jsem si tenkrát dopisovala. Tématem mé korespondence byla víra a duchovní život, ale nějaké emocionální výlevy na adresu totality jsem taky jistě utrousila. "Vy jste nějaká nespokojená?" snažil se zjistit. Pak ho vystřídal "hodný, příjemný a usměvavý" kolega, který se začal vyptávat na moje studium, profesi a záliby. Přistihla jsem se, že se začínám rozpovídávat. Vzápětí mi došlo, že si mě testují, na koho z nich reaguji.
Od toho dne si mě vzal do práce ten "hodný". Často jsem ho pak potkávala na ulici, na zastávce MHD, v bufetech a obchodech, zdravil mě už z dálky a s úsměvem od ucha k uchu volal: "Tak jak se máte?"

Na ubytovnu mi začala chodit předvolání v obálkách s nepřesnou nebo neúplnou adresou, občas si mě předvolali prostřednictvím telefonátu do zaměstnání. Obě party na pracovišti, jak ta prorežimní, tak i ta protirežimní, se ode mě pro jistotu odtáhly.
Témata výslechů se brzy přenesla od demonstrací na osobu biskupa Otčenáška a Společenství cesty. Vyšetřovatel mi začal navrhovat, že bychom se mohli občas někde sejít, když jsem tak opuštěná v cizím městě, a popovídat si o mé lékárenské profesi, zálibách a co se děje zajímavého v církevních kruzích. Ve své svaté prostotě jsem vůbec nechápala, o co mu jde a proč mi to nabízí.

Ale v těch dnech jsem po delší době navštívila P. Doktora, za nímž jsem se už nedostala tak často. Upozornil mě, že je to jasná nabídka ke spolupráci. 

Když jsem pak tomu vyšetřovateli sdělila, že o takové schůzky zájem nemám, už nebyl tak usměvavý, a začal se rozčilovat, kdo mi to poradil. "Nezkoušejte tady provozovat to, co jste provozovala ve svém bydlišti!" obořil se na mě. "A co?" ptala jsem se nechápavě. "No!" odsekl výhružně bez bližšího vysvětlení. Dodnes nevím, co jsem jako nedozrálá konvertitka s křestním listem, na němž ještě inkoust neuschl, provozovala, že ho to tak rozčilovalo.
O otci biskupovi ani o Společenství cesta jsem jim nemohla nic bližšího sdělit, ani kdybych chtěla. Do společenství jsem už tou dobou nechodila a s otcem biskupem jsem se příliš často nestýkala, protože Trmice byly dost daleko. Jen občas jsem tam zajela na mši nebo ke zpovědi, která se odehrávala pochodováním podél kaple a fary - zřejmě kvůli případnému odposlechu. Do toho zuřivě štěkal od nedaleké psí boudy černobílý farní voříšek. Možná si ho tam dali právě proto, aby rušil.
Moje neurčité odpovědi vyvolávaly podezření, že něco tajím, a co tam ten biskup asi provozuje nekalého. Dodnes nevím, jestli to mysleli vážně a jestli tomu skutečně věřili, když si nás představovali jako nějaké protisocialistické spiknutí - otce biskupa, který si jen konal své každodenní kněžské a pastorační povinnosti, Společenství, které mě nepřijalo, a mě, která se sotva držela na nohou. Jenže kdybych se bránila, že tam moc často nechodím, okamžitě by následovala série otázek proč a co se mi tam vlastně nelíbí.
Jednou se mě vyšetřovatel zeptal, jestli pana biskupa, případně paní farní asistentku (už nevím, jak se jmenovala, ale byla to velmi razantní paní, které se prý báli i estébáci) informuji o průběhu výslechů. Nevím, co jsem řekla, ale jeho reakci si pamatuji dobře. Prohlásil, že pana biskupa o tom jistě podrobně informuji, zatímco dotyčná dáma poslouchá za dveřmi. "Tak je ode mě pozdravujte, až jim to budete říkat," dodal podrážděně.

26.7. došlo ke jmenování biskupa Koukla, 27.8. byl vysvěcen.
Vyšetřovatel mě uvedl do rozpaků dotazem, kterého biskupa teď budu poslouchat, když do Litoměřic nastoupil otec biskup J. Koukl. O biskupech jsem tenkrát věděla houby.

 

Biskup Otčenášek mi vysvětlil, že otec biskup Koukl je sídelním biskupem této diecéze, zatímco on (Otčenášek) patří do Hradce Králové. Když se mě na to příslušník znovu zeptal, odpověděla jsem, co mi bylo řečeno - že pan biskup Koukl je biskupem litoměřické diecéze a pan biskup Otčenášek je biskupem královéhradecké diecéze.

"Tak on se vám dokonce svěřil, že je z Hradce Králové?" zajásal vyšetřovatel. "Tak vy jste takoví kamarádi?"

Jindy se zeptal, jak se mi líbí v práci. Řekla jsem, že dobře. "Tak aspoň něco, když už nic jiného," reagoval naštvaně. Později se vyskytly narážky o možné ztrátě zaměstnání, případně ještě "něco horšího". "Nekažte si zbytečně život, jste ještě mladá," varovali mě. Na otrocké dřině v centrální lékárně s nekonečnými frontami, dvanáctihodinovkami, nočními a víkendovými služba jsem příliš nelpěla. Avšak v případě ztráty místa bych musela opustit také ubytovnu určenou pro zdravotnické pracovníky OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví, jehož součástí bylo tehdy i lékárenství). Ale jinak mi to bylo úplně jedno, což jim jistě neuniklo. Co mysleli "tím horším", to jsem už nezjistila, protože na dveře zaklepala revoluce.

Během revolučních dní jsem se dozvěděla, že o mé vyhození skutečně usilovali přímo u ředitele OÚNZ, který jim však odmítl vyhovět. Údajně prý prohlásil, že má nedostatek lékárníků a že ho moje soukromé aktivity nezajímají. Když se pak mělo hlasovat o odvolání všech členů KSČ z vedení OÚNZ, šéf nás vyzval, ať proti řediteli jako jedinému nehlasujeme.
Po revoluci ten vyšetřovatel zmizel jako pára nad hrncem, už jsem ho nikdy nikde nepotkala. Dodnes nevím, kdo to vlastně byl ani jeho jméno.