Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Propuštění 2004

Společnost měla centrum na Moravě, což obnášelo náročné cestování. Také z tohoto důvodu jsem svůj vstup zvažovala. Ujistili mě, že mezi členkami v zahraničí jsou ještě větší vzdálenosti, ale nějaké přijatelné řešení se vždy najde.
Přijatelné řešení se našlo i v mém případě. Přesněji řečeno, bylo to řešení přijatelné pro společnost, ale už méně pro mne. Původně se uvažovalo, že bychom se mohly - aspoň některé - setkat občas v Praze. Ale členky, jichž se to mělo týkat, nakonec odmítly. Netvrdím, že neměly vážné důvody - věk, zdravotní problémy, povinnosti v místě bydliště. Nakonec se rozhodlo, že budu jezdit jednou za měsíc na Moravu. Tak hodily celé břemeno na mě. Nezbývalo mi než to přijmout, když jsem k nim chtěla patřit. Přemohla jsem se a cestovala každý měsíc v pátek odpoledne vyčerpaná po celotýdenní práci přeplněným vlakem přes celou republiku. V neděli odpoledne přeplněným vlakem zase zpátky. Při mém kolísavém zdravotním stavu to bývalo občas riskantní. Sestry to braly jako samozřejmost, aniž tušily, kolik času, sil a energie mě to stojí. Jednalo se převážně o dámy důchodového věku, které si často stěžovaly na zdravotní problémy. Že také někdo mnohem mladší může být vážně nemocen nepřipouštěly. Když jsem se někdy zmínila o svých zdravotních problémech nebo o námaze spojené s cestováním, vypnuly sluch a opakovaly stále totéž: "Ty jsi ještě mladá!"
Tři roky jsem zápasila s dojížděním a nemocemi. K virózám a záchvatům kašle se přidaly bolesti páteře, migrény, zvracení a průjmy. opakované záněty zubů. Skoro každých čtrnáct dní jsem musela absolvovat stomatologický zákrok. Pak mi zjistili zvýšený krevní tlak, potom jsem prožila několik záchvatů ledvinové koliky, ukončených až odstraněním ledvinového kamene.
Nakonec mi diagnostikovali středně těžkou depresi. Léky zabraly překvapivě rychle, ale po několika měsících v důsledku zvýšené pracovní zátěže se stav začal pomalu zhoršovat. Lékař moje upozornění nebral vážně a odmítal upravit léčbu. Začala jsem uvažovat o změně lékaře.
Moje počáteční formace se chýlila ke konci. Bylo třeba rozhodnout, jestli budu připuštěna k prvnímu dočasnému slibu, nebo jestli mi bude prodloužena formace ještě o jeden rok. Skončilo to propuštěním. Členka, která mě měla pod duchovním patronátem, mě už upozorňovala, že se moje záležitost nevyvíjí dobře, ale rozhodnutí o propuštění překvapilo i ji. Čekala, že mi navrhnou, abych se vyléčila a pak začala formaci znovu.
Jednání probíhala v mé nepřítomnosti, rozhodnutí nepředcházel žádný osobní rozhovor. Vedení, jež moje propuštění odhlasovalo, tvořily členky, které mě osobně ani neznaly nebo mne zahlédly jen z dálky. Společenství se totiž scházelo po několika skupinách na různých místech a každoroční exercicie probíhaly ve dvou turnusech. Tak jsem se i při své pravidelné účasti s některými vedoucími členkami ani jednou nesetkala.
Po třech letech těžkých zápasů mi přišla jen stručná zpráva sdělující mé propuštění. Zastihla uprostřed depesívní ataky, navíc v záchvatech kašle a zvracení. Tehdy jsem křičela k Bohu, proč nebo k čemu mě vlastně povolal. Aby mě propustili ze společnosti zasvěceného života a abych se válela mezi čtyřmi stěnami v depresích a záchvatech kašle? Byly to jedny z nejtemnějších momentů.
Situace se vzápětí změnila. Našla jsem jiného lékaře, který mi léčbu okamžitě upravil. Během několika dní se mi vrátila do rukou a nohou síla, depresívní stavy odezněly a už se nevrátily. Musela jsem přijmout fakt, že mám k tomuto onemocnění sklony, podobně jako svatému Pavlu byl dán do těla osten. Znamenalo to dodržovat se zvýšenou pozorností duchovní i zdravotní režim, ale to už mi kladl na srdce otec Ladislav.
Kontaktovala jsem vedení společnosti o změně zdravotního stavu. Také jsem upozornila na některé sporné body ve zprávě, uvedené jako důvody mého propuštění. Vedení se však rozhodlo se mnou již více nekomunikovat.
Důvody propuštění obsažené ve zprávě byly nekonkrétní a nejasné. Jednalo se spíše o subjektivní postřehy a polopravdy. Kdyby uvedly jako hlavní důvod můj zdravotní stav, byla by to pravda, kterou bych musela byť s bolestí uznat. Avšak hlavním důvodem propuštění byla "nedostatečná horlivost ve svátostech a v modlitbě".
Tenkrát jsem nebyla schopna účastnit se liturgie, angažovat se ve farnosti, měla jsem problémy s rozjímáním a modlitbou. Podobně na tom byly i jiné členky, ty však omlouval věk. Zdravotní problémy v mém relativně mladém věku nebyly považované za objektivní překážky, ale za výmluvy. Jak jsem už zmínila, při každé příležitosti mi opakovaly: "Ty jsi ještě mladá!"
Mám normální pud sebezáchovy, zdraví považuji za přednější než zbožnost. Svatý Ignác svým bratrům kladl na srdce, ať jsou radši více zdraví a méně zbožní než naopak. Proto jsem nebrala vážně doporučení, že mám být denně na mši. Považovala jsem to za soukromou věc. Jsem přece dospělý člověk, znám své možnosti, limity i osobní situaci. Společnost chtěla mít pod kontrolou, jak často se modlím a kolikrát týdně chodím do kostela. Nechápala jsem, proč by mě měl v těchto věcech začít najednou někdo kontrolovat. Vždyť jsem rozhodla pro víru jako dospělá konvertitka, navíc ještě za totality, kdy to obnášelo určité riziko. Do kostela chodím a modlím se už patnáct let. Odmítala jsem na toto téma mluvit, jako introvert jsem to vnímala jako nepatřičné vnikání dlo nitra. Netušila jsem, že společnost tento můj postoj vnímá jako neúctu k autoritě a nedostatek pokory.
Byla jsem to ovšem já, nikoliv ony, kdo se při každém nachlazení zmítal v záchvatech kašle a zvracení mezi čtyřmi stěnami. Byla jsem to já, kdo měl kvůli zdravotnímu stavu problémy v práci. Ty ženy moje záchvaty kašle za mne neprotrpěly a moje problémy za mne neřešily, ostatně o nich ani nevěděly.
Vedení nakonec došlo k závěru, že se modlím, rozjímám a chodím do kostela jen podle nálady. Člověk může být někdy horlivý až nad meze vlastních možností, ale bez viditelného efektu. Dodnes nechápu, jak si může někdo - kromě zpovědníka nebo duchovního vůdce - dovolit posuzovat kvalitu duchovního života jiného člověka, kterého navíc ani nezná. Že modlitba a duchovní život prochází různými fázemi a krizemi, zvláště v období nemoci, dotyčné zřejmě netušily.
I když jsem se jejich radami neřídila a do kostela chodila jen podle možností, kašel se mi stále vracel, později přešel do chronické formy. Neumím si představit, jak bych dopadla, kdybych se podle těch rad řídila. Ale jednou věcí jsem si mohla být jistá, že by mi společnost v nemoci nepomohla.
Dneska jsem na tom zdravotně mnohem lépe, také díky podivuhodnému zásahu P. Ladislava, o němž budu vyprávět. Přesto nadále odmítám zbožnost založenou na kvantitě, výkonnosti, hromadění modliteb, počtu mší a zbožných úkonů. Radši se modlím méně modliteb, ale v klidu a soustředěně. Mohla bych sice zkusit duchovní tempo trochu zrychlit, přidat si další modlitby, absolvovat co nejvíc mší. Ale proč bych to dělala? Jaký smysl by to mělo? Copak je duchovní život zrychlený film a věřící jen dobře fungující a modlící se stroj? Nemáme už dost stresů v práci? Proč si vytvářet stres ještě z duchovního života? Ale i kdybych byla schopna takový způsob duchovního života praktikovat bez zhroucení, nevím, kam by se při tom běhání z jedné mše na druhou a počítání modliteb poděl vnitřní vztah k Bohu, o který jde prioritně. Potvrzuje to i sv. Gertruda.

 Dlužno dodat, že mi žádný kněz nic takového nedoporučoval. Ani Ladislav, který vyžadoval především pravidelnost a řád, ani zpovědníci po něm. Nedoporučoval mi to ani kněz pověřený duchovní péčí o tuto společnost. Často se mi stalo, že rady a doporučení kněží ve zpovědnici a v rámci duchovního vedení byly odlišné, někdy dokonce v protikladu s radami společnosti. Po této životní zkušenosti odmítám jakékoliv snahy laiků plést se do duchovního doprovázení druhých osob, zvláště když si u nich tuto službu nikdo neobjednal. Vypadá to komicky a dopadne to stejně, jako když slepý vede slepého. Duchovní vedení je záležitost kněží, laici mají v církvi mnoho jiných činností a úkolů.
Ale ještě jeden bod uvedený ve zprávě mě udivil: "neúčast na životě společenství". Pokud předchozí důvody byly subjektivní postřehy, o nichž se dalo diskutovat, i když v mém případě se žádná diskuze nekonala, tohle už byla lež. Zúčastnila jsem se všech exercicií, většiny rekolekcí a setkání. Dokonce jsem měla asi dvakrát na požádání připraven duchovní program. Dojížděla jsem poctivě přes celou republiku, možná i častěji než některé moravské členky a při mém zdravotním stavu se značným vypětím. Pokud jsem z důvodu nemoci nemohla přijet, okamžitě jsem zvedla telefon a sdělila to vedoucí naší skupiny. Ale jak už jsem zmínila, setkání skupin probíhala na více místech, takže vedení společnosti nemělo o mé skutečné účasti přehled.
Když jsem kontaktovala vedoucí mé skupiny s otázkou, co má tento bod znamenat, souhlasila se mnou, že to není pravda. Ujistila mě, že vedení na tento omyl upozornila, ale "asi to zapomněly vymazat". Napadlo mě, kolik jiných omylů a nepravd na tom jednání asi zaznělo, ale do zprávy se nedostaly nebo byly včas vymazány.
Dosvědčuje to několik osobních dopisů, které mi o něco později napsaly členky, s nimiž jsem se trochu více znala. Vytýkaly mi názory a postoje, které jsem nikdy nehlásala, ani jsem netušila, že takové názory a postoje zastávám. Zřejmě mi je přisoudily v četných diskuzích, které - jak jsem se dodatečně dozvěděla - po mém propuštění proběhly.
Jedna z pisatelek psala: "Můj zpovědník mi nikdy neradil redukovat duchovní život, ani v tom nejtěžším období!" Nestačila jsem žasnout. Nikdy jsem nehlásala ani nepraktikovala nějakou "redukci duchovního života", jen jsem se řídila podle momentální situace a zdravotního stavu.
Další pisatelka, povoláním kdysi lékařka, mě poučila, že deprese nevznikají z důvodu nerovnováhy mozkového metabolismu, ale jsou důsledkem chybných duchovních a duševních procesů. Léky sice mohou stav upravit, ale prioritní příčinou nemoci jsou nesprávné osobní postoje. Škoda, že nevysvětlila, jak je možné, že lidé bez víry a bez duchovního života depresí netrpí, zatímco člověk o víru a duchovní život poctivě usilující může depresí onemocnět.
Zdůraznila mi, že zasvěcený život vyžaduje schopnost zodpovědného, samostatného a zralého rozhodování. Nevím, jestli tím chtěla říci, že tuto schopnost postrádám, a co si vlastně představovala. Moje profese odborné učitelky vyžadovala maximální nasazení. Ani v každodenním životě za mě nikdo nerozhodoval. Možná se domnívala, že mám k dispozici nějakého opatrovníka nebo pěstouna.
"Tvoje léčba bude dlouhá, protože žiješ velmi nezdravě," pokračovala.
Nechám stranou, že tou dobou jsem už měla léčbu dávno za sebou. Dodnes nechápu, co znamenalo to "velmi nezdravě". Nikdy jsem nekouřila, alkoholu se vyhýbám, snažím se chodit pěšky, tenkrát jsem začala pravidelně cvičit - což o těch starších dámách říci nešlo.
Před dvěma nebo třemi roky jsem tuto ženu navštívila, patřila k nejstarším členkám a byla jednou ze zakladatelek. Během návštěvy jsem jen okrajově prohodila, že kvůli rozvrhu nestíhám chodit včas na oběd a někdy se musím připravovat do noci. Tenkrát jsem začala učit na odborné škole, kde mi přidělili hned první rok několik předmětů. Poznamenala, že to není dobře, a začala mluvit o syndromu vyhoření. Souhlasila jsem, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Rozvrh jsem si nevymyslela, změnit jsem ho nemohla a do školy jsem se připravit musela. Pak jsem se zmínila, že se učím anglicky a německy a pracuji na knize o svaté Zdislavě. Tenkrát jsem to moc nestíhala, ale chtěla jsem se pochlubit. Nazvala to duševní hyperaktivitou, i když nechápu, co si tedy představovala pod normální duševní aktivitou. Že přijdu ze školy, sednu si do křesla, obuji si bačkory, stisknu tlačítko televize a budu sledovat stupidní seriály? Znalost aspoň jednoho světového jazyka patří k základní výbavě dnešního člověka, bez toho nikdo nesežene zaměstnání. Co se týče psaní knihy, měla jsem svou spisovatelskou hřivnu hodit přes palubu?
Později jsem na ten rozhovor a návštěvu pozapomněla, ale dotyčná si to jak vidno pečlivě uchovala v paměti. Postupně si to ve fantazii přetransformovala a přizdobila. Názor na můj nezdravý životní styl byl na světě, navíc si ho asi nenechala pro sebe.
Nakonec mi závěrem dopisu vmetla, jak jsem nevděčná k sestrám, které trpí se mnou.
V době dávno po uzdravení to znělo jako výsměch. V čem se mnou trpí, když jsem se uzdravila? Většina těchto "spolutrpitelek" o mé nemoci ani o mém utrpení nic netušila. Je zvláštní, že když jsem za nimi ještě jako členka společnosti s námahou dojížděla a bojovala s nemocemi přímo uprostřed nich, příliš porozumění jsem nepocítila. Po vyloučení, když jsem od nich daleko a už po léčbě, se najednou dozvím, jak se mnou všechny trpí.
Jak vidno, stejně jako nebraly vážně mou nemoc, nebraly vážně ani moje uzdravení. V jejich představách jsem byla beznadějný případ a exemplární ukázka toho, jak dopadne každý, kdo se nemodlí a nechodí ke svátostem.
Každý, kdo trpí, trpí sám. Skutečné utrpení je nesdělitelné. Snad jen velmi blízcí lidé, manželé, rodiče, děti mohou své utrpení sdílet a prožívat společně. Jinak je to jen póza a metafora. Jediný, kdo s námi naše utrpení opravdu a plně prožívá, je Ježíš Kristus.
Po takové korespondenci jsem si pomyslela jen jedno, že jsem si tu náročnou cestu za zasloužilou členkou oné společnosti mohla ušetřit.
Nejvíce mě ale šokovala třetí pisatelka: "Starším lidem se někdy stává, že začnou podezírat okolí z nepřátelských úmyslů a úplně se uzavřou před světem. Ale jak je něco takového možné v tvém věku?"
Když jsem se vzpamatovala z překvapení, pochopila jsem, že mi v mé nepřítomnosti a bez odborných znalostí zřejmě diagnostikovaly nějakou těžkou duševní nemoc, snad paranoiu nebo stihománii. Lékař by si to nedovolil bez vyšetření a už vůbec ne v nepřítomnosti pacienta.
"V jiných společnostech posílají uchazeče dokonce na psychologické testy!" sdělila mi pisatelka v následujícím dopise. Zřejmě tím chtěla říci, že jinde jsou při výběru uchazečů ještě přísnější, ale takovému postupu bych se vůbec nebránila. Naopak bych uvítala, kdyby mou osobnost posuzoval odborník než nějaké rozhořčené tetky. Bylo by to serióznější a objektivnější. Považuji za velmi závažný nedostatek této společnosti, že tyto postupy nahrazuje subjektivními postřehy.
Pochybnosti o mém duševním zdraví asi vznikly, když jsem si okrajově postěžovala, že se kvůli nemocem nemohu zúčastňovat liturgie ani farních aktivit a zůstávám často sama mezi čtyřmi stěnami. Zmínka o nemocech jim z toho asi vypadla, nebo prostě nevěřily, že někdo mnohem mladší může být vážně nemocný. Zřejmě sledovaly pozorně všechny moje výroky, ale vybíraly si z nich jen něco. Z několika nahodilých okrajových výroků postupně sestavovaly - aniž jsem tušila - jakousi prapodivnou mozaiku mé osobnosti. Že by si tyto jednostranné, subjektivní a neúplné postřehy měly ověřovat a korigovat pomocí dialogu, to už je nenapadlo. Z jedné křivdy vyrostla křivda druhá. Kvůli tomu
Tenkrát jsem také pracovala na knize o svaté Zdislavě, i když s obtížemi. Psaní knihy vyžaduje samotu. Škoda, že je nenapadlo zkoumat, jaké mám hřivny a co je mým skutečným povoláním. Ve stanovách stálo, že formace vychází z nadání členky.
Důvody svého propuštění spojené s osobní charakteristikou jsem neuznala. Viděly v tom další důkaz mé nepokory - vždyť tak rozhodl nejvyšší orgán. Pokora není přikyvování každému nesmyslu jen proto, že ho vyřkl někdo výše postavený. Pokora je pravdivé poznání sebe sama. Proč bych měla přijmout a uznat nějaké nepravdy, výmysly a subjektivní postřehy o mé osobě a životě, navíc od někoho, kdo mě ani nezná? Dovolit znehodnocení mého dosavadního života, naplněného nemocemi a kříži? Připustit, že moje zápasy a problémy neměly žádnou vnitřní hodnotu, že mám za sebou bezcenný, nehodnotný, prázdný život? To bych musela být masochisticky založená, anebo by mi nezbývalo po tom všem než si hodit mašli.
"Vždyť je to jen cár papíru, spalte to v plameni," doporučil mi zpovědník. "Soudit vás bude jen Bůh."