Katolický týdeník 1993-1996

V prosinci jsem se vypravila do Prahy podívat se na budoucí ubytování. Mělo to být v jednom pražském klášteře, kde měli vyhrazen prostor pro návštěvy. Sešla jsem se s Gábou na Václavském náměstí.
Když jsme přišli ke klášteru, marně jsme hledali nějaký vchod nebo aspoň zvonek. Ke klášteru přiléhala nějaká chátrající budova obehnaná lešením. Tam jsme objevili otvor vedoucí někam dovnitř. Delší dobu jsme bloudili temnými chodbami. Všude byla tma, ticho, nikde nikdo. Ze zdí čišel vlhký chlad.
Po chvíli jsme odněkud zaslechli vzdálené hlasy a bušení kladivem. Dorazili jsme k hloučku několika mužů, kteří tam něco spravovali. Koukali na nás jako na Marťany.
Gába se zeptal, jak se dostaneme do kláštera k sestrám. Jeden z mužů se nabídl, že nás tam dovede, protože sami bychom to našli stěží. Pokračovali jsme dál dlouhou černou chodbou. Cestou jsme minuli dřevěný špalek, do něhož byla zaražena sekera. Při pohledu na ni se mě zmocnila neblahá předtucha, ale opět jsem se pokusila ji potlačit.
Pak mě oslnilo silné světlo. Dodnes nevím, jak jsme se octli v obytných prostorách kláštera. Seběhly se vyděšené řeholnice v hábitech. "Kudy jste to přišli?" žasly.
Pak jsme si šli prohlédnout moje budoucí ubytování. Na první pohled nevypadalo špatně. Velká hala o patro níž pod klauzurou s několika pokojíky. Jednalo se o bývalé vězeňské cely, nyní vybavené základním zařízením, i když velmi skromným, ale vypadaly docela útulně. V jednom z nich jsem měla bydlet. Na zemi byl koberec, napravo postel, nalevo stolek s židlí a stolní lampou. Velkým sklápěcím oknem bylo vidět do dvora, kde parkovalo několik aut.
V hale byla lednice, několik stolků s židlemi, na každé straně koupelna s umyvadly, sprchami a několika WC. Existenci dvou koupelen jsem velmi uvítala. Pokud bude někdo v jedné, mohu se uchýlit do druhé.
Sestry nás ujistily, že tady většinou nikdo není, jen občas nějaká návštěva mířící na pražské arcibiskupství. To pro mne byla důležitá informace. Netoužila jsem sdílet prostor s nějakými neznámými, hlučnými lidmi. Ale pražské arcibiskupství jistě navštěvují jen slušně vychovaní lidé. Sestry navíc naznačily, že to je pouze jednou za čas.
.
Začal prosinec, běžely mi první dny výpovědi, vedení školy za mě usilovně shánělo náhradu. Možná už někoho měli, ale jistě už někoho kontaktovali. Na stažení výpovědi by už nebylo pomyšlení, ani jsem o tom neuvažovala. Toužila jsem po životu v Praze a doufala, že jednou najdu i trvalejší bydlení. Měla jsem nastoupit v pondělí 1. února 1993.

Když jsem v neděli odpoledne poslední lednový den opouštěla Město u Labe, teploměr ukazoval deset stupňů pod nulou. V jednom momentu mi přišlo líto jen tak odejít z teplého a pohodlného bytu, ale pomyšlení na nové vyhlídky mě hřálo uvnitř, nadnášelo a hnalo vpřed. Tak jsem vyrazila do světa, ověšená několika zavazadly. A to jsem většinu věcí nechala zatím v bytě.
Do Prahy jsem dorazila za šera. Mráz stoupal, ale na Václavském náměstí bylo přesto rušno a živo. Všude světla, otevřené obchody, davy rozesmátých lidí proudící nahoru i dolů. Město u Labe zelo v takovou dobu temnotou, tichem a prázdnotou. Něco takového jsem spatřila poprvé a naplnilo mě to radostí. Ta však netrvala dlouho.
Přivítala mě představená, ale už neměla vlídný a laskavý výraz jako při prvním setkání.  "Měli jsme tady takovou nepříjemnou návštěvu, všechno nám porozbíjeli!" To byla její první slova na uvítanou. Navíc je pronesla tónem, jako kdybych to udělala já nebo se k tomu chystala.
Země pode mnou se zahoupala. Tohle mají být dobře vychovaní hosté Pražského arcibiskupství? Nedokázala jsem si představit ani ve snu, že bych měla bydlet a spát v blízkosti nějakých hlučných vandalů.