Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Zážitky s předchozí knihou

Listy božské útěchy krví podepsané

vydala Matice cyrilometodějská, Olomouc

https://www.maticecm.cz/index.php?act=obchod&autor=131

Impuls k napsání knihy

11. září 2004 bylo nádherné počasí, plné slunečního svitu. Náhle přišla jako blesk z čistého nebe neuvěřitelná zpráva o brutální vraždě Ladislava Kubíčka. Zatímco mě ovládly silné emoce a zděšení, hluboko pod tím klíčilo poznání, že jsem si dopisovala a setkávala se s opravdovým světcem, jehož životem a mučednickou smrtí byl Pán oslaven. Toto poznání mnou projelo jako druhý blesk.

Zatelefonovala jsem jedné starší paní, která Ladislava osobně znala, jestli už tu hroznou zprávu slyšela. Jen okrajově jsem se zmínila o jeho dopisech, pohozených v zásuvce mého psacího stolu. "Nevyhazuj to, o takové materiály může být jednou zájem," apelovala ta žena. Dodala: „Teď se modlíme za něho, jednou se možná budeme modlit k němu.“

V té chvíli mnou projel jako třetí blesk silný impulz. Proč bych měla sedět nečinně u zásuvky s dopisy a čekat, kdy se o ně začne někdo zajímat. Proč to neurychlit, proč Ladislavovy myšlenky nevynést na světlo? Tak se zrodila myšlenka napsat o něm knihu. Rozjel se ve mně intenzívní vnitřní proces

Když jsem svůj úmysl o něco později sdělila oné paní, zareagovala zvláštně. Mého nápadu se poněkud lekla, začala mě přemlouvat, ať to nedělám. Namítala, že existuje tajemství - secretum secretorum. Všechno, co bylo mezi mnou a Ladislavem, by mělo zůstat mezi Bohem a námi. Snažila se mě odradit různými argumenty, ale vnitřní proces ve mně již spuštěný se rozjížděl na plné obrátky. Nebyla to ovšem ona, kdo ten proces ve mně spustil. Stojí ovšem za povšimnutí, jak nás stejná může k něčemu dobrému inspirovat, a zároveň brzdit. Plyne z toho, že lidé jsou jen nástroje v rukou všemohoucího Boha, který v nás sám působí.

"Je dobré zachovávat královo tajemství, ale Boží skutky je třeba odhalovat a s úctou vzdávat chválu," řekl archanděl Rafael Tobiášovi po jeho podivuhodném uzdravení ze slepoty. Prozrazení královského tajemství může být těžkým přestupkem, ale ještě větším zlem a ztrátou pro duše může být zamlčování a utajování Božích skutků. Netoužím stát se služebníkem, který zakopal svou hřivnu do země. Navíc jsem neměla v úmyslu ventilovat nějaké niternosti, ale vynést na světlo Ladislavovy výroky, rady a ponaučení, které mohou prospět také druhým.

22. září 2004 se v přeplněné katedrále svatého Štěpána v Litoměřicích konalo poslední rozloučení s P. Ladislavem. V průvodu šel otec biskup Posád, kterého jsem dlouho neviděla. Nevypadal dobře. Při každém jeho kroku jsem měla obavu, že tam padne. "Tak z toho jsem měl obavu také," přiznal později.

Sotva však stanul za ambonem, nastala nečekaná proměna. Náhle se celý rozzářil, jako kdyby v něm vzplanulo nějaké vnitřní světlo - nebo jako kdyby mezi ním a Ladislavem přeskočila nějaká tajemná jiskra.

Později prozradil, že hned po Ladislavově pohřbu začal cítit zlepšení zdravotního stavu. Když jsem pak měla možnost zmínit se mu o svém postřehu v katedrále a porovnat svůj zážitek s jeho, nestačila jsem žasnout. Přesně to, co jsem na něm pozorovala zevně, prožíval vnitřně. Možná že právě v té chvíli začalo Ladislavovo tajuplné působení, které mělo pokračovat.

xxxxxxxx

Začala jsem se připravovat na zasvěcený život. Ke vstupu do přípravy jsem potřebovala doporučení duchovního správce. Začal namítat, že v diecézi není dobrá situace (nemoc biskupa Posáda), nemám tu zázemí ani duchovní vedení a hlavně tu není žádná jiná zasvěcená osoba. Poslední argument jsem nechápala. Někdo přece musí přijít jako první. Pokud se budeme řídit logikou, že nemá cenu něco začínat, protože tam nikdo není, tak tam nikdy nikdo nebude. Nakonec jsme se dostali do sporu. Prohodil, že mě z té předchozí společnosti propustili možná oprávněně. Vypadal naštvaně. Neméně naštvaná jsem byla i já.

Druhý den se stalo něco zvláštního. V mysli se mi náhle vynořil otec Ladislav. A hned se do mě pustil: Ať se nedivím, že ten kněz byl naštvaný, když se takhle chovám. A vyjmenoval všechny moje reakce.

Ohradila jsem se. Ten kněz brání dobré věci a ještě měl osobní připomínky. Ladislava vůbec nezajímalo, jak se choval onen kněz. Upozornil mě, že mám zpytovat v první řadě vlastní chování.

Mnozí z těch, kdo ho znali, mají zkušenost, že takto reagoval vždy, když si někdo stěžoval na nějakou jinou osobu. Dotyčného vyzval, aby zkoumal v první řadě sám na sebe.

Nakonec jsem musela uznat, že jsem se nechala ovládnout netrpělivostí a emocemi. Mohla jsem to řešit klidněji. Vždyť nejde o nějaký papír s razítkem, ale o život ve spojení s Kristem.

Možná to působí jako nějaká subjektivní fantazie. Napadlo mě to také. Asi bych na ten zážitek brzy zapomněla a už vůbec bych o něm nikdy nepsala, kdyby se vzápětí nepotvrdil přes třetí osobu, dokonce přes kněze.

O několik dní později jsem šla ke svátosti smíření - shodou okolností k tomu knězi, s nímž jsem se nepohodla. V závěru zpovědi jsem přiznala, že jsem se při posledním rozhovoru chovala nevhodně. Vyjmenovala jsem konkrétně všechny reakce, na něž mě Ladislav v nitru upozornil.

Zpovědník na mě hleděl s úžasem. Nechápala jsem proč. Překvapila ho snad upřímnost mého vyznání? Takových upřímných vyznání přece musel slyšet celou řadu. Nejsem snad první penitent, který se vyznává upřímně. Navíc stupeň jeho úžasu byl vysoký.

Sdělil mi, že si s mou záležitostí nevěděl rady, tak se obrátil na Ladislava s prosbou o pomoc. Přiznal, že si od toho nic zvláštního nesliboval. Ale přesně to, na co si u Ladislava stěžoval, jsem tady právě vyznala.

Bylo to zvláštní, ale také legrační. Jako když mladší sestra naštve staršího bratra, ten si jde na ni stěžovat tatínkovi a tatínek si s ní přijde pohovořit.

"Ladislav opravdu působí a vy s ním máte společenství!" konstatoval kněz s radostí.

xxxxxxxx

Začátek června 2005 byl nezvykle studený a deštivý. Ozval se mi kašel, který každým dnem sílil. Nasadila jsem si všechny dostupné léky, nic však nezabralo.

Vzápětí se prudce oteplilo. Teploty vyletěly nad třicet stupňů, slunce intenzívně pražilo. Uprostřed tropického vedra jsem zápasila se záchvaty suchého kašle. Lidé se po mně udiveně a zděšeně ohlíželi. Kdosi poznamenal, že by to chtělo méně kouřit.

Paní sedící za mnou v kostele váhala s pozdravením pokoje - asi z obavy, že mám nějakou ošklivou, nakažlivou nemoc.

Brzy jsem nebyla schopna se do kostela vůbec dopotácet. Kašel mě vyčerpával fyzicky i duševně, navíc jsem tam rušila. Znovu jsem se padala do izolace. Při každém záchvatu jsem měla pocit, že se mi roztrhne hrudník a mozek mi vyletí z hlavy. Kašel provázely ostré bolesti, které pronikaly hrudí jako nůž, a vyvolávaly úzkostné stavy. Nitro i vnějšek se mi převracelo na ruby, duše byla rozrušená, nevěděla jsem, co dělat, jak se toho trýznivého stavu zbavit.

Prosila jsem Ladislava, aby mi nějak pomohl. Krátce nato jsem objevila nějaké nové kapky proti suchému kašli. Byly volně prodejné a zabíraly i na silný kašel. Nazvala jsem je Ladislavovy kapky. Byla jsem přesvědčena, že mi je přihrál P. Ladislav. Ještě jsem netušila, že mi v budoucnu chystá mnohem silnější a účinnější kapky.

Mohla jsem pokračovat v psaní knihy. S Ladislavovými dopisy jsem problém neměla, více jsem zápasila s úryvky z mého života. Nad každou větou jsem přemýšlela, jestli ji tam nechat nebo ne a jak daleko v tom sebeotevření zajít. Bylo mi jasné, že vlastním rozumem to neodhadnu. Proto jsem nad každým slovem a větou prosila o světlo a sílu Ducha svatého, aby v knize nebylo jediné zbytečné slovo navíc.

Nějaký anonym mi později napsal, že jsem o sobě prozradila čtenářům mnoho věcí, aniž jsem si toho vědoma. Tomu se musím smát. Dotyčný si zřejmě představuje, že jsem si prostě sedla a naházela na papír všechno, co mě napadlo. Píšu však velmi pomalu a promýšlím každé slovo.Prozradila jsem na sebe jen to, co jsem chtěla prozradit a co odpovídalo záměrům knihy. Ale i kdybych na sebe omylem prozradila něco víc, myslím, že podstatné je, jak mě vidí Bůh, nikoliv tento čtenář nebo jiní čtenáři.

Dvě profesorky češtiny, které Ladislava osobně znaly, mi nabídly korektury textu. Brzy zjistily, že češtinu ovládám a korekturu nepotřebuji. Rozhodly se zůstat mi k dispozici se svými názory a postřehy.

Jedna z nich prosila, abych nezdůrazňovala svůj zdravotní stav, protože by to mohlo oslabit Ladislavovu svatost. Řeknou, že měl jednat ohleduplněji s nemocnou ženou. Zdálo se mi to nepoctivé a nepravdivé, a myslím, že by Ladislav by s takovým postupem nesouhlasil. Domnívám se, že jsem se ve své první knize vykreslila dostatečně negativně. Jsou však hranice, které odmítám překročit. Proč se stylizovat do ještě horší podoby, hrát si na někoho jiného, vyválet se v blátě, aby o to více vynikla Ladislavova svatost? Ladislav nemá nic takového zapotřebí. Stačí, když se vedle něho postaví člověk s běžnými chybami a nedostatky, aby se ukázal kontrast.

S.Faustyna píše v Deníčku, že na začátku řeholního života vyhledávala záměrně pokoření a před představenými se vydávala s nadměrnou horlivostí za takovou, jakou ve skutečnosti nebyla, ani o takových ubohostech neměla ponětí. "Ale po nedlouhé době mi Ježíš dal poznat, že pokora je pouze pravda."

Navíc většina mých projevů vyplývala ze zdravotního stavu, samy o sobě by byly nepochopitelné. Někteří čtenáři i tak četli poněkud selektivně. Zaměřili se jen na moje reakce, podle nichž mě posuzovali, zatímco zdravotní problémy a utrpení s nimi spojené přehlédli. Je to typický příklad vytěsnění, které jsem pozorovala i u lidí v mém okolí - vnímali mě a posuzovali jako zdravou. Z toho soudím, že jsem o svém zdravotním stavu vždy mluvila a psala velmi decentně.

Postřehy a názory obou žen na vznikající knihu se občas lišily, někdy byly v protikladu. Neshodly se zvláště v případě úryvků z mého života, které s Ladislavovými dopisy bezprostředně nesouvisely. Jedna doporučovala vyřadit je, druhá tvrdila, že zapadají výborně do kontextu, protože ukazují kontrast mezi Ladislavovým a mým postojem.

Napadlo mě obrátit se ještě na někoho třetího, aby to posoudil. Vzápětí jsem si uvědomila, že by to nebyl moudrý postup. Získala bych jen další postřeh, jistě zajímavý, možná úplně nový, ale byla bych ještě bezradnější.

Rozhodla jsem se, že se při dokončování knihy budu radit jen s Bohem - podle vzoru apoštola Pavla, který po své konverzi nešel pro radu k žádnému člověku.

Pak přišlo 11. září 2005, první výročí Ladislavovy smrti. V Třebenicích se konala zádušní mše, potom odhalení pamětní desky a Ladislavovy busty. Tenkrát se na návštěvníky náhle snesl hustý déšť. Mnozí v tom viděli vzkaz od Ladislava nebo nějaký jeho vtip.

Když jsem se vracela na nádraží - tenkrát ještě jezdil přes Třebenice vlak - minula jsem jednu vyvýšenou zahradu. Přes plot viselo několik dlouhých větví okrasného keře. Vkročila jsem mezi ně. Nejdřív mě omámila pronikavá vůně, pak mě div neohlušil silný bzukot. Větve byly obalené odshora dolů včelami a čmeláky. Jako kdybych se náhle octla v nějakém obřím úle. Leknutím a závratí jsem se zapotácela, ale naštěstí se mi podařilo vymotat z toho vonného a bzučícího úlu bez úhony. Možná to byl nějaký Ladislavův vzkaz nebo vtip. Ale další vtipy a vzkazy na mě teprve čekaly.

Spisovatelka není spisovatelkou v diecézi

Před dokončením knihy mi zatelefonovala jedna z těch žen, s nimiž jsem konzultovala. Prý se dozvěděla, že součástí knihy Dr. Svatošové "Až k prolití krve" má být nějaký duchovní deník obsahující rady od Ladislava a úryvky z jeho dopisů psaných různým lidem. Co když v nich jsou stejné myšlenky jako v dopisech zařazených v mé budoucí knize? Naléhala, ať se s Dr. Svatošovou spojím, ale nebylo mi jasné, co bych měla od Dr. Svatošové chtít. Že bude ochotna porovnávat obsahy našich knih po telefonu nebo mailu? To se mi nezdálo reálné.

Nejdřív jsem se lekla, že moje celoroční dílo psané po nocích skončí v koši. Pak jsem si uvědomila, že kniha "Až k prolití krve" má brzy vyjít a už za několik dní držet v ruce. Nic nebrání ještě před odevzdáním mého rukopisu do knihy nahlédnout a případné duplicity vychytat.

Nakonec jsem se rozhodla takto nepostupovat. Copak jsem při psaní neprosila o vedení Duchem svatým? On ví přece lépe, co má v které knize být. Znamenalo by to nedůvěru v jeho vedení. Navíc hrozilo, že se předčasným nahlédnutím do knihy Dr. Svatošové nechám něčím ovlivnit.

Tak jsem nejdřív odevzdala svůj rukopis, teprve pak jsem nahlédla do knihy "Až k prolití krve". Prolistovala jsem zmíněný duchovní deník a úryvky z Ladislavových dopisů, bylo jich tam několik desítek. Nestačila jsem žasnout. Nenašla jsem jedinou větu nebo myšlenku, která by se vyskytovala také v mé knize. Shodovaly se jen některé citáty z Bible a několik typických Ladislavových výrazů, například "nebrblej". Svědčí to o jeho originalitě, osobním přístupu ke každému člověku a hlavně o tom, že Duch svatý vedl každou autorku její vlastní cestou.

Po odevzdání rukopisu jsem pocítila úlevu, jako kdybych odhodila těžké břemeno. Psaní bylo namáhavé a vyčerpávající. Jakmile jsem však rukopis odevzdala, skončila možnost do díla zasahovat. Kniha začínala žít vlastním životem, na mně již nezávislým. Připadalo mi to jako pasívní fáze temné noci následující po období aktivním, jak popisuje svatý Jan od Kříže a jiní mystici. Od té chvíle jsem se mohla jen modlit a čekat. Brzy jsem poznala, že je to mnohem těžší než vlastní psaní a námaha s ním spojená.

"Samozřejmě, napíšete-li knížku, musíte se připravit na to, že ji lidé budou číst," říká známý křesťanský autor Orko Vácha. Dodává, že byl na to připravený, jinak by knížku nepsal. Já jsem na to připravena nebyla, protože jsem se na to ani nepřipravovala. Jak jsem už uvedla, k psaní knihy mě přiměl silný vnitřní impuls - na případné reakce a názory čtenářů jsem zpočátku vůbec nemyslela.

Uvedený autor přiznává, že si v den vydání knihy připadal jako dopadený psanec: "Svoje tajné kouty duše a svoje vnitřní horské kraje nyní otevřete kdekomu, a každý turista se vám nyní může v krajinách duše procházet a trhat květiny a zahazovat odpadky; hosté zvaní i nezvaní. Každý se nyní může do vás podívat a pronést soud."

Už si nevzpomínám, jak jsem se cítila v den vydání knihy, ale s odstupem času jsem zakusila přesně totéž, o čem autor píše, navíc s vysokou intenzitou - ještě se k tomu vrátím. Když nyní dokončuji druhou knihu, po těchto zkušenostech jsem si již plně vědoma, do čeho jdu.

Na knihu jsem měla mnoho ohlasů. Nebyl nikdo, koho by neoslovila a nezaujala. Když k tomu připočtu, že nepatřím k autorům v církvi propagovaným, tím spíše mohu knihu považovat za úspěšnou.

Někteří čtenáři mi později řekli, že obdivují mou odvahu. Dlouho jsem nechápala, o čem mluví. Pokaždé mě napadla odpověď svaté Terezie z Lisieux na slova její představené, že asi musela hodně bojovat. "Ne, to není ono," odpověděla sv. Terezička.

Psaní knihy nemělo s odvahou nic společného. Prostě jsem intenzívně cítila, že to musím napsat. Nějaká dilemata a zápasy, jestli to mám nebo nemám napsat a co si čtenáři pomyslí, jsem neprožívala.

Názory čtenářů na Ladislavovu osobu i na mou maličkost se lišily. Někteří přiznali, že se v mém příběhu poznali a cítili se povzbuzeni. Jiní Ladislavovi trochu vyčítali, že jednal tvrdě. Někdo mi dokonce napsal: "Kdyby nějaký kněz jednal takhle se mnou, víckrát by mě neviděl. Proč jste to neukončila? Neměla jste hrdost?"

Při čtení tohoto názoru jsem si uvědomila něco nesmírně důležitého. Kdybych tu hrdost měla a ukončila to, nikdy by nevznikla ani první ani druhá kniha. Asi bylo Boží vůlí, abych tu hrdost neměla.

Co k tomu říci. O hrdosti se snadno mluví, když kypíme zdravím a energií. Je to opět klasický příklad posuzování nemocného optikou a psychikou zdravého. Nemocný člověk se silami u konce nemyslí na nějakou hrdost, ale jako tonoucí se chytá každého stébla. V první knize jsem uvedla, že se mi podařilo chytit opravdu silného stébla či spíše větve, která mě nejen držela nad vodou, ale dokonce mě táhla vzhůru.

" 'Tvrdá je to řeč! Kdo to může poslouchat?' řekli učedníci. Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: 'I vy chcete odejít?' Šimon Petr odpověděl: 'Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.' "

(Jn 6,60.66-68)

Že jsem měla chuť nikdy už nepřijít, o tom jsem v předchozí knize psala. Přesto jsem nakonec přišla. Na Ladislavovy rady a postupy mohou být různé názory, nelze mu však upřít charisma, jež z něho vyzařovalo. Možná to při prvním setkání s ním zažilo více lidí. Kolik z nich už pak nepřišlo, ví asi jen Bůh. Nicméně rozsáhlá korespondence a množství návštěv o nějakém hromadném odchodu nesvědčí.

Účastník jedné internetové diskuze uvedl, že se s P. Kubíčkem setkal jen jednou a jevil se mu jako "tvrdý člověk bez empatie". Mám-li být upřímná, při prvním setkání jsem to cítila podobně. Ale právě díky tomu, že jsem nenašla hrdost to ukončit, mohla jsem svůj první dojem zkorigovat. Definitivní názor nemám dodnes, ale nepovažuji to za svůj úkol. Líčím prostě to, co jsem prožila.

Jiný diskutující rozhořčeně reagoval, že je to pomlouvání mrtvého, který se nemůže bránit. Ráda bych se předchozího diskutujícího zastala. Měl legitimní právo vyjádřit svůj názor, od toho internetové diskuze jsou.

Nemyslím si, že by tím Ladislava poškodil. Při kanonizačních procesech se k osobě kandidáta vyjadřují lidé s různými názory, argumenty a námitkami. Nerozhoduje ten, kdo předloží lepší nebo silnější argument, nebo kdo koho překřičí. Řídí to Duch svatý, nikoliv účastníci procesu. Tím méně mohou něco ovlivnit účastníci nějaké internetové diskuze.

Jak se říká: "Není na světě člověk ten ..." Můžeme to aplikovat i na svaté: "Není na nebi (na zemi) svatý ten..." Mnozí z nás mají své oblíbené svaté, zatímco jiní nás neoslovují, mohou nás i odpuzovat. Najdeme mezi nimi lidi různých povah, temperamentů i projevů, což může být výzvou i šancí pro každého z nás.

Nedomnívám se, že se Ladislav nemůže bránit. Svatí v nebi nejsou ve stavu bezmoci nebo nemohoucnosti, ale ve věčném spojení s Bohem. Díky tomu jsou mnohem silnější než my, proto nám mohou pomáhat přímluvami a zasahovat do našich životů. To je společenství svatých, propojení církve bojující, trpící a vítězné. Právě v případě Ladislava jsem zakusila, že je "strašný jako vojsko pod praporci" a právě o tom pojednává moje druhá kniha.

Setkala jsem se také s výtkou, že kniha má být oslavou Ladislava, a autorka píše o sobě. Ten, kdo to namítl, nepochopil koncepci knihy - jedná se o můj životní příběh, do něhož vstoupil otec Ladislav. Psát jen o něm jsem nemohla - tak často jsem se s ním nevídala a neznala jsem ho tak detailně jako někteří jiní. Napsala jsem o něm všechno, na co jsem si vzpomněla. Mohla jsem vydat knižně jen jeho dopisy - takové knihy také existují. Domnívám se však, že by to ubralo na čtivosti. Navíc bych musela vyřadit výroky, v nichž Ladislav reaguje na konkrétní situace. Bez mého příběhu by ty výroky neměly smysl. Myslím, že jejich vyřazení by byla škoda.

Jedna starší žena konstatovala - nikoliv bez uznání, že se mi podařilo skrze mou osobu zobrazit "typickou představitelku té dnešní neodolné, dezorientované a bezradné mládeže". Uvedlo mě to do rozpaků. Příběh se odehrával v době, kdy mi táhlo na čtyřicítku, do mládeže jsem měla daleko. Jedna psycholožka mi později vysvětlila, že starší lidé vnímají jako mládež každého jen o deset let mladšího a názory o zkaženosti a choulostivosti mládeže kolují z generace na generaci.

Nepřipadám si jako "typická představitelka" ani mládeže ani střední generace, protože můj zdravotní stav typický zrovna nebyl. Ovšem tomu, kdo moje zdravotní problémy za vážné nepovažoval, jsem se mohla tak navenek jevit - nejen v knize, ale i ve skutečnosti.

Představená sestry Faustyny Kowalské jednou pronesla: "Vás se chytá každá nemoc, protože máte tak slabý organismus, ale to není vaše vina. Kdyby jiná sestra měla tutéž nemoc, jistě by neležela, a vy už musíte ležet."

Podobné řeči musela vyslechnout také svatá Terezička. Sestra Faustyna upozorňuje, že takhle by se s nemocnými jednat nemělo, protože jejich pohár je už tak přeplněn.

Někdo konstatoval, že autorka neví, co chce. Zřejmě narážel na moje časté změny zaměstnání. Je to další příklad posuzování nemocných pohledem zdravých, kteří nezažili nečekanou konfrontaci s onkologickou diagnózou nebo jinými vážnými nemocemi. Ohrožený člověk jedná zmateně, impulzívně a chaoticky - aspoň z pohledu vnějšího pozorovatele. Není mi známo, jestli se tito kritici octli v podobné situaci a jakým způsobem se s ní potýkali.

Jistá starší dáma, která knihám rozuměla a literární úroveň knihy hodnotila kladně, na mou adresu uvedla: "Autorka je zmetek bez stupně inteligence, protože nepochopila duchovní hodnotu Ladislavových dopisů."

Tenkrát jsem hodnotu Ladislavových dopisů skutečně nepochopila a k této nechápavosti jsem se doznala. Apoštolové chodili s Ježíšem tři roky, aniž pochopili, o co jde. Některým svatým to pochopení trvalo ještě déle, Terezii Veliké dokonce čtyřicet let. S inteligencí to ovšem nesouvisí.

Doufám a předpokládám, že tito čtenáři žasnoucí nad mou nechápavostí tak nechápaví nebyli, Ladislavovy myšlenky okamžitě pochopili, zvláště když jsem jim je předložila zpracované v duchovním kontextu, a začali podle nich žít. Lituji, že o výše zmíněné dámě nemám zprávy, jak se jí podařilo uvést Ladislavovy rady do vlastního života.

Domnívám se, že cesta, kterou Ladislav předložil, je náročná. Z reakcí některých čtenářů mám pocit, že se jedná o dokonalé a bezchybné lidi, kteří nikdy neměli problémy s modlitbou ani s mezilidskými vztahy. Pro mne však platí Kristova slova: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."

Několik týdnů po vydání knihy proběhla v Katolickém týdeníku anketa se známými osobnostmi. Otázka jim položená zněla, která z nových knih je potěšila. Mezi oslovenými byl také tehdejší litoměřický biskup Pavel Posád. Z jeho odpovědi vyplynulo, že má radši zahraniční a dávno mrtvé autory než živé autory ve své diecézi.

O něco později se konala v sousední farnosti poutní mše, kterou sloužil otec biskup. Během kázání připomněl osobnost Ladislava Kubíčka, potom vyjmenoval všechny knihy paní doktorky Svatošové. Čekala jsem, že se na závěr zmíní také o mé knize, ale asi měl zrovna okno.

Prorok není prorokem ve své vlasti - jak stojí v Bibli a upozorňoval na to i otec Ladislav. Podobně lze konstatovat, že ani spisovatelka není spisovatelkou v diecézi. Brzy jsme se stali svědky - k nemalému zděšení a zklamání - že ani biskup není biskupem ve své diecézi.

 

Konflikt s redaktorem diecézního tisku

Po vydání Listů božské útěchy za mnou přišel stávající šéfredaktor diecézního časopisu s návrhem, že by mohly vycházet na pokračování úryvky z Ladislavových dopisů. Už proto, že jsem autorkou žijící v diecézi. S radostí jsem souhlasila.

Šéfredaktor však později dlouhodobě onemocněl, pak následovalo odvolání biskupa Posáda a časopis přestal delší dobu vycházet.

Pak ho převzal nový redaktor. Nevím, kým byl pověřen a na základě čeho, ale uvítala jsem to. Sotva jsem se trochu zotavila ze svých nemocí, rozhodla jsem se ho kontaktovat.

Napsala jsem mu, jaké úmysly s mou knihou měl jeho předchůdce, a nabídla jsem knihu redakci. Zdůraznila jsem, že kniha měla u čtenářů úspěch a Ladislav by si to zasloužil. Nakonec jsem mu popřála hodně duchovních darů pro jeho náročnou práci.

Odpověď mě trochu překvapila mentorským tónem, zvláště ze strany muže mnohem mladšího. Napomenul mě, že jsem vynechala slůvko prosím, asi protože se známe z kostela.

Podivila jsem se. Toho člověka jsem vůbec neznala, netušila jsem ani, jak vypadá. Později jsem se dozvěděla, že v mé farnosti nějakou dobu pobýval, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme se osobně nesetkali. Nevím tedy, z čeho usoudil, že se známe.

Slovo prosím jsem skutečně nepoužila. Redakci jsem ale o nic neprosila, naopak jsem něco nabízela a to velmi cenného - Ladislavovy dopisy, které si ostatně už dříve vyžádal jeho předchůdce.

Pokusila jsem se mu to v dalším mailu vysvětlit. Zároveň jsem navrhla, že mohu nechat knihu na faře, když se ve farnosti zdržuje. Tou dobou tam už nepůsobil, to jsem ale nevěděla. Odpověď na tento mail nepřišla.

Zatímco jsem zvažovala, jak to řešit, přišla zpráva, že šéfredaktorem uvedeného periodika se stal sekretář odvolaného biskupa Posáda. Znala jsem ho osobně, byl to rozumný a solidní člověk. Tak jsem se obrátila na něho. Uvedla jsem, že jsem u jeho podřízeného nepochodila. Nakonec jsem si postěžovala na situaci v diecézi a zrušení mého chystaného zasvěcení. Dodala jsem, že v takové situaci by nebylo dobré bránit šíření myšlenek kněze svaté pověsti.

Kdybych tušila, co bude následovat, komunikaci s redakcí bych si asi rozmyslela. Korespondovala jsem už s mnoha redakcemi, ale tohle se mi ještě nestalo.

Šéfredaktor se neozval, místo toho přišel rozhořčený mail od toho redaktora. Začínal těmito slovy: Je mi z Vás smutno, máte problém a nás do něho prosím netahejte.

Nechápu, do jakého svého problému jsem koho tahala - jenom jsem redakci nabídla knihu s Ladislavovými dopisy. Pokud považoval za můj osobní problém zrušení mého zasvěcení, tak zřejmě netušil, co zasvěcení Bohu znamená, a že zrušení tohoto zasvěcení není jen můj osobní problém, ale problém a ztráta pro celou diecézi.

Chápu, jak píšete, že jste nemocná, ale to neznamená ,že můžete šířit zlobu. Nechte laskavě na našem rozhodnutí, jestli reklama na Vaše dílo bude nebo ne," pokračoval. V tom asi spočívalo celé nedorozumění. Nedomáhala jsem se žádné reklamy na mé dílo, ale nabízela jsem redakci Ladislavovy dopisy.

Poprosil jsem vás o knihu atd., nic již prosím neposílejte.Mimochodem. V době kdy jsem by vedoucím Karmelitánského obchodu, se neprodala žádná vaše kniha. Takže nevím, odkud máte zprávy o prodejnosti.

To bylo další neporozumění. O prodejnosti knihy jsem nic netvrdila, ani jsem se o ni nezajímala. Prodejnost knihy není vždy ukazatelem její kvality, ale záležitostí reklamy a propagace. Proč se neprodal žádný výtisk zrovna v knihkupectví, které vedl tento člověk, nebudu radši rozebírat. Myslím, že to o mnohém vypovídá.

Mail končil těmito slovy: Znovu opakuji: nešiřte zlo. Buďte prosím s Bohem. A neskrývejte se za Otce Kubíčka - kterého jsem měl opravdu rád. Máte li potřebu, celou naši diskusi zveřejním.

PS:Opravdu nás překvapujete.

Obvinit ze šíření zla kandidátku zasvěceného života středního věku, která se denně modlí za diecézi, navíc autorku knihy o knězi svaté pověsti, kterou osobně ani neznal, vyžaduje značnou dávku drzosti. Zřejmě v tom sehrála roli pisatelova nezkušenost, neinformovanost a nevědomost.

Předposlední věta působí rozporně. Na jedné straně proklamuje svůj kladný vztah k tomuto knězi, a na druhé straně zákazníkům tajil knihu s jeho dopisy.

Šéfredaktor a sekretář, kterého jsem později potkala, mi vysvětlil, jak k tomu došlo. Můj mail přeposlal tomu redaktorovi s žádostí o vysvětlení, ale vysvětlení se nedočkal. Redaktor se s žádným vysvětlením neobtěžoval. Místo toho se obořil na mě.

Šéfredaktor mi nakonec umožnil zveřejnit článek o vzniku mé knihy. Avšak původní záměr předchozího šéfredaktora - vydávat na pokračování myšlenky z Ladislavových dopisů - se nakonec neuskutečnil. Po takovém zážitku jsem neměla sílu o to dál bojovat. Dlouhá nemoc mě oslabila fyzicky i duševně, navíc to mohlo působit - jak mi ten mladý redaktor ostatně naznačil - že se chci přes Ladislava zviditelnit. Mně však šlo jen o zviditelnění otce Ladislava a zprostředkování jeho myšlenek lidem, kteří se s ním nikdy nesetkali. O zveřejnění úryvků z mého života jsem nestála.

Otec biskup Posád, toho času již v Českých Budějovicích, kterému jsem o tom později napsala, konstatoval, že to byla opravdu neomalená reakce. Když jsem se podivila, proč se na mě takto obořil člověk, s nímž jsem se osobně nikdy nesetkala, otec biskup mě poučil, že "se v katolických farnostech drbe". Jistě o tom věděl svoje, vždyť mnoho let působil jako farář. Řekl mi, že reakce tohoto redaktora byla zřejmě ovlivněna tím, co o mně někde slyšel, tedy "co jedna paní povídala". Upozornil mě, že jsem jako redaktorka KT - i když bývalá - známá a nápadná, zná mě hodně lidí.

Mám přesně opačný pocit. Několikrát jsem se přesvědčila, že většina návštěvníků bohoslužeb ani ti pravidelní netuší, že tam existuje nějaká paní Tetivová, natož že jsem napsala knihu a publikuji v křesťanském tisku. Pokud si mě někdo někdy všiml a zapamatoval si moje jméno, v době mých nemocí po mně nikdo ani nevzdechl. V mém případě asi platí slova apoštola Pavla: "Jsme neznámí, a přesto o nás všichni vědí." Nebo slova evangelia, na něž mě P. Ladislav často upozorňoval, že prorok není prorokem ve své vlasti.

Jen matně si vzpomínám, že v období působení onoho redaktora v naší farnosti se kolem farního úřadu pohybovala parta mladých lidí, s nimiž se stýkal. Jedna dívka z té skupiny mě při náhodném setkání u kostela nezdravila, přestože byl mezi námi věkový rozdíl 20-25 let. Kdyby jen nezdravila, ale k tomu ještě na mě hleděla se zjevným despektem - na člověka se dvěma akademickými tituly a s bohatými životními zkušenostmi. Takže není pochyb, kým byl ten mladý redaktor asi ovlivněn. Přestože mě stejně jako on osobně neznala, nikdy jsme spolu nemluvily. Možná by to bylo úsměvné, kdyby tyto subjektivní postřehy, ať už vzešly od kohokoliv, nakonec nezabránily zveřejnění Ladislavových textů v diecézním tisku. Pomluva poškozuje nejen jednotlivce. Jak vidno, může poškodit i Boží zájem.

Jedna věc mě nepřestává udivovat - že v křesťanském prostředí dochází tak často k podezírání a obviňování ze špatných úmyslů. Připadá mi absurdní, že objektem takových obvinění a démonizací bývají spolubratři a spolusestry, kteří se modlí a přijímají Eucharistii stejně jako my, někdy dokonce ve stejném kostele. Jedná se o černobílý a zjednodušený pohled na lidi a na svět. Všichni máme chyby a nedostatky, můžeme zareagovat neadekvátně, někoho se dotknout nebo někoho naštvat. Ale neumím si představit věřícího člověka, který se denně modlí, zpytuje svědomí a přijímá pravidelně svátosti, jak ihned po mši vyběhne z kostela a už se nemůže dočkat, kde by napáchal co nejvíc uškodit a napáchat co nejvíce zla.

Někdo možná touží po imaginárním nepříteli, když už nás nepronásledují komunisté nebo estébáci, aby se ujistil o svých osobních a duchovních kvalitách. Nebo se touží identifikovat s oním spravedlivým a zbožným autorem žalmů, kterého pronásledují a sužují zlí a bezbožní. Toho zlého a bezbožného si pak promítne do člověka, který mu není sympatický, chová se a vyjadřuje jinak, vnímá svět jinak, má odlišné názory a zkušenosti. Někdy to hraničí s paranoiou. Skutečný nepřítel a šiřitel zla se nám pak směje za zády a možná se dobře baví, jak se milující bratři vzájemně napadají a obviňují z páchání zla.

 

Další zážitky se čtenáři

U některých čtenářů, s nimiž jsem byla v osobním kontaktu, jsem zpozorovala zajímavý úkaz. Když jsem něco řešila, s něčím zápasila nebo mě něco rozzlobilo, položili mi - tak trochu rodičovským tónem - otázku: "Co by ti na to řekl otec Ladislav?"

Je zvláštní, že tak reagovali nejen čtenáři, kteří Ladislava osobně znali, ale také ti, kteří ho ani jednou neviděli a znali ho jen z mé knihy. Považuji za úspěch a splnění účelu knihy, že se mi podařilo přiblížit otce Ladislavova také těm, kdo se s ním nikdy nesetkali, dokonce o něm do té doby nic neslyšeli.

Mám však jednu výhradu. Otázku "Co by ti na to řekl otec Ladislav" by měli pokládat sami sobě. Ladislavova doporučení a rady jsou určeny také jim. Svůj kontakt s Ladislavem považuji za svou osobní věc, mluvím s ním a obracím se na něho, jak uznám sama za vhodné, nepotřebuji k tomu žádné prostředníky.

Setkala jsem se s lidmi, kteří věděli přesně, co by mi Ladislav řekl, jako kdyby na něho měli do nebe telefonní linku a moje záležitosti ním předem konzultovali. Ve skutečnosti jen ventilovali svoje pocity a názory a Ladislavovu osobu používali k jejich zdůraznění. Bylo by poctivější přiznat, že mluví sami za sebe, a netahat do toho otce Ladislava.

Vnímám to jako dvojnásobnou manipulaci. Manipulaci s Ladislavem, kterému vkládají do úst vlastní pocity a názory, a manipulaci se mnou, když se mi snaží svoje názory tímto způsobem vnutit nebo mě k něčemu přimět. Tak se často manipuluje i s Bohem. Kolikrát jsme už slyšeli: "Pán Bůh chce, abys... Pán Bůh si nepřeje... Boží vůle je, aby..."

Přitom nikdo nemůže vědět s absolutní jistotou, co by Ladislav řekl. Kdosi mi tvrdil, že znal otce Ladislava tak dlouho, že toho schopen je. Neuvědomil si, že tam, kde Ladislav nyní je, nebyl ani vteřinu. "Co oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo..." Ladislav žijící na zemi disponoval jako každý člověk omezeným poznáním. Ti, kdo ho znali déle, jsou možná schopni odhadnout, co by řekl v době svého pozemského života. Ale ani oni nemohou tušit, co by řekl nebo co říká nyní. V tom případě by si připisovali Boží vševědoucnost.

Nějakou dobu mě pojil duchovní a osobní vztah s jistou osobou. Z mé knihy byla nadšena, ale její chování vůči mně se pak k mému úžasu nápadně změnilo. Do té doby jsme komunikovaly jako dospělý s dospělým a rovný s rovným. Po přečtení knihy přešla do rodičovského, učitelského a mentorského tónu, začala mě napomínat, vytýkat mi chyby a nedostatky a udílet duchovní i praktické rady, o něž jsem nežádala. Přitom se odvolávala na Ladislava, s nímž se osobně nikdy nesetkala, znala ho jen z mé knihy. Nakonec jsem se jí otevřeně zeptala, jestli změna jejího chování nějak souvisí s mou knihou. Ujišťovala, že kniha s tím nemá nic společného, navíc si žádné změny nebyla vědoma. Ta změna však byla až do očí bijící, zřejmě v tom sehrálo roli podvědomí. Po mém upozornění se vrátila k původnímu způsobu komunikace, ale brzy do toho rodičovského a vychovatelského tónu opět sklouzla. Upozornila jsem o něco důrazněji, že jsem dospělý člověk a o tento styl komunikace nestojím. Vztah postupně ochladl. Škoda. Kdyby se mnou jednala stejně jako dřív, mohl pokračovat.

Jiná osoba, s níž jsem měla schůzku a předtím jsme se osobně neznaly, mi nadšeně sdělila, že si před naším setkáním přečetla mou knihu, aby mě více poznala. Uvedlo mě to do rozpaků. Kniha je určena k poznávání otce Ladislava a jeho myšlenek, nikoliv k seznamování se mnou. Navíc úryvky z mého života již nejsou aktuální. Dotyčná to myslela dobře, ale podobně jako moje předchozí známá nedokázala od knihy odhlédnout. Později jsem zjistila, že mi připisuje pocity, stavy a problémy, o nichž jsem psala v knize, přestože od toho uplynulo víc než deset let. Stejně jako předchozí osobu jsem ji na to upozornila. Od té doby se neozvala.

Čtenáři, kteří chtějí být se mnou v osobním kontaktu, se musí rozhodnout, jestli se mnou budou jako s reálnou osobou nebo jako s fiktivní literární postavou. Pokud zvolí druhý způsob, obávám se, že tento způsob komunikace nebude fungovat.

Talentovaným hercům se stává, že lidé na ulici je ztotožňují s jejich hereckými rolemi. Oslovují je jménem postavy, kterou hráli, nebo se k nim jako k té postavě chovají. Pokud se jednalo o nějakou negativní roli, může to být nepříjemné. Ale na druhé straně to potvrzuje jejich herecký talent. Prožívala jsem něco podobného. To, co bylo v rovině společenského kontaktu trochu nemilé a někdy vedlo i k nedorozuměním, představovalo v literární rovině úspěch.

Zajímavé byly reakce čtenářů, k nimž se kniha dostala až po letech, když ji a tím spíše můj příběh začal pokrývat prach. S překvapením jsem zjistila, že tito pozdní čtenáři příběh vnímají a prožívají, jako kdyby se stal nedávno. Tou dobou byl Ladislav na onom světě už několik let a poslední dopis od něho uvedený v knize pochází z roku 2001. Datum a rok napsání mají také předchozí dopisy, takže každý musí jasně vidět, že většina situací se odehrála ještě před rokem 2000. Ale jak vidno, příběhy mohou být silnější než realita.

Někteří z těchto pozdních čtenářů mi citovali konkrétní věty z mého příběhu, komentovali je, vyptávali se na okolnosti a podrobnosti. Tou dobou jsem už nepamatovala přímo z hlavy, co jsem tam napsala, z paměti mi vypadly nejen věty, ale i některé situace, které jsem popisovala. Jedna čtenářka se nenechala odbýt. Vyhledala mě později, strčila mi pod nos otevřenou knížku, ukazovala mi věty, které ji upoutaly, a dožadovala se bližšího výkladu. Byly to úsměvné, někdy až komické situace.

Jeden čtenář mě zaskočil, když mě požádal o vysvětlení jednoho Ladislavova výroku. Nejsem Ladislavova mluvčí a necítím se kompetentní vysvětlovat jeho myšlenky. Uveřejnila jsem je přesně v tom znění, jak mi je napsal. Zeptat se ho na to zatím nemohu. . Jediné, co bych mohla, vysvětlit, jak tomu výroku rozumím já. Byla by to však jen moje interpretace. Ladislav by to třeba vysvětlil jinak. Nebo by to odmítl vysvětlit jako Ježíš při rozhovoru s Nikodémem.

Ale jednu důležitou věc tento čtenář pochopil - že podstatou knihy není můj osobní příběh, navíc již neaktuální, ale Ladislavovy dopisy. Ti, kteří to nepochopili a místo toho se přehrabují v mých slabostech a nedostatcích, ať už skutečných nebo domnělých, ochuzují především sami sebe.

 

Trollování skrze P.Kubíčka

V posledních letech mě začali na internetových diskuzích napadat nějací podivní anonymové. Používali k tomu, či spíše zneužívali Ladislavovu osobu a informace získané z mé knihy, případně jiným kanálkem. Nelze vyloučit, že šlo o jednoho člověka vystupujícího pod více identitami. Mohl to být i někdo z mého okolí, kdo mě znal i když jen z dálky.

Internetové diskuze sleduji, protože se z nich dozvídám, co si lidé myslí, jaké mají problémy a jaká atmosféra vládne ve společnosti. Vstupuji však do nich jen výjimečně, protože formulování příspěvků mi odčerpává energii a čas potřebný k psaní knih a článků.

Ale i přes řídkou frekvenci mých vstupů jsem nezůstala ušetřena podivných anonymních útoků. Pisatelé neustále odbíhali od tématu diskuze, zabývali se mnou a mými osobními nedostatky, ať už skutečnými nebo domnělými, a uváděli o mně zkreslené a překroucené údaje. Napomínali mě přes Ladislavovy výroky, používali jeho dikci a jeho způsob vyjadřování a stylizovali se do role mých duchovních učitelů.

Napodobování jiného člověka působí trapně, tím spíše napodobování takové osobnosti jako Ladislav. Jak jsem už zmínila, něco podobného se mi stávalo i v osobním styku. Tohle však byli úplně neznámí lidé vystupující pod anonymními přezdívkami, ale o to více si dovolili. Je opravdu vzorem statečnosti napadat z úkrytu anonymity diskutující, kteří se podepisují skutečným jménem, své názory a postřehy sdělují otevřeně, nesou vlastní kůži na trh, i když riskují nepřízeň ze strany církevních představitelů. Tím spíše, když se jedná o zasvěcené osoby.
Dlouho jsem se naivně domnívala, že jde o slušné a rozumné lidi, kteří se z nějakého objektivního důvodu nechtějí podepsat a kteří můj výrok špatně pochopili. Snažila jsem se vysvětlovat, argumentovat a obhajovat, ale chytali mě za každé slovo, moje názory překrucovali a nacházeli v nich moje další osobní nedostatky. Pochopila jsem, že jim svým vysvětlováním, argumentováním a sebeobhabou poskytuji jen další munici a ještě více se zaplétám do jejich sítí. Aniž jsem si to uvědomila, propadala jsem se do sebelásky, protože místo Boží věci jsem hájila sebe samu. Ďábel obchází jako lev řvoucí také ve virtuálním prostoru.

Později jsem se dozvěděla, že se těmto přispěvatelům říká "trollové" a jejich činnost se nazývá "trolling" nebo "trollování", což je zvláštní druh kyberšikany spočívající v psaní provokujících, urážlivých nebo nesmyslnných příspěvků s úmyslem vyvolat rozhořčené a emoční reakce a diskuzi rozbít. Nakonec jsem se rozhodla na tyto příspěvky nereagovat.

K tomuto rozhodnutí jsem dospěla po jedné diskuzi, v níž se řešilo, jestli opravdový věřící může trpět depresemi, a pokud jimi trpí, tak jestli jde o nedostatek víry nebo o nemoc. Dlouho jsem váhala, zda mám do diskuze vstoupit. Nakonec jsem se k tomu v zájmu dobré věci odhodlala. Prozradila jsem, že jsem zasvěcená osoba, přesto jsem takovými stavy prošla a zbavila se jich jen díky lékům.

Na můj příspěvek zareagoval pisatel, který se předtím snažil ostatní diskutující přesvědčit, že deprese není nemoc, ale absence víry. Sdělil mi, že se mu zrovna nedávno dostala do ruky moje kniha, kterou charakterizoval jako příběh Egoisty s velkým E.

Nechám teď stranou tohoto skvělého kněze, jehož krása i přes filtr Vaší knížky nádherně vystupuje. Ale z toho ostatního, co člověk musí při četbě protrpět, je patrno, že Vy jste naprosto exemplární případ a ukázkové potvrzení toho, o čem tu celou dobu píšu.

Jak na sebe prozrazujete ve zmíněné knížce, Váš život nelze nazvat jinak než Jeden velký "podivný stav", který je čtenáři zpočátku nepochopitelný, ale čím více začne vnímat Váš uzoučký a reflexe neschopný psychický svět, ve kterém se neustále pohybujete, tím více je mu jasnější, že ve Vašem případě platí prosté: komu není žádné rady, tomu opravdu není pomoci.

Místo abyste ve své opravdu neobvykle silné sebestřednosti aspoň trošku otevřela své srdce druhým, tak jste zvolila útěk před sebou samou do světa antidepresiv. To způsobilo, že jste dnes natolik mimo realitu, jak ukazujete ve své knížce.

Mám už opakovanou zkušenost, že mnoho lidí nerozlišuje sebestřednost od introspekce, bez níž se většina spisovatelů neobejde. Tato i předchozí kniha vznikly právě jen díky této mé "sebestřednosti".

Asi by nemělo cenu pisateli vysvětlovat, že jsem v období kontaktu s Ladislavem žádná antidepresíva neužívala- tenkrát jsem ještě netušila, že touto nemocí trpím. Netušil to ani Ladislav, i když se jako lékař mým častým zdravotním výkyvům divil.

Knihu, v níž podle názoru pisatele ukazuji, jak jsem se dostala díky antidepresívům mimo realitu, jsem dokázala napsat jen díky antidepresívní léčbě. Nebýt této léčby, Listy božské útěchy by nikdy nevznikly.

Dočíst se po tolika letech osamělých zápasů s nemocemi uprostřed anonymní farnosti, že jsem sebestředný Egoista, je zvláštní. Nemocný často nemá nic jiného k dispozici než svoje já, svoje myšlenky, svoje pocity a představy, svůj "uzoučký a reflexe neschopný psychický svět, v němž se neustále pohybuje". Kde jinde se může pohybovat, když se sotva udrží na nohou? Nakonec mu nezbývá než hledat sílu k přežití sám v sobě - byť se to navenek jeví jako sebestřednost a egoismus - než v lidech, kteří jeho situaci nechápou a mají nereálné požadavky a očekávání.

Mám-li být upřímná, je mi milejší normální, soběstačná a tvůrčí existence, i když "mimo realitu", jak to pisatel nazývá, než strádat a živořit s nemocí v realitě ohraničené čtyřmi stěnami.

Pisatel samozřejmě předpokládá, že jsem nemocná nebyla. Tenkrát si to myslelo více lidí. V takovém případě není domluva možná, protože každá strana vychází z opačných předpokladů. Předpokládat a myslet si může každý, co chce, ale skutečnou pravdu o nějakém člověku zná jen Bůh. Bůh nic nepředpokládá ani nemyslí - Bůh ví. Vždyť i svatou Terezičku a Faustynu Kowalskou podezírali, že nemoc předstírají, že přehánějí, že mají nálady, rozmary a vrtochy.

Škoda, že ten moudrý muž nevysvětlil, jak je možné, že mnozí nevěřící a ateisti žádné zdravotní problémy ani jiné podivné stavy nemají. Někteří nedodržují ani přirozený mravní zákon, přesto kypí zdravím a energií, a ještě vydělávají kvanta peněz, pokud přímo nekradou. Kdyby to dokázal vysvětlit, zodpověděl by jako první na světě palčivou otázku, kterou si lidstvo klade odjakživa. Kladl ji také Jób a autor žalmů, aniž se dočkali vysvětlení. Smysl všeho zřejmě poznáme až na věčnosti.

Závěr příspěvku mi však vyrazil dech: Jak jinak by mohl vypadat Váš život, kdybyste do něj pustila alespoň kousíček, aspoň malý kousilínek víry? Je škoda a je mi to upřímně líto, že to přes bariéru, kterou jste kolem sebe sama postavila, nedokážete uvidět.

Propánakrále, proč mi to ten dobrý člověk neporadil dřív? Kdybych věděla, že je možné dávkovat si víru podle vlastního přání a pouštět si ji do života jako vodu vodovodem do vany nebo dřezu, mohla jsem si ušetřit problémy a zážitky, o nichž vyprávím v následujících kapitolách. Vždyť by stačilo jen říci: "Pustím si do života trochu více víry." Zavání to však silně pelagianismem, což je hereze v rozporu s učením o milosti. Takové postoje odmítal i P. Ladislav.

Že by můj život vypadal úplně jinak, v tom má pisatel pravdu. Bůh by ale neměl důvod ani možnost zasáhnout do mého života skrze Ladislavovu přímluvu a já bych neměla důvod napsat tuto knihu.

Ježíš řekl: "Beze mne nemůžete nic" (Jan 5,15). Katechismus katolické církve říká, že "víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh". K tomu potřebujeme "předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého". O tom jsem se přesvědčila osobně, nejdřív při své konverzi a později v těžké krizi víry, k níž se už blížím.