Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Konverze, povolání, první překážky

NUŽE, MĚJ SI HO V MOCI

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží."

(Evangelium podle Jana 9,1-3)

Pocházím z nábožensky neutrálního prostředí, v dospívání mě upoutal vědecký ateismus a dialektický materialismus. Roku 1983 jsem přijela do Bratislavy studovat farmacii s odhodláním tyto bludy dál hlásat a šířit.

Když jsem chodila bratislavskými uličkami, z mysli jako kdyby mi padal nějaký těžký, tmavý závoj. Vnímala jsem intenzívněji, jasněji, barevněji. Hlas zvonů mi pronikal hluboko do nitra, z kostelů a chrámů vystupovala zvláštní magnetická síla. Vyvolávala ve mně strach, snažila jsem se jí klást odpor. Současně mě přitahovala a vábila.

Jednoho večera jsem seděla se svou spolubydlící na pokoji, učily jsme se na písemku z botaniky. Ozvalo se zaťukání. Vešla kolegyně z vedlejšího pokoje, měla nešťastný výraz a náruč plnou skript. Nechápala vznik buněčné stěny rostlinné buňky. Nutno zdůraznit, že jde o komplikovaný proces složený z několika fází.

Zatímco se obě kolegyně dohadovaly, růst buněčné stěny se mi začal odvíjet v hlavě plasticky a barevně jako nějaký film. Vnitřním zrakem jsem viděla zřetelně každou fázi jejího růstu. Moje myšlení bylo v té chvíli jasné a průzračné jako křišťál.

Náhle se mi vynořila otázka. Jak je možné, že všechno tak perfektně funguje a zapadá do sebe. Kdo to uvedl do pohybu? A co bylo před tím, než k tomu pohybu došlo? Co bylo na počátku a co bylo před tím počátkem?

V hlavě se mi zablesklo a rozsvítilo, jako kdyby někdo náhle škrtl ve tmě zápalkou nebo stiskl vypínač v temné místnosti. Těžký a černý závoj dosud mi halící mysl spadl. Jako kdyby nějaká temná opona vyletěla vzhůru a z dosud potemnělého jeviště se rozlil proud světla.

Najednou jsem vnímala intenzívně Boží přítomnost, v jednom okamžiku jsem uvěřila v Boha. Můj rozum naplnilo světlo, smysly a city tonuly v záplavě radosti.

Později jsem přijala svatý křest, během něhož jsem odumřela své minulosti i hříchům. Stala jsem se novým stvořením, připojeným ke Kristově tělu.

Pak jsem zaslechla první volání k zasvěcenému životu. Stalo se to jednoho časného rána na přelomu jara a léta, když jsem vyšla z kostela. Nad chrámovou kupolí se vynořilo slunce. Okolní kopce a lesy vystoupily z šera, krajina se rozzářila, nastala hra světel a stínů. V trávě, na listech a květech se třpytily kapky rosy, paprsky protínaly svěží a průzračný vzduch jako ohnivé šípy.

Bůh slunci na nebi postavil stan. Ono jak ženich z komnaty vyjde,

vesele jako rek, když běží k cíli.

Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci

a nic se neskryje před jeho žárem. (Žalm 19,5-7)

Tajemný vnitřní hlas každým dnem sílil. Vstoupit do kláštera však nebylo možné, leda tajně - což jsem netušila. Vládla ještě hluboká totalita.

Za několik let komunistický režim padl. Na mou mysl zaútočily rozmanité vjemy, které jsem ne vždy dokázala správně vyhodnotit. Bůh mě stále přitahoval, ale se stejnou silou mě přitahoval svět. Dlouho jsem si s tímto vnitřním, i když jen zdánlivým rozporem nevěděla rady.

Ve třiceti letech mě přemohl intenzívní pocit, že jsem se zmýlila, že jsem upadla do sebeklamu a Bůh mě k takovému životu nevolá. Touha po rodině vyplula na povrch, spalovala mě jako oheň. Zmocnila se mě panika, že už nemám moc času, pokud chci ještě něco změnit. Navázala jsem několik známostí, které jsem zase rychle ukončila. Zanechaly ve mně jen pocit prázdnoty. Pochopila jsem, že jsem se zmýlila podruhé, tentokrát mnohem víc. Ale o nějaké třetí cestě jsem nevěděla. Začala jsem se propadat do duchovní apatie.

Postupně ke mně pronikly informace, že existují možnosti zasvětit se Bohu také ve světě. Ale tou dobou mě už duchovní věci přestaly zajímat. Nebyla jsem schopna se ani pomodlit, vydolovat ze sebe kapku zbožnosti. Vrhala jsem se zmateně na všechny strany, pokoj jsem nikde nenašla. Bůh se skryl, lidé a tvorové mi nemohli pomoci. Navíc se mi začal zhoršovat zdravotní stav.

Satan řekl Hospodinu: "Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit."

Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život."

(Z knihy Jób)

Roku 1996 mě propustili za poněkud zvláštních okolností z redakce Katolického týdeníku. Ztráta práce, k níž jsem měla všechny předpoklady a která mě naplňovala, a nutnost urychleného hledání nové práce, mému slabému zdraví neprospěly.

O dva roky později mi diagnostikovali zhoubný nádor, který v pokročilém stádiu metastázuje do všech orgánů, může zabít během několika týdnů a měsíců. Podobá se to vnitřní explozi. Od té chvíle jsem si připadala, jako kdybych v sobě nosila časovanou bombu, o níž netuším, kdy vybuchne. Recidivy u tohoto onemocnění bývají časté, někdy ještě deset patnáct let po odstranění nádoru.

V tom období jsem stále zápasila s těžkou fyzickou a duševní únavou, považovala jsem to za počátek umírání. Co si má myslet pacient s onkologickou diagnózou, když je mu denně a dlouhodobě špatně. Lidé v mém okolí mě vyzývali k optimismu a pozitivnímu postoji, ale těm, kterým zrovna nic není, se dobře radí. Něco podobného zakoušel i výše uvedený Jób od svých milých přátel.

Je to opravdu požitek klesat pod tíhou zdravotních problémů a mít před sebou osoby kypící zdravím, energií a duchovním sebevědomím, které vás se vztyčeným ukazovákem napomínají. Dosud jsem neslyšela, že by se nějaká nemoc vyléčila pomocí vztyčeného ukazováku.

V nemoci je to často jako s Jobem ve Starém Zákoně, když člověk chodí a pracuje, tak je to všechno dobré a pěkné, ale když Bůh sešle nemoc, je těch přátel nějak méně. - Ale přesto jsou. Zajímají se o naše bolesti a tak dále, ale když Bůh dopouští delší nemoc, pomalu nás začínají opouštět i ti věrní přátelé. Navštěvují nás řidčeji a jejich návštěvy často působí bolest. Místo aby nás potěšili, vyčítají nám některé věci, které působí hodně utrpení, a tak je duše sama jako onen Job, ale naštěstí není sama ... (Z Deníčku sv. Faustyny Kowalské)