Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Další překážky, problémy, nemoci

FORMACE JAKO PŘEKÁŽKOVÁ DRÁHA?

1. listopadu 2005 na slavnost Všech svatých jsem složila do rukou kněze soukromý slib. Zasvěcení veřejným církevním slibem však bylo v nedohlednu. Příprava se vlekla ještě pomaleji než čekání na vydání knihy.

Formace zahrnovala dvě fáze: úvodní dvouletou a navazující pětiletou. Otec biskup Pavel měl tendenci, kterou se nijak netajil, všechny přípravné fáze prodlužovat - ať už šlo o křest, biřmování, svěcení na kněze nebo zasvěcení. Nad jeho biskupskými kompetencemi navíc stále visel otazník. Mohl být kdykoliv odvolán, což se později skutečně stalo.

Kdyby mi bylo třicet, maximálně čtyřicet let, mohla bych ještě několik roků vyčkat, než se situace v diecézi vyjasní. Ale táhlo mi už na padesátý rok, což je nejvyšší doporučený věk ke vstupu do zasvěceného stavu.

Můj zdravotní stav se stabilizoval, nedalo se však čekat, že se bude s přibývajícími roky zlepšovat. Zdravotní potíže s věkem neubývají, ale přibývají. Ladislavův podivuhodný zásah za několik let sice mou životní a zdravotní situaci radikálně změnil, ale každý čtenář, který se k této události pročte, jistě uzná, že něco tak úžasného jsem nemohla předem tušit.

Zatím jsem měla zkušenosti s nečekanou onkologickou diagnózou, ledvinovou kolikou a dlouhodobými depresívními stavy. Kdo mi mohl zaručit, že mě už po tom všem nic vážného nepotká, aspoň ne během formace. Nemuselo by jít hned o nějakou životu nebezpečnou nemoc. Formaci mohlo zkomplikovat jakékoliv onemocnění nebo indispozice, pokud bych přestala splňovat požadavky kladené na zdravotní stav.

Pravděpodobnost recidivy onkologické nemoci už sice klesala, depresívní stavy jsem měla také zvládnuté, ale stále častěji mě sužovaly opakované virózy, záněty průdušek, suchý kašel, problémy s hlasem, migrény a zvracení.

Učit v takovém stavu bylo stresující a vyčerpávající. Náš obor tenkrát přecházel ze střední školy na vyšší, souběžně studovali středoškoláci a studenti VOŠ, navíc bylo otevřeno dálkové studium.

Naše škola sídlí ve dvou od sebe vzdálených budovách, což obnáší přebíhání během přestávek za každého počasí, v dešti nebo v mrazu. Přechody z tepla do zimy a ze zimy do tepla mi nedělaly dobře. Každý měsíc mě skosila viróza doprovázená suchým a dlouhodobým kašlem.

Pan doktor mi psal ochotně jednu neschopenku za druhou a předepisoval léky proti kašli, které mi nezabíraly. Vůbec mu nepřišlo divné, že přicházím tak často a opakovaně. Při každodenním návalu pacientů to asi nemohl ani zaregistrovat. Mně se nezdálo normální být každý měsíc v ordinaci lékaře a v pracovní neschopnosti. Nemohla jsem si to dovolit ani z pracovních a z finančních důvodů. Ale učit se záchvaty kašle a výpadky hlasu prostě nešlo.

Vyzkoušela jsem řadu přípravků na posílení imunity, které stály dost peněz. Požádala jsem lékaře, aby mi předepsal pastilky obsahující výtažky z usmrcených baktérií. Mají fungovat na principu očkování - stimulovat v organismu obranné mechanismy. Zdravotní pojišťovna tento přípravek nehradila, a nakonec mi stejně nepomohl. Zkusila jsem také Wobenzym, enzymatický preparát určený na opakované záněty dýchacích cest a posílení imunity. Zlepšení nenastalo. Přípravek jsem nemohla ani dobrat, protože mi po něm bylo na zvracení. Stříkala jsem si do krku Bioparox spray obsahující antibiotikum s protizánětlivým účinkem, ale část se mi dostávala do žaludku, což působilo stejné problémy jako v předchozím případě. Lékař mi doporučil užívat na hlasivky tablety Aescin, kupovala jsem si jich kvanta. Zpočátku pomáhaly, ale později přestaly zabírat a dělalo se mi špatně i po nich.

Měla jsem obavu z každého jednání nebo zařizování, protože jsem cítila na průduškách neustálé dráždění. Nikdy jsem nevěděla předem, jestli nezačnu uprostřed řeči sípat a chraptět, nebo jestli mi hlas neselže úplně. Někteří lidé se mnou jednali jako s mentálně zaostalou. Nejenže jsem v tomto stavu jako mentálně zaostalá navenek asi působila, cítila jsem se tak i vnitřně. Moje intelektové schopnosti v této situaci skutečně klesaly na nulu.

Můj proměnlivý zdravotní stav vrhal nejistotu také na mé duchovní povolání. Často jsem si kladla otázku, jak se postupuje v případě uchazečky, která se připravuje poctivě celé roky, načež uprostřed formace náhle vážně onemocní. Vyškrtnou ji prostě ze seznamu kandidátek? Má smůlu, že onemocněla, formace skončila, ze zasvěcení nebude nic, nazdar.

Byla by to vlastně dvojnásobná ztráta. Ztráta zdraví, což je samo o sobě těžký kříž, a k tomu ještě ztráta povolání. Nezadělávám si s přibývajícím věkem na takovou ztrátu?

Jednou jsem to už prožila, když mě kvůli zdravotním problémům propustili ze sekulárního institutu. Ale tenkrát jsem aspoň byla o několik let mladší, měla jsem možnost ještě někde začít. Nyní však čas začal pracovat proti mně. Nevěděla jsem dne ani hodiny, kdy dojde ke zhoršení zdravotního stavu, a budu moci vše zabalit.

Nesla jsem těžce, že si o těchto problémech a nejistotách nemám s kým promluvit. Tenkrát jsem žádné zasvěcené osoby ani kandidátky neznala. Otec biskup Pavel mi na tuto pro mě bolestnou a tíživou otázku nikdy neodpověděl, asi ji nepokládal za důležitou. Zřejmě netušil, jakou duševní trýzeň v souvislosti s rostoucím věkem a nejistým zdravotním stavem prožívám. Zažil sice něco podobného, ale na mě tu zkušenost neaplikoval. Zřejmě ho nenapadlo, že i uchazečka o zasvěcený život může procházet takovou zkouškou. Nemluvě o tom, že jsem těch diagnóz měla o něco víc než otec biskup.

Lidé mě vždy vnímali jako mnohem mladší, a už vůbec ve mně neviděli vážně nemocnou. Proč by mě otec biskup měl vnímat jinak než oni. Výrok z Bible, že "člověk hledí jen na vzhled, Hospodin na nitro", se vztahuje i na vyšší církevní hodnostáře.