Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Příchod Mons.Baxanta, pokračování zdravotních problémů

LÉČKA SE PROTRHLA A PTÁK JE VOLNÝ

V ten den nebude světlo, ale chladno a mráz. Bude to jeden den, známý (jen) Hospodinu: ani den, ani noc, v čas večera bude zase světlo (Prorok Zacharjáš 14,6-7).

Byl 13. leden 2009, výročí zázračného uzdravení Magdaleny ve Filipově, které se zjevila Panna Maria. Právě před rokem podal biskup Posád abdikaci. Nyní však začínala nová etapa diecézních dějin.

Jela jsem podél řeky Labe na duchovní pohovor s novým litoměřickým biskupem Mons. Janem Baxantem. Bylo šedivé, mrazivé a ponuré počasí, rtuť teploměru klesla hluboko pod nulu. Nad zasněženou a napůl zamrzlou řekou visela těžká mléčná mlha, v níž mizely kopce s ojíněnými stromy.

Při svém nedávném svěcení 22. listopadu 2008 otec biskup prozradil, že někde v těchto místech se kdysi jako bohoslovec málem propadl do ledu a bahna. Ještě že s ním byl spolubratr, který ho z ledového a blátivého sevření vyprostil. Jak jen mohou být ti bohoslovci tak nezodpovědní a lehkovážní, zvláště když dopředu netuší, jestli nejsou třeba v budoucnu určeni k vykonávání biskupského úřadu?

V té chvíli jsem netušila, že se již brzy začnu propadat do těžké životní a duchovní situace a nakonec také vlastní hloupostí do nebezpečné situace, z níž mě vytáhne P. Ladislav.

Před několika lety jsem jela na podobný pohovor k biskupu Pavlu Posádovi. Tenkrát jsem s sebou vlekla dvacet let, které od mé konverze a křtu uběhly. Byly plné bloudění, oklik a klopýtání. Měla jsem obavu, jak těch dvacet let v krátké chvíli popíšu. Biskupa může napadnout otázka, proč se o zasvěcený život zajímám až v pokročilém středním věku a co jsem dělala nebo řešila předtím.

Mladší žena by to měla jednodušší. V jejím případě by stačilo říci, že vystudovala tu a tu školu, začala pracovat v té a té profesi, případně měla známost, která jí nevyšla, ale právě díky tomu v sobě objevila toto povolání.

Moje obavy byly zbytečné, protože jak jsem už uvedla, otec biskup Pavel si mým věkem hlavu vůbec nelámal.

Teď jsem jela opět podél Labe a vlekla s sebou dvacet pět let. Nadopovala jsem se vysokými dávkami antiastmatik a antitusik, přesto jsem na průduškách cítila silné dráždění. Znervózňovalo mě to. Stále jsem myslela na to, co když se během řeči rozkašlu, nebo nebudu schopna mluvit vůbec. Pečlivě připravený a promyšlený životopis se mi vypařil, cítila jsem v hlavě tmu a prázdno.

Po příchodu do biskupské rezidence jsem se zmohla jen na jednu větu, že přicházím ohledně povolání k zasvěcenému životu.

Otec biskup řekl, že to ví.

"A co brání tomu vašemu zasvěcení?" zeptal se.

                                                    (......)

V ten den nebude světlo, ale chladno a mráz. Bude to jeden den, známý (jen) Hospodinu: ani den, ani noc, v čas večera bude zase světlo. V ten den vyprýští živá voda z Jeruzaléma (Zach 14,6-8).

Období před vstupem do zasvěceného stavu nebylo bez komplikací. Antiastmatika, která jsem užívala už několik měsíců, začala v těchto mrazivých zimních dnech ztrácet účinek. Blížila jsem se k maximálním dávkám, od prášku jsem měla podrážděný a poleptaný jazyk, posetý množstvím drobných puchýřků, které mi ztěžovaly příjem potravy. A to bylo teprve zkouškové období, kdy jsem nemusela tak namáhat hlas. Říkala jsem si, co si počnu, až začne výuka.

Díky antiastmatické léčbě byl kašel mírnější, občas i ustoupil. Po vyučování, při stresu nebo v únavě se však vracel, navíc v silnějším stupni. Doprovázely ho bolesti hlavy, zvracení a pálení žáhy, jako kdybych měla v hrudi a krku oheň. Dráždění na průduškách trvalo, i když kašel na chvíli polevil. Žila jsem v neustálých obavách, že se uprostřed řeči, výkladu nebo při nějakém jednání rozkašlu. Jako introvert sice nemám potřebu stále mluvit, ale jsou momenty, kdy cítím intenzívní touhu něco říci. Lidé v mém okolí netušili, že zápasím s nutkáním a drážděním ke kašli a moje mlčení si mohli vykládat různě.

Musela jsem si vypomáhat antitusiky, která kašel potlačují, avšak neléčí. Proto se nesmí užívat delší dobu. V takovém případě hrozí rozšíření infekce v dýchacích cestách a nahromadění hlenů. Ale co mi zbývalo, když jsem potřebovala přežít výuku.

Začátkem jara mě skosila viróza, k antitusikům a antiastmatikům přibyla antibiotika. Nadopovala jsem se léky a lehla jsem si do postele. Vzápětí jsem dostala strašný záchvat kašle. Začala jsem se dusit a lapat po dechu. Pocítila jsem smrtelnou hrůzu. Co když to jsou poslední chvíle mého života?

Náhle mi vyletěl z krku proud hlenů, následovalo dlouhé a intenzívní zvracení. Organismus se tímto drastickým způsobem zbavil nahromaděného hlenu, který se mi v důsledku dlouhodobého užívání antitusik usadil v dýchacích cestách. Mohla jsem se jimi zadusit, když ne teď, tak třeba později. Těžko posoudit, nakolik mi v té chvíli skutečně hrozilo nějaké nebezpečí, ale subjektivně jsem to prožila velmi silně. Vteřiny, kdy jsem nemohla popadnout dech, byly nekonečné. Napadlo mě, že jsem se svého zasvěcení, od něhož mě dělilo už jen několik měsíců, nemusela ani dožít.

Měla jsem před sebou několik dní odpočinku, ale také naléhavou otázku, co dál. Takhle přece nelze existovat. Navíc mě čekalo období plné stresu - moje studijní skupina se chystala k absolutoriím.