Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Abdikace biskupa Posáda, zhoršení zdravotního stavu

BISKUP NENÍ BISKUPEM V DIECÉZI

Abdikaci podal 13. ledna 2008 na svátek Křtu Páně. Právě v předvečer tohoto svátku jsem navrhovala uskutečnit své zasvěcení. Zřejmě v tom byla nějaká skrytá intuice, protože se jednalo o poslední den, kdy mě ještě jako diecézní biskup mohl zasvětit. Po tomto dni již nebyl diecézním biskupem.

Moje zasvěcení, za nímž jsem šla přes dvacet let a které již bylo na dosah, se v jediném okamžiku rozplynulo. Navíc nebylo jisté, zda se někdy uskuteční. V diecézi nastala sedisvakance, a nikdo netušil, jak dlouho potrvá. Několik měsíců, několik let? Začaly kolovat fámy o rušení diecéze.

S jednou věcí jsem nepočítala. Správně jsem předpokládala, že otec biskup v případě odvolání neodejde hned, ale nedošlo mi, že úřadu diecézního biskupa může být zbaven během jednoho dne.

Znamenalo to bolestné prozření. Do té chvíle jsem se opájela pocitem vítězství a síly, že se mi podařilo přesvědčit biskupa, aby mě zasvětil. Nabyla jsem jistoty, že složení mého slibu nestojí již nic v cestě. V těch dnech jsem musela vyrovnat s poznáním, že i biskup je jen nástrojem vyšší moci, s kterou nemůže libovolně disponovat. Tím méně s ní mohu disponovat já.

Po té zdrcující zprávě jsem začala pokašlávat. Leden byl pro můj zdravotní stav vždy kritický, tentokrát se k tomu přidaly diecézní události.

Na internetu probíhaly o odvolání biskupa Posáda bouřlivé diskuze. Denně jsem do nich vstupovala a hádala se tam až do noci. Kvůli tomu jsem zapomínala i jíst. Považovala za svou povinnost hájit biskupa ze všech sil, nejen modlitbou, ale i slovem.

Každou neděli jsem jezdila na mši do litoměřické katedrály, což představovalo výlet na půl dne. Počasí bylo různorodé, jednou mrzlo až praštělo, jindy pršelo a foukal vítr. Bojovala jsem s počínajícím virózou a kašlem. Polykala jsem Coldrexy, Paraleny plus, kapky proti kašli a vitamínové přípravky, ale jinak jsem zhoršující se zdravotní stav nebrala na vědomí. Jednalo se o poslední mše, které otec biskup Posád v katedrále sv. Štěpána sloužil. Vnímala jsem to jako významné, byť smutné období diecézních dějin.

Přišlo čtvrté výročí biskupského svěcení, následoval Světový den zasvěceného života, kdy se biskupové setkávají s řeholními a zasvěcenými osobami své diecéze.

Nastaly jarní prázdniny. Doufala jsem, že se během nich dám dohromady. Kašel o prázdninách trochu polevil, ale jakmile začala výuka, vrátil se s ještě vyšší intenzitou. Tentokrát už nic nezabíralo. Vydala jsem se k obvodnímu lékaři, aby mi předepsal nějaká antibiotika. Neschopenku jsem odmítla. Začátkem března se mělo v litoměřické katedrále konat rozloučení s biskupem, o týden později mělo následovat uvítání v katedrále v Českých Budějovicích. Toužila jsem se obou akcí zúčastnit. Potom ať se třeba zhroutím.

V den loučení se asi hodinu před bohoslužbou rozpoutala větrnná bouře, padaly kroupy a hustý déšť. Za hřmění bubnů a fanfár vstoupil do katedrály přeplněné stovkami lidí otec biskup v průvodu církevních hodnostářů a kněží.

Následovalo první čtení z knihy proroka Ezechiela: Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.

"Když byla kolem deváté hodiny ta bouře, říkal jsem si, že se všichni asi rozprchnou, protože to byl mlhavý, mračný a bouřlivý čas, ale vy jste se nerozprchli a přišli jste sem,“ pronesl otec biskup.

Zdůraznil, že jde o setkání s Božím slovem, které pro tuto příležitost nikdo nevybíral, ale je předepsané k slavení mše za církev a diecézi. Stojí tam: "Ve jménu Boha Hospodina já sám budu pást své stádo." Není to tedy na lidech, ale na Bohu - v tom je úžasná naděje.

Zatímco první čtení vyzdvihuje Boží iniciativu, List apoštola Petra (1 Pt 2,4–9) mluví o naší iniciativě. Připojujte se k živému kameni, který lidé odhodili – většina lidstva žije bez Boha …a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám. To je naše úloha, naše povolání. Hle, kladu na Sion duchovní kámen vyvolený, vzácný, nárožný.

Evangelium se četlo z Ježíšovy velekněžské modlitby (Jan 17,1–26). "Ježíš se loučí s apoštoly, odchází, aby svou potupnou a bolestnou smrtí na kříži zachránil svět. Kolik toho za ty tři roky veřejného působení vykonal, kudy chodil, dobře činil. Nyní už bude jenom trpět. Tak vypadají i fáze našeho životního působení. Přicházíme, působíme, potom se musíme rozloučit. Patří to k životu jako narození i smrt. Kněz přichází do farnosti a odchází, biskup přichází a odchází. Ježíš přišel, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. V předvečer smrti se modlí za apoštoly, za jejich budoucí společenství, za církev. Mohl se modlit za prosperitu církve a za všechno možné, ale prosí o jednu jedinou věc, aby byli jedno, jedno srdce, jedna duše, jedna rodina, jedno tělo. Ne jakákoliv jednota, ani žádná povrchní bratříčkovská. Aby byli jedno, jako ty Otče ve mně a já v tobě. Nedal nám nějaký malý vzor, ale obrovskou, hlubokou, božskou jednotu, která je v Nejsvětější Trojici."

Uvedl jako podobenství dům, který má sklep, nižší a vyšší patra. "Sklep je sice důležitý, ale není z něj moc vidět. Kdo sídlí ve sklepě, nerozumí tomu, kdo sídlí v osmém patře. To jsou různé pohledy na věc." Také jeho odchod má mnoho pater, mnoho pohledů. Závěrem vyslovil přání, abychom tu věc příliš nerozebírali ani nehodnotili, ale dívali se na ni z nejvyššího patra.

Katedrálou se rozléhal dlouhý, bouřlivý potlesk. Při proměňování zalilo katedrálu slunce. Pak ještě jednou zahřměly fanfáry a bubny a otec biskup prošel naposledy katedrálou, doprovázen pláčem a slzami věřících.

Cítila jsem se jako na palubě kymácející se lodi v rozbouřeném moři. Všechno jsem vnímala jako v mlze, hlasy ke mně doléhaly z dálky, bylo mi na omdlení.

Pak se konala na zahradě nedalekého hospice "Akce Ptuj" (Akceptuješ odchod biskupa Posáda?). Otec biskup přišel zasadit stromek Posádova tůje jako znamení, že mu přidělili titulární stolec ve Ptuji. Fičel ostrý, ledový vichr plný deště. Vnímala jsem jeho poryvy a nárazy, slyšela jeho hukot, ale zimu jsem v té chvíli vůbec necítila.

Můj zdravotní stav se poté prudce zhoršil. Blížilo se však uvítání biskupa v Českých Budějovicích, kterého jsem se toužila za každou cenu zúčastnit. Rozhodla jsem se vyřešit to krátkou pracovní neschopností. Do pátku se snad vzchopím a budu schopna vyrazit.

Když mě lékař uviděl, zhrozil se, jak vypadám a v jakém stavu chodím. Upozornil mě, že několik dní pracovní neschopnosti stačit nebude a do příštího týdne se z toho nedostanu. A to ještě nevěděl, že mám v úmyslu podniknout během víkendu cestu do jižní části republiky. Předepsal mi další antibiotika. Ta první jsem už využívala, ale bez efektu.

Nakonec jsem souhlasila s delší pracovní neschopností. Cesty do Českých Budějovic jsem se však nehodlala vzdát. Doufala jsem, že se mi po několika dnech léčby uleví a budu schopna vyrazit. Po návratu mohu v léčbě pokračovat.

Přestože jsem následující dny jen ležela a užívala předepsané léky, zlepšení nenastalo. Bylo mi čím dál hůř. Kašel střídalo zvracení, přidaly se vysoké teploty. Jakmile jsem vstala a udělala několik kroků, zamotala se mi hlava, podlomily se mi nohy, bylo mi na omdlení a na zvracení. Cestu do jižních Čech jsem musela s těžkým srdcem vzdát.