Patálie s katolickými nakladatelstvími

ŽÁKYNĚ NENÍ NAD UČITELE

Nedávno mě upoutal článek s tímto názvem: "Rozhodli jste se napsat knihu? Připravte se na peklo!" Slovo "peklo" bych sice nepoužila, ale je běžné, že se mluva dnešních sekulárních lidí hemží náboženskými termíny, jejichž původní obsah si vůbec neuvědomují. Jinak se mohu ztotožnit se vším, co autor píše.

Vypráví, jak ho vyhledala redaktorka jakéhosi nakladatelství, kterou zaujaly jeho články, a navrhla mu, aby pro ně napsal knihu. Dotyčný se radoval, že má zajištěného vydavatele - většina začínajících spisovatelů se tím chlubit nemůže. Radoval se předčasně. Než knihu dokončil, nakladatelství zaniklo. Pak nastal běžný kolotoč: nabízení knihy různým nakladatelstvím a knihkupectvím, opakovaná odmítnutí nebo žádná odpověď, a po nalezení kýženého vydavatele administrativa spojená s vydáním díla.

Když jsem před mnoha lety nastoupila do redakce Katolického týdeníku, dnes již zesnulý šéfredaktor Teologických textů Oto Mádr mi nabídl, že až napíšu svou první knihu, vydá mi ji nakladatelství Zvon, které tenkrát obě periodika provozovalo. Oto Mádr ani zmíněné nakladatelství již nejsou na tomto světě a já už dávno nejsem redaktorkou Katolického týdeníku.

Mou první knihu "Listy božské útěchy krví podepsané" nakonec vydala Matice cyrilometodějská. Domnívala jsem se, že když se mi podařilo vydat první knihu, s vydáním dalších knih už nebudu mít problémy. Zvláště když MCM projevila zájem i o tuto druhou knihu.

Stejně jako výše uvedený autor jsem se radovala, že mám zajištěného vydavatele, ale stejně jako on jsem se radovala předčasně. Když jsem knihu dokončila a poslala, MCM mi po několika týdnech čekání sdělila, že prodejnost knih P. Kubíčka a mé první knihy mezitím poklesla, proto si na vydání té druhé netroufají. Oceňuji, že to napsali narovinu. Doporučili mi obrátit se na Karmelitánské nakladatelství, které disponuje autorskými právy na texty o P. Ladislavovi.

Zkusila jsem ještě kontaktovat nakladatelství Paulínky, provozované řeholní kongregací Dcer svatého Pavla. V doprovodném mailu jsem uvedla, že MCM, která vydala mou první knihu, tu druhou už vydat nemůže, proto se obracím na ně.

Za několik dní jsem poslala dotaz, jestli jim text přišel, abych měla jistotu. Následovala strohá odpověď, že nedělají blesková rozhodnutí. Pokud spěchám, ať se obrátím např. na MCM. Nechám stranou, že jsem v předchozím mailu psala, že MCM mou knihu vydat nemůže. Navíc jsem od nich nevyžadovala žádné bleskové rozhodnutí. Chtěla jsem si jen ověřit, jestli mail s textem došel.

Zmíněná řeholní kongregace uvádí jako své poslání "přinášet evangelium do světa komunikace, aby se Boží Slovo mohlo dostat k co nejvíce duším". Proto mě trochu udivilo vyjádření nakladatelství, které mi po čase přišlo. Sdělili mi, že nakladatelství se ve svém edičním zaměření orientuje jiným směrem, do něhož můj rukopis nezapadá. Nechápu, kam tedy zapadá kniha o konverzi, duchovních zkouškách, Boží pomoci a uzdravení se silným mariánským nábojem, navíc na přímluvu kněze svaté pověsti, o jehož zařazení mezi kandidáty blahořečení se uvažuje.

Závěrem mi dopuručili - již podruhé - obrátit se na MCM. Z toho vyplývá, jakou pozornost mému mailu a rukopisu věnovali. Navíc jsem zaslala jen několik ukázek, z nichž nešlo nic vyvodit. Kompletní rukopis si nevyžádali. Je mi to jasné. Měli obavu z nezavedené a málo známé autorky.

Tak jsem se obrátila, jak mi už poradili z MCM, na Karmelitánské nakladatelství, které vydává knížky Dr. Svatošové. Musím přiznat, že rostoucí obliba jejích knih se pro mne během let stala těžkou zkouškou. Dlouho jsem akceptovala, že M. Svatošová je známější autorka a k propagaci svých knih má víc času, možností, prostředků a kontaktů. Jde nám však o stejnou věc - uvádět ve známost osobu a myšlenky P. Ladislava. Proto jsem na její knihy zpočátku upozorňovala.

Když ještě za biskupa Posáda nastoupil do naší farnosti kaplan z Polska, duchovní správce mu řekl, že jsem napsala knihu o P. Kubíčkovi.

"Tak vy bydlíte v Ústí?" podivil se mladý kněz. "To jsem nevěděl."

Podivila jsem se také. Co je na tom zvláštního, že bydlím v Ústí?

"Nenapsala jste o něm víc knížek?" následoval dotaz.

"Ne, jenom tuto," upřesnila jsem. V tom období jsem ani neměla v úmyslu o P. Kubíčkovi ještě něco psát. Že se situace změní, to jsem nemohla tušit.

Vzápětí mi došlo, že si mě spletl s Dr. Svatošovou. Tenkrát jsem se tomu pobaveně zasmála.

Během let se však podobná zkušenost opakovala v různých obměnách. Kdykoliv jsem se někde zmínila, že jsem napsala nebo něco píšu o P. Ladislavovi, řeč se okamžitě stočila na knihy Dr. Svatošové. Co jsem napsala nebo píšu, to už nikoho nezajímalo. Jako kdyby nemohla existovat ještě jiná osoba schopna sdělit o P. Kubíčkovi něco nového a objevného.

S případným odmítnutím ze strany Karmelitánského nakladatelství jsem samozřejmě počítala. Nebyla bych první ani poslední autor, jemuž se to přihodilo. Stalo se to i mnohem nadanějším spisovatelům. Důvod odmítnutí mě však uvedl do rozpaků. Předesílám, že jsem jako v předchozím případě zaslala jen několik úryvků, kompletní rukopis neviděli. Bylo mi řečeno, že se jedná o příliš osobní příběh určený spíše úzkému okruhu přátel, které může povzbudit, ale ke knižnímu vydání se nehodí.

Nechápu, jak někdo může nazvat mým osobním příběhem odvolání biskupa Posáda, jmenování a vysvěcení biskupa Baxanta a úmrtí biskupa Koukla. Jmenování a vysvěcení biskupů Posáda a Baxanta a odvolání prvního bylo záležitostí celé církve a diecéze, nikoliv mou osobní záležitostí, i když se mě to silně dotklo. Biskup Koukl umřel za svou osobu, také já umřu sama za sebe.

Nechám stranou, že příběhy svaté Terezičky nebo Faustyny Kowalské jsou také velmi osobní, jiné být ani nemohou. Pokud moje konverze, duchovní zápasy, zážitek Boží pomoci a uzdravení na přímluvu známého kněze patří do úzkého okruhu přátel, pak nechápu, o čem v rámci evangelizace (poslední dobou se tomu říká Nová evangelizace) mluvit s úplně cizími lidmi.

Nebudu rozebírat, že jsem beznadějný introvert, který ze sebe před více lidmi nevysouká ani několik souvislých vět. V takových situacích působím spíše jako mentálně zaostalá. Kvůli tomu ztroskotaly moje snahy pořádat přednášky a besedy o P. Ladislavovi. Ale i kdybych byla charismatický extravert, proč bych měla tak úžasný zážitek, který může mít pozitivní dopad i na jiné životy, schovávat jen pro několik lidí v okolí, kteří si ho poslechnou, a druhý den zase pustí z hlavy? Proč by měli být ochuzeni ti vzdálenější, s nimiž se pravděpodobně nikdy nesetkám? Redakce ostatně připustila, že toto svědectví může povzbudit. Proč tedy bránit, aby povzbudilo mnohonásobně více lidí na různých místech? Nejen povzbudilo. Někoho by mohlo i inspirovat k prosbě o Ladislavovu přímluvu ve vážné nemoci nebo v těžké životní situaci, která by se mohla i splnit.

Je údělem většiny spisovatelů obíhat nebo obesílat různá nakladatelství, mně však těch nakladatelství už mnoho nezbývalo. Mariánský charakter svědectví moje možnosti značně omezoval. Jestliže rukopis odmítla hlavní katolická nakladatelství, nemohla jsem čekat, že ho přijme nějaké obecné křesťanské nakladatelství.

Brzy jsem pochopila, že možnost psát a publikovat má u nás jen omezený okruh autorů, na něž se nakladatelství sama obracejí a vydají jim všechno. Nevyžádanými rukopisy méně známých nebo neznámých autorů se nikdo vážně nezabývá.

Dr. Svatošová tuto realitu v KT 49/2012 přesně vystihla, když uvedla, že sama od sebe nic nepíše, ale čeká, až ji nakladatelství osloví, aby neriskovala zbytečnou práci končící v šuplíku. Škoda, že neporadila, co mají dělat kvalitní, ale méně známí autoři, na něž se žádné nakladatelství nikdy neobrátí. Mají svou hřivnu zakopat? Nebo pracovat namáhavě po večerech a po nocích s nejistotou, jestli jim knihu někdo někdy vydá? Nemluvě o tom, že opravdoví spisovatelé na povel, přání nebo objednávku nikdy nepíšou, ale jejich dílo se rodí hluboko v nitru, často nečekaně.

Takhle to chodí všude, ale u náboženské literatury to je smutné. Jako kdyby nestačilo, že křesťanští a katoličtí autoři nemohli publikovat za komunistického režimu. Tenkrát jsem psala svoje první nápady také jen do šuplíku, ale už to netrvalo dlouho. Teď nám v tvorbě brání neviditelná ruka trhu.

Je to opravdu zvláštní pocit, když Vám po roce a půl namáhavé a stresující práce po večerech a nocích řeknou, že o knihu nemají zájem. Přesto jsem necítila ani náznak zoufalství nebo beznaděje, moje víra a důvěra v Boží plány naopak zesílila. Ďábel si ostatně nemůže přát, aby taková kniha hned tak vyšla.

Myslím, že o Ladislavově pozemském životě už bylo napsáno téměř všechno. Domnívám se, že nikdo z těch, kdo ho osobně znali, už s ničím novým nepřijde. Paní doktorka Svatošová již dávno píše knihy na jiná témata, a pokud se o P. Kubíčkovi někdy zmíní, připomíná a opakuje dávno známé věci. Nelze samozřejmě vyloučit, že se ještě objeví nějaké nové svědectví nebo vzpomínka z jeho života, ale už toho mnoho nebude. Lidé, kteří Ladislava poznali nebo se s ním setkali, jsou převážně vyššího věku a budou odcházet. Jednoho dne odejdu i já.

Ladislav pro mě mnoho udělal, nejen v době svého pozemského života, ale i po své smrti. Od mého zážitku u Třebenic uplynuly víc než dva roky, nemoci mě od té doby míjejí.

Ale i já jsem pro něho hodně udělala, někdy i zkusila. Netušila jsem, co mě všechno potká jen proto, že jsem se rozhodla dosvědčit světu jeho svatost. Občas jsem se sama sebe ptala, proč se na to nevykašlu. Také proto, že s P. Ladislavem mě nepojil žádný osobní ani přátelský vztah, vzhledem k vysokému věkovému rozdílu to ani nebylo pravděpodobné. Byla jsem jen obyčejná penitentka, která s ním navíc v mnohém nesouhlasila. Ale o to objektivnější pohled nezatížený subjektivitou mohu poskytnout.

Jedna věc z toho vyplývá, že Ladislavova škola pokory pokračuje - nejen po jeho smrti, ale i po mém uzdravení. V duchu slov: "Žák ani žákyně nejsou nad učitele."