mám radost z Vašeho studia teologie, ale nevím, jestli víte, který předmět je při tomto studiu nejdůležitější. Patřím k tajným žákům biskupa Hloucha, který nám kladl na srdce, že nejdůležitější je t e o l o g i e  s r d c e ! A právě v tom nás vede a trénuje On sám! Tak se mi jeví Vaše nynější situace naprosto jasná - jakožto součást tohoto studia. A bylo by škoda, kdybyste v této zkoušce neobstála! Základním prvkem tohoto studia teologie srdce je: chtít poznat a plnit vůli Boží! Vy ještě pořád hledáte vůli svou. Ale právě všemi těmi zásahy - zdánlivě špatnými, nespravedlivými - Vás Bůh vede ke s v é vůli a chce, abyste k ní dala souhlas. A kdybyste ho dala s nadšením - jako Maria - s nadšením k dalšímu dobrodružnému úseku své služby - tak už byste mohla skládat státnici. Jinak by to bylo jen biflování pouček. Na co jsem Vám poslal své knížky?! Je vidět, že jste je ještě nečetla /srdcem/!

Vyprošuji Vám Ducha svatého, posílám své požehnání a těším se. Bohušovice 12. ledna 1997

Úryvek z knihy Listy božské útěchy krví podepsané,  který jste právě dočetli,  nebo spíše myšlenka napsat ji se zrodila 11. září 2004 v den Ladislavovy smrti. Je koncipovaná jako můj životní příběh v letech 1996-2002, do něhož vstoupil Ladislav svými dopisy a občasným osobním kontaktem.

Tenkrát jsem prožívala velmi kritické období. Uprostřed nemoci mě propustili z Katolického týdeníku, musela jsem se vrátit k původní profesi, v níž nastalo mnoho změn. O něco později mi diagnostikovali zhoubný nádor, který v pokročilém stadiu metastázuje do všech orgánů a může recidivovat i za 10-15 let po odstranění. Přidaly se další zdravotní problémy.

V tom stavu jsem Ladislavovy vysoké nároky nebyla schopna přijmout, jeho dopisy jsem házela bezmyšlenkovitě do zásuvky psacího stolu. Nějaká zvláštní síla mi bránila házet je do koše - jako kdybych v nitru tušila, že jejich čas jednou přijde.

P. MUDr. Ladislav Kubíček

Ten čas přišel 11. září 2004, když jsem se dozvěděla o jeho zavraždění. Nejdřív jsem telefonovala jedné starší paní , která znala Ladislava z dob vysokoškolských studií, abych se zeptala, jestli to už ví. Když jsem se zmínila, že mám někde v zásuvce jeho dopisy, naléhala, abych je nevyhazovala, protože o tyto materiály může být jednou zájem.

Najednou se ve mně rozjel vnitřní proces. Proč bych měla sedět nečinně roky u zásuvky s jeho dopisy a čekat, kdy se o ně začne někdo zajímat? Proč to neurychlit? Proč je nevynést na světlo dřív, třeba zpracováním do nějakého literárního kontextu? Ten impuls mě úplně pronikl a ovládl. Ve stejné době pracovala MUDr. M. Svatošová na knize Až k prolití krve. Věděla o mně, že také něco píši, ale jinak jsme spolu nekomunikovaly a nijak se neovlivňovaly. Když jsem během srpna 2005 knihu dokončovala a chystala se ji odevzdat, kniha Dr. Svatošové již byla připravena k vydání.

Najednou mi telefonovala ta starší paní, která P. Ladislava znala, že v knize Dr. Svatošové bude nějaký duchovní deník. Co když obsahuje stejné myšlenky jako Ladislavovy dopisy v mé ještě nevydané knize?

Nejdřív jsem se lekla, že moje celoroční dílo psané s vypětím po nocích skončí v koši. Dotyčná mi radila spojit se s Dr. Svatošovou, což ve mně vyvolalo rozpaky. Nebylo mi jasné, co po ní vlastně chtít. Pak jsem si uvědomila, že její kniha brzy vyjde a za několik dní ji budu držet v ruce. Mohla bych případné duplicity obsažené v mém rukopise ještě vychytat a teprve pak práci odevzdat. Ale nakonec jsem se rozhodla, že knihu Dr. Svatošové neotevřu, dokud neodevzdám svůj rukopis. Byla by to nedůvěra v Ducha svatého, který mě během psaní vedl, jak jsem intenzívně cítila. Copak On neví lépe než já, co jsem měla napsat a co ne?

Když jsem za několik dní našla ve schránce oznámení, trochu jsem bojovala s pokušením okamžitě běžet na poštu, vyzvednout si knihu a nahlédnout do ní ještě před odesláním rukopisu. Ale nejdřív jsem odeslala rukopis, teprve pak jsem šla na poštu šla.

Když jsem knihu otevřela, skutečně v ní byl zmíněný duchovní deník, navíc úryvky z mnoha Ladislavových dopisů. Nestačila jsem žasnout. Nenašla jsem jedinou shodnou větu, která by se zároveň vyskytla v dopisech zařazených v mé knize. Svědčí to o Ladislavově originalitě, o jeho osobitém přístupu a také o tom, že Duch svatý skutečně vedl každou autorku její vlastní cestou a každou si použil vlastním způsobem.

Několik čtenářů mi pak sdělilo, že obdivují mou odvahu. Ale s odvahou to nemělo nic společného. Pouze jsem intenzívně cítila, že to mám napsat. Nějaké obavy, co si kdo o mně pomyslí, nehrály vůbec roli.

Pro úplnost dodávám, že se mi několik negativních názorů na mou osobu později doneslo. Nejčastější poznámka zněla, že autorka musí být nesmírně tupá, když nechápala duchovní hodnotu Ladislavových dopisů. K té tuposti jsem se upřímně doznala. A doufám, že čtenáři žasnoucí nad mou tupostí kontrastující s hloubkou myšlenek P. Ladislava, které jen díky mně obdrželi zpracované v již srozumitelném kontextu, nejsou tupí jako já a v Ladislavově duchu už žijí. Právě o to mi v knize šlo.

https://www.christnet.eu/clanky/4269/listy_bozske_utechy_krvi_podepsane.url