Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Respekt extrovertů k naší odlišnosti

27.05.2015 19:59

Před mnoha lety jsem navštívila na Moravě jednu známou. Nabídla mi navštívit jednoho zajímavého věřícího lékaře, který se zabývá také alternativní léčbou - konkrétně zapichováním jehel do ušních lalůčků.

Tenkrát jsem se doléčovala z depresívních stavů. To nejhorší jsem už měla za sebou, léky zabraly, deprese odezněly, ale ještě jsem je musela nějakou dobu užívat, aby se to nevrátilo.

Ta moje známá, starší zbožná dáma, se mě opakovaně starostlivě ptala, jestli antidepresiva ještě užívám. Toužila slyšet, že je už neužívám. Byla ještě ze staré školy a žila v přesvědčení, že deprese vzniká z nedostatku víry. Snižování dávek léků, nejlépe jejich úplné odbourání vnímala jako přímou úměru růstu kvality mé víry. Kdybych užívala léky na srdce, na cukrovku, na žlučník, vůbec by ji nenapadlo se starostlivě vyptávat, jestli jsem je odbourala.

Později jsem pochopila, proč mě k tomu lékaři vzala. Domnívala jsem se, že jí jde jen o moje seznámení se zajímavým člověkem a vyplnění času určeného k návštěvě. Ve skutečnosti vskrytu doufala, že přejdu na alternativní metodu, kterou onen lékař nabízel, a léky zahodím.

Metodu jsem si vyzkoušela, proč ne. Vpichování jehel do správných míst není bolestivé, navíc jsem měla příjemné pocity v těle, asi protože se mi rozproudila krev. Ale pořád jsem neviděla důvod, proč léčbu antidepresivy předčasně ukončit, když mi pomohla. Můj stav i když už stabilizovaný byl dost vážný na to, abych se spolehla jen na nějaké jehličky zapíchnuté na chvíli do ušních boltců. Pan doktor mi později sice nabízel, že bych tam mohla jezdit častěji, ale jako důchodce si neuvědomil, že denně pracuji, navíc na druhém konci republiky. V těch dnech jsem měla zrovna dovolenou nebo prázdniny.

Cestou tam nás doprovázely ještě jiné dvě starší dámy, které metodu pravidelně využívaly. Jedna řídila auto, v němž jsme jely.

Zastavili jsme u domku se zahradou, pan doktor nás běžel nadšeně přivítat. Už z dálky bylo vidět, že je to velmi živý extrovert. Když mě uviděl, začal lamentovat, jak se to tvářím. Mně chvilku trvá, než se v novém prostředí rozhlédnu a zadaptuji, tak jsem asi zrovna neměla pusu od ucha k uchu, možná jsem se trochu mračila. Navíc jsem silně krátkozraká a odmítám nosit brýle, tenkrát jsem ještě neměla kontaktní čočky. Takže moje úsilí zaostřit pohled se jistě odrazilo v mimice. Ale i tak mi reakce pana doktora přišla přehnaná až dramatická. Pokud se někdo na mě takhle vrhne a chce, abych se okamžitě usmívala, většinou se víc stáhnu.

Sedli jsme za stůl a mluvilo se jen tak o ničem, což mě jako správného introverta brzy přestalo bavit. Tak jsem se pustila do zkoumání zahrady a prohánění koček. Přišlo mi to zajímavější než sedět na zadku a tlachat se starším pánem a staršími dámami. Navíc mi to silně připomnělo zahradu u babičky a dědečka, kteří už nežijí. Podařilo se mi vyvolat nelibost manželky pana doktora, když jsem přinesla do domu jednu z koček ze zahrady, protože kočky do domu nepouštěli. U babičky a dědečka kočky po domě běhaly běžně, válely se na okně, gauči,skákaly na židle a lavici. Nesměly jen na stůl, to jsme je hnali.

Když pak na mě přišla řada ohledně konzultace a aplikace metody, pan doktor byl se mnou spokojen. "Tak teď už se mi líbíte," opakoval potěšeně. Prostě jsem se proběhla po zahradě, seznámila se s prostředím a postupně se psychicky uvolnila. Nevím, co je na tom k nepochopení. Ale hlavně že se už panu doktorovi líbím. Byla jsem také potěšena a usoudila, že už je všechno dobrý. Panu doktorovi v jeho věku a při jeho vzdělání už jistě došlo, že někomu trvá chvíli, než se rozkouká. Byla to jinak docela milá návštěva až na to, že jsem se na uvedenou metodu nepřeorientovala, jak moje známá vskrytu doufala. Po několika dnech jsem to úplně pustila z hlavy.

O několik měsíců později mi přišel dopis z Moravy. Byla jsem docela zvědavá, kdo mi může odtamtud psát. V úvodu stálo poněkud pateticky: "Vážená přítelkyně! Doufám, že Vás smíme nazývat naší přítelkyní!"

Na konci byl podepsán ten pan doktor z Moravy, k tomu byl připojen podpis jeho paní. Řekla jsem si, proč by mě nemohli nazývat přítelkyní, ale ještě víc mě zajímalo, co mi pan doktor pěkného píše.

Následoval odněkud opsaný článek pojednávající o opravdové radosti, už nevím od jakého autora. Trochu jsem se podivila, proč mi to pan doktor píše, ale na druhé straně mi neuškodí si to přečíst.

Závěrečný komentář pod článkem mi však vyrazil dech. Dozvěděla jsem se, že můj hluboký smutek pochazí ze silné zaměřenosti na mou osobu. Nechápala jsem, jaký smutek. Žádný jsem necítila, ani během pobytu u pana doktora, ani později. Je pravda, že jsem měla za sebou deprese, ale deprese je nemoc, žádný smutek, navíc už odezněla. Panu doktorovi jsem se tenkrát při konzultaci o své nemoci zmínila a předpokládala jsem, že to jako lékař pochopil. Opravdu žasnu, že nějaký člověk, který mě zahlédl jen krátce, ví lépe než já, jak se v nitru cítím, dokonce zná i důvod. Tím důvodem dle něho byla sebestřednost. Že existuje nějaká introverze a ne všichni lidé cítí touhu poskakovat, žvanit a jásat, aniž by byli nutně nějak nešťastni, k tomu poznání ani přes svůj věk a vzdělání zřejmě ještě nedošel. Navíc si připisoval schopnost vhledu do lidského nitra, jakou disponoval svatý P. Pio. Během naší návštěvy nám pouštěl film ze života tohoto světce, s nímž se zřejmě silně ztotožnil a usoudil, že má jeho dary a schopnosti.

Následující řádky o tomto jeho subjektivním přesvědčení svědčily. Pokračovaly výzvou, abych se modlila ty a ty modlitby, což mě vysvobodí z mého vnitřního stavu. Opravdu nechápu, proč by mi měl nějaký laik, který mě ani nezná, dávat duchovní pokyny, navíc s tak suverénním tónem, když svůj vnitřní stav pravidelně konzultuji se svým zpovědníkem.

Na dopis jsem radši nikdy neodpověděla. Jedno mi bylo jasné. Z nabídky přátelství v úvodu dopisu nebude nic. Těžko lze přijmout za přítele člověka, který vám odmítá uznat elementární svobodu být sám sebou, nerespektuje osobnost, mentalitu a ještě diktuje nejen co se máte modlit, ale jak máte vypadat a reagovat, a dělá z vás lidově řečeno vola.


—————

Zpět