Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Moje osobní vzpomínky na arcibiskupa Karla Otčenáška

26.05.2011 09:44

S otcem arcibiskupem K. Otčenáškem jsem se setkala na podzim roku 1988 v Trmicích, když jsem se přistěhovala do Ústí nad Labem. Bylo to ještě za totality rok před revolucí. Otec arcibiskup, tehdy ještě biskup bez státního souhlasu, tam působil jako duchovní správce.

Kněz, s kterým jsem se předtím stýkala a který ho znal, mi dal pro něho písemné doporučení s několika údaji o mé osobě, aby se nebáli mě přijmout. Vůči nově příchozím tenkrát vládla mezi věřícími pochopitelná nedůvěra.

Když jsem přijela do Trmic poprvé, otec biskup na faře nebyl. Doporučení jsem předala jeho spolupracovnicím. O několik dní později jsem ho vyhledala před začátkem mše, která se konala v kapli na farním dvoře. Doufala jsem, že už o mně ví a nebudu muset nic vysvětlovat.

"Já jsem ten papír někam založil a nemohu si vzpomenout, o co šlo," zaskočil mě otec biskup. Začala jsem něco koktat. Nakonec jsem ze sebe vysoukala, že jsem se tam nedávno přistěhovala. Otec biskup se upřímně zaradoval. "Tak pojďte na mši," pozval mě srdečně.

Pro mou účast na první oficiálně povolené manifestaci, která se konala 10. prosince 1988 v Praze na Škroupově náměstí, jsem se dostala do pozornosti místní StB. Když jsem to pak sdělila otci biskupovi, kterého jsem potkala před mší nebo po mši na dvorku, začal rázně pochodovat podél kaple sem a tam. Tak jsme tam spolu chodili a probírali uvedenou záležitost. Brzy jsem zjistila, že je jeho běžným zvykem vést rozhovory při chůzi podél kaple. Později jsem se dozvěděla, že je to bezpečnostní opatření proti případným odposlechům ze strany StB. Tento zvyk mu prý zůstal i v Hradci Králové dávno po revoluci.

Myslím, že proti odposlechům byl dokonale zařízen. Naše pochody a rozhovory podél kaple totiž doprovázel zuřivým štěkáním černobílý farní voříšek uvázaný u boudy. Štěkal vztekle na každého příchozího. Před mší, když přes dvůr chodili lidé, rozléhal se jeho štěkot po celém dvoře. Všem tím lezl na nervy, ale mělo to jednu výhodu a možná to bylo i záměrem, že v těch místech nemohl nikdo nic odposlouchat. 

Když jsem se pak v lednu 1989 zúčastnila Palachova týdne na Václavském náměstí, otec biskup již pokročilého věku mě šokoval nadšenou reakcí: "Kdybych byl trochu mladší a neměl instrukce z Vatikánu, že se mám kvůli státnímu souhlasu držet stranou, hned bych jel taky!" Představa skoro sedmdesátiletého biskupa Otčenáška, prchajícího ve vlající klerice s ostatními demonstranty před vodními děly, mi přijde legrační ještě dnes.

Byla jsem pak několikrát u výslechu, nejvíc je zajímal můj kontakt s biskupem a trmickou farou. Vyšetřovatel mi začal s úsměvem nabízet, že bychom se mohli občas sejít, když jsem v novém bydlišti zatím tak sama, a popovídat si o mé práci, zájmech a o tom, co je nového v místní církvi. Tenkrát jsem s StB přišla do kontaktu poprvé, o jejích záměrech a metodách jsem nic netušila. Vůbec jsem nechápala, proč mi to nabízejí. Řekla jsem to svému známému knězi, který mi vysvětlil, že tomu se říká nabídka ke spolupráci.

Na dalším výslechu začali domlouvat místo a čas setkání. Když jsem jim naznačila, že nemám zájem, dosud usměvavému estébákovi úsměv z tváře zmizel a začal zuřit, že mi to jistě někdo poradil. A kdo jiný asi než biskup Otčenášek. "Kterému jistě hlásíte podrobný průběh výslechů!"

Biskupovi Otčenáškovi jsem zas toho tolik nehlásila, protože do Trmic jsem jezdila jen občas. Byly vzdálenější a já měla náročnou profesi.

"Vy mu to určitě hlásíte, zatímco jeho farní hospodyně poslouchají za dveřmi!" vedl vyšetřovatel dál svou.

V létě 1989 jmenovali litoměřickým diecézním biskupem Josefa Koukla. "Kterého biskupa teď budete poslouchat, když jsou tady dva?" vyzvídal vyšetřovatel.

Trochu mě uvedl do rozpaků. Jako konvertitka jsem o biskupech nic nevěděla. Ještě stále vládla totalita, byť už se chýlila ke konci,  biskupa aby tu jeden pohledal.

Zeptala jsem se biskupa Otčenáška, jak to teda je. Vysvětlil mi, že on byl vysvěcen pro královéhradeckou diecézi a tady je jen ve vyhnanství. Biskupem, kterého je třeba poslouchat, bude nyní biskup Koukl.

Tak jsem to vysvětlila tomu vyšetřovateli. "Tak on se vám dokonce svěřil, že je z Hradce Králové?" zajásal. "Vy jste takoví kamarádi?"

Myslím, že to byl už poslední výslech, protože události nabraly rychlý spád. Přišla sametová revoluce. Estébák, kterého jsem dosud až podezřele často potkávala na různých místech, náhle zmizel jako pára nad hrncem. Naposledy jsem ho zahlédla na jaře roku 1990, tou dobou již StB byla zrušena. Kradl se plíživě podél budovy tenkrát ještě Veřejné bezpečnosti, kam mě předvolávali na výslechy, a nevěnoval mi pozornost. Na koho nebo na co se zaměřil později mi není známo. Hlavní objekt jeho pozornosti, královéhradecký biskup Karel Otčenášek, působil již ve své diecézi.

 

 

—————

Zpět