Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Je empatie zvláštním darem nebo jen ochotou druhého vyslechnout?

17.03.2010 23:12

Když mi před mnoha lety náhle zjistili diagnózu velmi zhoubné rakoviny, pozvala mě na návštěvu jistá zbožná dáma angažovaná v místní Charitě. Těšila jsem se, že se konečně někomu svěřím se smrtelnou úzkostí, jakou prožívám, ale čekala mě ledová sprcha. Dotyčná hned na začátku rozhovoru prohlásila, že o mé nemoci mluvit nebudeme. Nechápu, proč mě tedy pozvala. Čekala, že smrtelně nemocný bude lehce a s požitkem konverzovat o počasí a módě? Už si nevzpomínám, o čem jsem s ní celou dobu mluvila, ale nakonec jsem se o své nemoci stejně zmínila. Jednalo se o nebezpečný nádor, který v pokročilém stádiu metastázuje do všech orgánů a může recidivovat i po deseti letech. "To jsme se zase dostaly k těm pochmurným věcem," konstatovala nespokojeně.
Nevycházela jsem z údivu. Já mám tu pochmurnou věc v těle a musím s ní žít, navíc nevím jak dlouho, a ona o tom nemůže ani slyšet.
Možná mě chtěla v dobrém úmyslu přivést na jiné myšlenky, ale člověk náhle konfrontovaný se smrtelnou diagnózou většinou potřebuje sdílet svoje úzkosti a aby mu někdo naslouchal. Navíc od pracovnice Charity by člověk čekal profesionální přístup.
O další šok se mi ta dáma postarala později. Na nějakém společenství, kde se mluvilo o schopnostech a darech a jak jimi můžeme prospět, prohlásila, že je nadaná schopností hluboké empatie. Vzpomněla jsem si na svou návštěvu u ní a začala jsem lapat po dechu. Ale abych jí nekřivdila. Možná to bylo tak, že ji empatie vůči mně tenkrát tak silně zasáhla, že o mé nemoci pro samou empatii nebyla schopna mluvit.
Od té doby si kladu otázku. Je empatie opravdu nějakým zvláštním darem? Osobně jsem přesvědčena, že je to spíš rozhodnutí vůle. Prostě se rozhodnu, že budu druhému pozorně naslouchat, budu se snažit ho pochopit a říci mu vhodné slovo. Samozřejmě, že když jsem nemocná, přepracovaná, ve stresu, o hladu, tak moje schopnost empatie v takové situaci rychle klesá. To je třeba si přiznat. V takovém případě je třeba uplatnit přiměřenou sebelásku - odpočinout si, vyspat se, najíst se, relaxovat. Kdo nemiluje a nechápe sám sebe, nemůže milovat a chápat druhé. Pokud jsem na tom zdravotně jakž takž, najezená, vyspalá a nikam nespěchám, není problém někoho vyslechnout, pochopit a povzbudit. Zůstávám tedy nadále přesvědčena, že empatie nevyžaduje žádné zvláštní nadání nebo schopnosti, ale je to jen věc ochoty a rozhodnutí.

—————

Zpět