Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


 

~~    
V nemoci je to často jako s Jobem ve Starém Zákoně, když člo-věk chodí a pracuje, tak je to všechno dobré a pěkné, ale když Bůh sešle nemoc, je těch přátel nějak méně. - Ale přesto jsou. Zajímají se o naše bolesti a tak dále, ale když Bůh dopouští delší nemoc, pomalu nás začínají opouštět i ti věrní přátelé. Navštěvují nás řidčeji a jejich návštěvy často působí bolest. Místo aby nás potěšili, vyčítají nám některé věci, které působí hodně utrpení, a tak je duše sama jako onen Job...
                                           (Z Deníčku Faustyny Kowalské) 

 

Když Bůh nedává ani smrt, ani zdraví a toto trvá léta, okolí si na to pomalu zvyká a myslí, jako by člověk nemocný nebyl. Tehdy začíná pásmo tichého mučednictví, jen Bůh ví, kolik obětí duše přináší.

(Z Deníčku Faustyny Kowalské)


 

 
 

Když má člověk špatné zdraví, musí toho hodně snést, protože když je nemocný a neleží, tak ho nepovažují za nemocného. Z nejrůznějších důvodů má neustále příležitost k obětem, a to nejednou k velice velkým obětem. Nyní chápu, že mnoho věcí ukáže teprve věčnost, ale chápu i to, že Bůh, když žádá oběti, tak svou milostí nešetří, ale dává ji duši v hojnosti. (1342)
   


 

V nemoci je to často jako s Jobem ve Starém Zákoně, když člověk chodí a pracuje, tak je to všechno dobré a pěkné, ale když Bůh sešle nemoc, je těch přátel nějak méně. - Ale přesto jsou. Zajímají se o naše bolesti a tak dále, ale když Bůh dopouští delší nemoc, pomalu nás začínají opouštět i ti věrní přátelé. Navštěvují nás řidčeji a jejich návštěvy často působí bolest. Místo aby nás potěšili, vyčítají nám některé věci, které působí hodně utrpení, a tak je duše sama jako onen Job...


 

                                           (Z Deníčku Faustyny Kowalské)


 

 


 


 

Nemocný ve zpovědnici

Kdysi mi jeden kněz (nebyl to P. Kubíček ani můj současný zpovědník a farář) doporučil, když jsem si postěžovala, že jsem dlouhodobě nemocná a zároveň plná zlosti na spoluvěřící, které moje situace nezajímá, tak abych o nich meditovala. Přiznám se, že mě to spíše rozhořčilo.

Vím, že se doporučuje meditovat o nesympatických lidech, kteří nás nějak zlobí. Meditující si uvědomí, že je ten člověk stvořený k obrazu Božímu a Bohem milován.

Ale tady šlo o situaci, kdy jsem byla dlouhodobě uvězněná mezi čtyřmi stěnami, nemohla se ničeho zúčastnit a ještě s pocitem, že na mě ostatní věřící kašlou. Tak já tady ležím bezmocná, opuštěná, ostatní si žijou vesele svým životem, na mě ani nevzpomenou, a já mám o nich meditovat.

Jiné doporučení mě spíše pobavilo. Tenkrát jsem trpěla v důsledku  nemoci těžkým vyčerpáním, což mělo negativní vliv na můj duchovní život. Kněz, s nímž jsem o tom mluvila – opět předesílám, že to nebyl P. Kubíček ani můj současný zpovědník – konstatoval, že když je on unaven, tak si zasportuje nebo se jde projít do přírody. Takže nic netušil o patologické únavě, kdy člověk stěží přežívá a má co dělat, aby udržel základní životní funkce, natož aby mohl sportovat nebo jít do přírody. Měl na mysli běžnou každodenní únavu, ale s takovou blbostí bych kněze a zpovědníky nikdy neobtěžovala.

Jiný kněz (opět nemluvím o P. Kubíčkovi ani současném faráři) mě totálně vykolejil, když mi poradil, že bych se měla víc usmívat a víc modlit. Když se budu víc modlit, zobrazí se mi to i ve tváři. Předesílám, že jsem trpěla nemocí, která potlačuje mimiku, takže člověk působí navenek sklesle, přepadle. Později mi z toho pomohla léčba. Potřebovala jsem se hlavně víc léčit než se smát a modlit. Onen zpovědník přičítal můj vnější zjev špatnému duchovnímu životu.

Přiznám se, že jsem měla období, kdy jsem uvažovala se svátostí smíření skončit, dokonce mě napadla myšlenka, že to snad ani není svátost, když zpovědník vykládá takové nesmysly, navíc mě deptá. Naštěstí jsem se včas poučila, že svátostné je Boží odpuštění a rozhřešení. Zpovědník je i ve zpovědnici omylný člověk, takže se může stát, že bude říkat nesmysly. Tady jde spíš o to, nakolik se on i penitent otevřou působení Ducha Božího.


 

 

 

Křesťanský tlak na nemocné

Na jedné křesťanské internetové diskuzi jsem se zmínila už nevím v jaké souvislosti, že mi moji bližní v době onkologického onemocnění neposkytli morální a duchovní podporu. Nechtěli o mé nemoci slyšet, ani abych o ní nemluvila. Abych se chovala jako zdravá, úsměv od ucha k uchu a neobtěžovala je.

Šokovala mě reakce jednoho věřícího lékaře. Upozornil mě, že v křesťanském prostředí je prostě zvýšený tlak, aby nemocný svou nemoc křesťansky snášel a přijímal bez strachu a úzkosti. Takže nemocný v křesťanském prostředí je pod dvojím tlakem. Z jedné strany tlak nemoci a ohrožení života, z druhé strany tlak bližních, aby se choval křesťansky a se svými obavami neobtěžovat.

Vlastně to vystihl správně. Kdykoliv jsem se o své nemoci zmínila, následovala reakce, že jsem přece věřící, a tím rozhovor skončil.

Za takovou bratrskou podporu opravdu děkuji. Pak se ovšem nedivte, že nejen ze strany lékařů, ale i od nemocných sílí volání po euthanásii. Každý tlak vyvolá protitlak. Tlak nemoci, tlak křesťanského prostředí a proti tomu tlak na uzákonění euthanásie.


 

 

Co má nemocný ze života

Jak píšu ve své dokončené knize, která letos vyjde, od dětství jsem trpěla na záněty průdušek a mnoho let na chronický kašel, na který nic nezabíralo. Začala jsem se léčit na plicním, kde mi nasadili antiastmatika, která zabírala se střídavým úspěchem. Při mé profesi ve školství to bylo velmi vyčerpávající. Časté pracovní neschopnosti nepomáhaly, jenom přinášely pracovní problémy a pokles příjmu. Nemohla jsem ani chodit do kostela, protože ve studených prostorách se můj kašel zhoršil, navíc jsem tam rušila.

Když se mi během plicní léčby začal zdravotní stav zhoršovat, nejdřív jsem doufala, že se to spontánně upraví , a lékaře jsem o zhoršení zpočátku neinformovala. Bylo to však čím dál horší, antiastmatika jsem brala v maximálních dávkách, prášek mi navíc podráždil jazyk, měla jsem ho posetý drobnými puchýřky. Musela jsem se chtě nechtě za lékařem vypravit.

Bral mě vždy hned na řadu, ale tentokrát tam měl nějakou dlouhou návštěvu. Seděla jsem v čekárně a náhle se mě zmocnila zlost. Co má nemocný vlastně ze života. Nemoc mu odčerpává sílu a energii, ničí mezilidské vztahy a komplikuje profesní život. Většinu těžce vydělaných peněz utratí za léčbu a léky. A nakonec ještě přichází o čas běháním po doktorech a vysedáváním v čekárnách.

Moje situace, jak píšu v knize, se sice nakonec vyřešila, moje otázka, co má nemocný vlastně ze života, však zůstala nezodpovězena.


Takovou svobodu jsme si vycinkali

 
 

Zatímco jsem se potýkala dlouhodobě s kašlem, na který nic nezabíralo, moji nadřízení mi přidělovali další nadpočetné hodiny a ještě výuku na dálkovém studiu. Moje upozornění, že to časově ani zdravotně nezvládám, pouštěli jedním uchem dovnitř druhým ven. Potřebovali ty hodiny prostě obsadit, víc je nezajímalo.


 

Jednoho dne dorazil závodní lékař, který měl provést preventivní prohlídky a výsledky vyšetření odevzdat vedení. Popsala jsem mu svoje problémy, uvedla jsem, že se už delší dobu léčím na plicním, a požádala, jestli by nenapsal do výsledku, že mohu učit jen limitovaný počet nadpočetných hodin. Řekl, že mi to věří a že mi to klidně napíše, ale abych pak neměla nějaké problémy se zaměstnavatelem.


 

Problémy nehrozily, protože na moje místo fronty zájemců nestojí. Proto na mě házejí tolik hodin, protože to nemá kdo odučit.


 

Nakonec to dopadlo, jak jsem čekala. Výsledky i s upozorněním od lékaře skončily někde v zásuvce v hromadě papírů, pochybuji, že to někdo z vedení vůbec četl.


 

Připomínka lékaře, abych neměla nějaké problémy se zaměstnavatelem, však ve mně vyvolala řadu otázek. Co si mají nemocní v tomto systému počít. Z něčeho žít musí, nikdo jim žádné úlevy neposkytne. Na jedné straně na ně tlačí zdravotní problémy, z druhé strany tlak zaměstnavatele na výkon. Dnes je běžné, že nemocní svoje zdravotní problémy před zaměstnavatelem radši tají a nemoc potlačují nebo přecházejí. Právě nemocní bývají jako první mezi propuštěnými a špatný zdravotní stav je jednou z příčin nezaměstnanosti.


 

Říkají sice, že přece máme svobodu, tak co bychom chtěli. Nebo chceme zase totalitu a bolševiky? To já rozhodně nechci, ale když mi něco je, tak bych se ráda vyléčila a to v klidu, bez postihů, sankcí a komplikací. Necítím se svobodná, když je mi špatně, přesto musím vstát a jít do práce a vynaložit poslední síly, abych tam přežila, vydržela a přetrpěla. Navíc hrozí, že v tom stavu udělám nějakou chybu nebo malér, nebo někomu bleskově nevyhovím a někdo se naštve.


 

Většinou to dopadne tak, že nemocný, který přechází a potlačuje nemoc, se nakonec zhroutí a marodí dlouhodobě. Kdyby si mohl na den dva lehnout, rychle by se z toho dostal a pracoval by dál. Takhle z toho nikdo nic nemá, ani zaměstnanec ani zaměstnavatel, finančně utrpí oba.


 

Takovou svobodu jsme si v Listopadu 1989 vycinkali.  


 

 

 

 

Ti zlí onkologičtí pacienti

Před lety, kdy jsem zápasila s mnoha nemocemi, jsem psala často články o tom, jak nemocný prožívá svou nemoc a chování okolí. Pro úplnost jsem pod článkem většinou uvedla, že jsem vystudovala teologii.

Následovala reakce nějakého kněze, že má dotaz v souvislosti s mým nepochopitelným článkem, jakou teologii a kde jsem vlastně vystudovala. Hluboce mě to zasáhlo. Nikoliv to, že se zeptal, jakou jsem studovala teologii, a že mě zřejmě podezíral, že jsem možná žádnou nestudovala. Proč by se nemohl zeptat. Spíše mě zarmoutila zmínka o nepochopitelnosti mého článku, v němž popisuji prožitky a opuštěnost nemocného s onkologickou diagnózou. Co je na tom nepochopitelného? Ještě více mě udivilo, že to nechápe kněz, který by měl takové těžké situace chápat. V tomto kontextu mě udivil i dotaz na mé teologické vzdělání. Tohle nemělo s teologií nic společného. To musí být člověk teologicky vzdělaný, aby dokázal věrohodně vylíčit svoje zážitky s onkologickou diagnózou? Dotyčnému jsem v tom smyslu jsem  odpověděla.

Druhá reakce, která následovala, mě šokovala ještě víc. Ublíženým a ukřivděným tónem odepsal, že je na útoky zvyklý. Takže onkologicky nemocný, který se nedočká od bližních podpory a dá to nějak najevo, je ještě označen za útočného, a ten, kdo mu tu podporu a pochopení odmítl, se ještě staví do role ublíženého a ukřivděného, který přijímá statečně jeho útoky.  Takže těžce nemocného nejen nepodržet, ale ještě dehonestovat. Opravdu zajímavý přístup k nemocným, navíc od Kristova kněze.

Aspoň si na mojí nemoci postavil osobní, morální a duchovní kredit. To někteří zdraví dělají nemocného duševně rozhodit, což lze snadno, když je člověk psychicky a fyzicky zesláblý, pak ukázat na jeho neadekvátní reakce a na svou velkorysost.

Někdo mi zase doporučil, že se mám v takové situaci hlavně modlit a nechtít nic po lidech. Přijde mi to paradoxní, že křesťané jsou samá láska, ale když se člověk octne v těžké situaci, nesmí po nikom nic chtít, musí se modlit a spolehnout hlavně na Boha. K tomu ještě uvedl, že jsem asi tak nemocná nebyla, když jsem schopna psát na internet.

 Napsala jsem dotyčnému, co si o jeho názoru myslím, načež se ozval jiný diskutující. Vytkl mi, že ten dobrý člověk mi tak dobře poradil a já jsem toho hodného člověka tak sepsula.

Že jsou ale ti onkologičtí nemocní na ty dobráky zdravé tak zlí, viďte?


Úryvek z autobiografické knihy

Kontext - v období, kdy mi zjistili zhoubný nádor, mě stresovala na pracovišti jedna osoba. Zrovna se mi naskytla možnost jít učit náboženství do jednoho kláštera ve vzdálenějším městě, tak jsem se o tu možnost začala zajímat. Na současném pracovišti jsem byla ve zkušební době, mohla jsem kdykoliv odejít.

   leden- červen 1999

A tak jsem stále častěji myslela na tu novou nabídku - práci s rómskými dětmi při jednom klášteře. Opat kláštera se rozhodoval mezi více zájemci. Termín, kdy měl dát vědět, již minul a mně se blížil konec zkušební doby na místě, kde jsem se doslova dusila.

Konečně jednou večer zazvonil telefon a já se dozvěděla, že si tam vybral mne. Cítila jsem to jako vysvobození. Bylo mi jasné, že z předchozího místa vlastně prchám v bláhové naději, že to jinde bude lepší, ale na druhé straně jsem si stejně bláhově říkala, že i útěk z pudu sebezáchovy se může díky Boží milosti proměnit v duchovní poslání.

P. Ladislavovi se můj odchod nezdál, zvláště když jsem se zmínila, že mi nabídli na předchozím místě začali nabízet vyšší funkci. Prý mám bojovat, ale nebyla jsem zvědavá na nějaké personální boje několik měsíců po identifikaci zhoubného nádoru.

Nyní se mi však naskýtala možnost jít učit náboženství jako placené zaměstnání, což mi připadalo  smysluplnější než   někde dřepět  zavřená s nějakou protivnou babou.

Zmínila jsem se P.Buškovi, že asi z Muzea odejdu. Kdybych věděla, jak bude reagovat, nechala bych si to pro sebe. Jeho reakce byla velmi emocionální. Přitom se jednalo o moje záležitosti, které jsem si musela vyřešit sama.

"No a kam chcete jít?" ptal se vzrušeně.

"Měla bych jednu možnost, ale musím ji nejdřív prozkoumat."

"Tak ji co nejrychleji prozkoumejte!"

Pomyslela jsem si, co si to vlastně dovoluje a jakým tónem se mnou mluví. Tu možnost prozkoumám, až uznám za vhodné.


 

Žila jsem tou dobou z nemocenské, moje finanční konto kleslo na nulu. Přišla mi upomínka z Křesťanské akademie velmi nepříjemným tónem, že dlužím členský příspěvek. "Vaše příspěvky nepokrývají provoz ani minimálně, jsou jen symbolickým vyjádřením Vašeho zájmu."


 

Takže si mám odříci v těžké nemoci i jídlo, jenom abych vyjádřila symbolicky svůj zájem příspěvkem, který potřebuji na základní obživu, přitom mi otevřeně sdělili, že takto nízký příspěvek jim je stejně k ničemu. Vytiskla jsem z bankomatu nulový zůstatek, vložila ho do obálky, zaslala na adresu se zdvořilým dotazem, že jsem vážně nemocná a bez peněz, tak jestli by laskavě počkali.


 

Neměla jsem ani peníze na cestu vlakem do kláštera k pracovnímu pohovoru. Spolupracovník opata mi nabídl, že by mi nějaké peníze půjčili, ale já jsem potřebovala jen na cestu, abych se tam vůbec dostala. Musela jsem si půjčit v místě bydliště.


 

Představený pobíhal kolem stolu s konvicí, naléval mi čaj a kázal ohnivě o Kristově lásce. Ujistil mě, že dá brzy vědět. Byla zde ještě jedna zájemkyně.


 

Dny plynuly jeden za druhým, konec zkušební doby se blížil, ale nikdo se neozýval. Pokud do toho dne neodejdu, vznikne mi automaticky pracovní poměr zrušitelný jedině výpovědí.


 

Jednoho večera, když jsem ležela mezi čtyřmi stěnami uvězněná v úzkostných představách, dusily mě, celé mé myšlení zaměstnávala ta hrozná osoba.


 

Zazvonil náhle telefon. Ohlásil se opatův spolupracovník. "Paní magistro, otec Představený se rozhodl pro vás."


 

 Prožívala jsem to jako  úžasné vysvobození a radovala se, že jsem po těch zmatcích konečně nalezla útočiště. Bylo mi jasné, že tam prchám jen z pudu sebezáchovy, ale utěšovala jsem se, že i obyčejný útěk může  vést k nějakému vyššímu poslání.


 

 Druhý den jsem jim napsala, že odcházím.


 

Potřebovala jsem kanonickou misi, kterou jsem neměla, protože jsem neabsolvovala závěrečné zkoušky katechetického kursu. Kryly se mi tenkrát se začátkem dálkového studia teologie, tak jsem je nechala plavat.


 

Zatelefonovala jsem P. Rozbuškovi s dotazem, jak v tomto případě postupovat. Slíbil, že mi to zjistí, ať zavolám za několik dní.


 

Když jsem ho znovu kontaktovala, ze sluchátka se dotčeně ozvalo: "V tom vašem článku jste mě pěkně znemožnila. Volalo mi několik lidí a divili se, proč ta ženská na mě pořád útočí. Ale já jsem jim řekl, že jsem nad to povznesen."


 

Nevycházela jsem z úžasu. Tématem článku byly problémy onkologicky nemocných, s jakým nepochopením se potýkají, nikoliv osoba P. Rozbušky. Ten mého onkologického onemocnění využil pohotově k vybudování morálního kreditu a k vytvoření image velkorysého muže povzneseného nad nepochopitelné útoky jakési problematické osoby.


 

Už slovo "ta ženská" nesvědčilo o lásce a křesťanském společenství. Neviděli ve mně sestru v Kristu, která se octla v těžké situaci. Nikoho z těch spravedlivě rozhořčených zřejmě nenapadlo, že s tím problémem asi sama bojuji, když o něm píšu. Nic jim nebránilo se mě zeptat místo telefonování P. Rozbuškovi. I když je otázkou, kolik lidí mu skutečně volalo a co vlastně říkali, jestli tak trochu nenadsadil.


 

"Nejste středobodem mého života, abych psala zrovna o vás," upozornila jsem ho.


 

"A kdo je tedy středobodem vašeho života?" ptal se ještě dotčeněji.


 

"Ježíš Kristus, Syn Boží!" napadlo mě okamžitě.


 

"No a kde ho vidíte?"


 

"Všude!"


 

Nechápu, co těmito otázkami sledoval nebo kam jimi mě chtěl dotlačit. Ale moc se mu to nepovedlo. A tak obrátil úplně list a vmetl mi něco jiného: "Řekla jste, že nechcete vydávat léky!"


 

To už byl vrchol, hrubé překrucování faktů a vážné obvinění. Nikdy jsem nic takového neřekla. Pouze jsem si kdysi postěžovala, že mě práce v lékárně vyčerpává. Místo pochopení a povzbuzení jsem se dočkala ironie a výsměchu. Ale ať už jsem to formulovala jakkoliv, od vyslovení tohoto výroku uplynulo několik let. Naprosto jsem nechápala, proč mi to předhazuje zrovna teď, když jsem navíc po operaci velmi zhoubného nádoru a řeším otázku přežití. Tím, co jsem řekla nebo neřekla před mnoha lety, jsem se nemohla v takové situaci zabývat. Mluvil a jednal se mnou, jako kdyby moje onkologická diagnóza neexistovala. Pro něho zřejmě neexistovala. Je snadné vyhodit z hlavy neštěstí, které nepostihlo mě, ale druhého. Klasický případ vytěsnění.


 

S touto velmi nefér metodou jsem se setkala opakovaně, když jsem začala o nějakém současném problému a oponent mě zarazil poznámkou, že jsem tehdy a tehdy řekla nebo udělala to či ono. S odstupem času je to překroucené, člověk si ani nevybavuje, o co šlo. Ale i kdyby šlo o nějaký vážný hřích, není fér vytahovat něco z dávné minulosti.


 

"Obraťte se na biskupství, já si s tím nevím rady!" ukončil rozhovor.


 

Opravdu podivné jednání kněze s člověkem, který se zrovna vyrovnává s diagnózou smrtelné choroby.


 

P. Buška řekl, že jsem to neměla psát, mohlo mi hned dojít, že to bude jen píchnutí do vosího hnízda.

"Proč jste ho kontaktovala, když víte, že jste s ním na kordy?"


 

"Potřebovala jsem nějaké potvrzení z biskupství."


 

"Vy máte nějaké kontakty s biskupstvím?" zpozorněl. V jeho hlase zaznělo pohoršení. Nevím, co je na tom divného, že katolický křesťan občas potřebuje nějaký papír z biskupství. Jinak jsem se s biskupstvím nestýkala.


 

Snažila jsem se odvést řeč jinam, ještě se mi nechtělo prozrazovat předčasně své plány. Jeho předchozí reakce mi bohatě stačila.


 

Dodnes nechápu. V době proklamované svobody názoru se nesmí vážně nemocný ozvat a napsat, s jakými potížemi se potýká. Aby nerušil poklid těch zdravých? Přesněji řečeno, ozvat se může, to mu nikdo nezakazuje, ale musí počítat s důsledky, třeba že se uprostřed nemoci ještě dostane despektu a společenské izolace.  euthanásie


 

Zarážející je, že právě nemocní jsou v době svobody názoru umlčováni, a pokud se ozvou, sankcionováni. Asi proto, aby nerušili spokojený život těch zdravých a nezneklidňovali jejich svědomí. Když jsem napsala do jednoho diecézního časopisu článek o situaci onkologicky nemocných ve farnosti, místo věcné diskuze následovalo pobouření, že jsem si dovolila napadnout duchovního správce. Tak jsem ztratila nejen zdraví, ale i  dobré jméno a pověst a skončila jsem v ještě horší izolaci - jen proto, že jsem  si dovolila zveřejnit, co prožívá smrtelně nemocný uprostřed anonymní farnosti.  Dodnes nevím, jestli těm spravedlivě rozhořčeným došlo, že se mě onkologická problematika, když o ní píši, zřejmě dotýká osobně. Někdy působí utrpení víc než vlastní nemoc chování lidí, přestože mnozí z nich navenek vystupují jako ušlechtilí bojovníci proti euthanásii. Křičí euthanásie ne, aniž by nabídli alternativu, resp. číši vody v podobě empatie, soucitu, povzbuzujícího slova. Místo toho nabízejí ocet.


 

V kriminalistice existuje pojem druhotná viktimizace. Myslí se tím další poškozování oběti trestného činu ze strany společnosti. Tento pojem by se měl zavést tak v případ nemocných, kteří bývají zdravým okolím problematizováni a sankcionováni za projevy nemoci ještě po mnoha letech. Jsou na tom  hůř než těžcí hříšníci, jejichž právo na odpuštění a milosrdenství církev zdůrazňuje.


 


 

 


 


 


 


 


 


 


 


 


 

 


 

 

 

 

Tendence odsouvat poslední věci po vzoru světa na okraj pronikla bohužel i do křesťanského prostředí. V tom těžkém období jsem nepotkala v církvi nikoho - ani mezi kněžími s výjimkou P. Ladislava - kdo by byl ochoten o mé situaci mluvit. Představovalo to pro mne ještě větší šok než vlastní nemoc. Stačila jen zmínka o mém onemocnění, a dotyční zaujímali únikové a obranné reakce. Někteří se mnou přestali komunikovat úplně. Aniž bych chtěla snižovat záslužnou práci Charity a hospicového hnutí, musím upozornit, že ve vztahu k nemocným stále existuje jakási odvrácená strana, o níž se v církvi nemluví. Dosvědčují to i okrajové postřehy v Deníčku sestry Faustyny Kowalské. 

 


 

 

Co ti lidi vlastně chápou?

Kdysi ještě v době mého působení v Katolickém týdeníku mi dnes už zesnulý teolog Oto Mádr řekl, že lidé mají problém chápat těžké a mimořádné životní situace. Totéž mi říkal i P. Kubíček. Zůstává však otázkou, co potom tedy chápou, když ne těžké a mimořádné situace. Dospělý vyrovnaný člověk nebude obtěžovat okolí s banalitami, že ho někde píchlo nebo že mu uletěly včely. Jenže s chápáním onkologické diagnózy mají problém. O čem se potom máme bavit, o počasí, o fotbalu, o módě? Kde je nějaké křesťanské sdílení a vzájemné nesení břemen - radovat se s radujícími, plakat s plačícími? Někdy jsem měla dojem, že mám ty zdravé ještě utěšovat, protože nejsou schopni pochopit  onkologickou diagnózu. Místo toho jsem si dovolila zneklidňovat je svou nemocí a ještě jsem očekávala povzbuzení a porozumění. Pokud se budeme k nemocným takhle chovat, nemůžeme se divit, že hlasy pro legalizaci euthanasie budou sílit - jak ze strany nemocných, tak odborníků.

 


 

 

          Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,

          dni jeho jako dni nádeníka?

          Jak otrok touží po stínu,

          jak nádeník čeká na svou výplatu,

          tak jsem dostal v úděl měsíce bídy

          a noci soužení byly mně přiděleny.

          Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?

          Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.

          Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,

          plynou bez naděje.

          Pamatuj, že můj život je jako dech,

                        mé oko již nikdy neuzří štěstí.

                                                                (Z knihy Jób 7,1-4.6-7)


 


 


 

 K čemu je ti dobré, že mě týráš?


 

 Zprotivil se ti výtvor tvých rukou?


 

 Tvé ruce mě ztvárnily


 

 a udělaly se vším všudy,


 

 a teď najednou mě hubíš.


 

 Na duchu jsem zlomen,


 

 mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.


 

 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí,


 

 přání mého srdce ztroskotala.


 

 Mou cestu zahradil zdí,


 

 že nemohu projít,


 

 mé stezky obestřel temnem.


 

                                    (Z knihy Jób 10,3.8;17,11;19,8)


 


 


 

 

Zápis Chizkijáše, krále judského, o jeho nemoci,

    a jak se ze své nemoci navrátil k životu:

 
Již jsem si říkal: Uprostřed svých dnů

se do bran podsvětí odeberu,

je mi odečten zbytek mých let.“
Říkal jsem si:
„Nikdy už nespatřím Hospodina,

Hospodina v zemi živých,

člověka už nikdy nezahlédnu,

přiřadím se k obyvatelům té říše zapomnění.


Moje obydlí je strženo

a stěhuje se ode mne jak pastýřský stan.

Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo.

On sám odřízl mě od osnovy.

Do dnešního večera jsi se mnou hotov!
Stavěl jsem si před oči až do jitra,

že mi jako lev rozdrtí všechny kosti.

Do dnešního večera jsi se mnou hotov.
Jako rorejs a jeřáb, tak sípám,

kvílím jako holubice,

zemdlely mé oči upírající se na výšinu.

Panovníku, jsem v tísni, zasaď se o mne!

 

Proč bych dále mluvil?

Vždyť to, co mi řekl, učiní bezpochyby.

Doputuji veškerá svá léta s hořkostí své duše.

Panovníku, kvůli tomuhle se žije?

Žil můj duch pro tohle vše, co zažil?

Uzdrav mě a zachovej mi život!


Hle, ta hořkost přehořká mi byla ku pokoji.

Ty sám vytrhl jsi z jámy zániku mou duši,

za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy.
Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu,

smrt tě nedovede chválit,

ti, kdo sestoupili do jámy,

už nevyhlížejí tvou věrnost.
Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes,

otec seznámí s tvou věrností své syny.
Hospodine, buď mou spásou!

Budeme hrát na strunné nástroje

po všechny dny svého žití v Hospodinově domě.“

 

            (Prorok Izajáš 38,10-20)