Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, na co jsme hleděli a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život se zjevil, my jsme ho viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se i vy podíleli s námi na společenství, které máme s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.
(Jan 1,1-3)
Slavnostní řeč mi ze srdce tryská, své dílo přednesu králi, jazyk můj zručného písaře rydlo.
(Žl 45,1)

 

NEJSEM HODNA MU ZOUVAT OBUV
Úvodní verše jsou odpovědí na to, proč jsem se rozhodla napsat knihu sestavenou z Ladislavových dopisů, úryvků z Písma a slov básníků, které doplňuji svými postřehy, vzpomínkami a zážitky, to vše v kontextu mého osobního příběhu.
K jejímu názvu mě inspiroval spis německého mystika Mistra Eckharta "Kniha božské útěchy". Autor v něm rozjímá o plnění Boží vůle a o smyslu utrpení. Zaujala mě nápadná shoda Eckhartových myšlenek s myšlenkami Ladislavovými - až na jejich formulování, v kterém se oba naopak podstatně liší. Tak originálně jako Ladislav se Mistr Eckhart nevyjadřuje (jistě mi to ve své pokoře promine).
Po mé konverzi ke křesťanství v letech 1983 - 1985 mě začaly přitahovat životopisy svatých. Mnozí mě velmi oslovili, někdy mi dokonce dali zakusit svou tajemnou blízkost. Ale přesto jsem je vnímala jako lidi z jiné doby, které jsem na této zemi osobně nepoznala.
11. září 2004 mě však jako blesk z nebe osvítilo poznání, že takového světce jsem měla několik let na dosah ruky. Sedávala jsem s ním, hovořila a jedla u jednoho stolu, čítala jsem jeho dopisy, naslouchala jeho myšlenkám, diskutovala a polemizovala s ním, často jsem se s ním i pohádala. Od toho tragického dne cítím silnou vnitřní touhu podělit se s těmi, kdo ho znali, přiblížit ho těm, kdo ho neznali, ukázat, jak Bůh skrze něho působil a dodnes působí v mém životě, a dosvědčit tak jeho svatost.
Já sama z toho vyjdu negativně, ale v porovnání s takovým člověkem, jemuž "nejsem hodna padnout k nohám a zouvat mu obuv", to ani nemohlo dopadnout jinak. Moje osobní nedostatky a scestné postoje, které bych za jiných okolností nikdy nezveřejnila, budou bít přímo do očí. Právě na nich však vynikne Ladislavova osobnost a jeho moudrý, laskavý a humorný nadhled v duchu slov Jana Křtitele: "On musí růst, já však se menšit" (Jn 3,30). Nebo ještě jinak řečeno: jeho svatost zazáří intenzívně právě skrze tuto mou hloupost, zatímco moje hloupost v kontrastu s jeho svatostí vynikne pochopitelně ještě víc.
Ale právě o to tu jde a považuji to spíše za poctu - stát se podstavcem nebo rohožkou u jeho nohou, která není dobrá ani k tomu, aby si o ni otřel boty. A Ladislav se k té špinavé a roztrhané rohožce nejen sklonil, ale ve dne v noci u ní klečel a pečlivě ji čistil a spravoval jako nějakou drahocennou látku. Podobnost s Pánem Ježíšem, který přepásán lněným plátnem umýval svým učedníkům nohy, nelze přehlédnout. Až na to, že jsem to - na rozdíl od apoštola Petra - brala jako samozřejmost. Ale je třeba dodat, že Ladislav neváhal s touto rohožkou rázně zamávat, pokud se v ní nahromadilo příliš prachu a smetí. Ostatně, Pán Ježíš uměl vynadat farizeům i učedníkům a vyhnal kupce z chrámu.
A ještě jeden důvod mě nutil k napsání této knihy. Mnoho lidí po Ladislavovi truchlí, je nekonečné množství. Na tom není nic špatného, naopak to dosvědčuje, kolik dobra konal. Většině však uniká nadpřirozený smysl této tragické události. V jeho smrti vidí naprostý konec, nedokážou se s ní vyrovnat, bezradně a nechápavě se ptají: "Jak mohl takhle dopadnout, když se tak snažil? Proč Bůh něco tak hrozného dopustil? Ztratili jsme ho, diecéze a církev ho ztratila, máme smůlu," atd.
Jsem přesvědčená, že Ladislav nám o takové reakce nestojí. Nechce, abychom jen seděli, vzpomínali a smutnili - chce, abychom něco dělali. A aby to něco bylo, ať už to bude cokoliv, v duchu hledání a plnění Boží vůle. Domnívám se, že jeho věci nejlépe prospějeme, když budeme usilovat vnášet jeho myšlenky a slova do každodenního života.
Pohled na jakoukoliv rakev je vždy depresívní, šokující a zdrcující, i když v ní leží někdo, koho jsme ani neznali. O to více, jestliže tím mrtvým byl někdo výjimečný nebo nám blízký Stále vidím Ladislava za stolem v jeho pracovně nebo v kuchyni; jeho duchovní charismata prosvítala i skrze slábnoucí tělesnou schránku - podobně jako z osobnosti Jana Pavla Druhého. A nakonec i z takového mimořádného člověka zůstane jen nehybná, temná a němá rakev.
V dějinách církve se objevovaly celé zástupy známých i neznámých mučedníků; prošli nepředstavitelnými mukami, ať už skutečně nebo podle legendy. My si je připomínáme, někdy s nadšením, častěji však lhostejně. Jejich utrpení vnímáme spíše jako virtuální realitu. Jakmile ale zasáhne mučednická smrt někoho nám blízkého, jsme otřeseni, zmatení, zdrcení, nedokážeme to psychicky ani duchovně zpracovat, naše přirozenost se bouří. Je to však cesta k hlubšímu pochopení Kristova kříže.
A to nikdo z nás ještě netuší, jaký životní závěr připravil Bůh právě jemu. Kdo chce opravdu následovat Krista, musí počítat se vším. Ale důvod ke starostem nebo strachu to není. Ladislav často zdůrazňoval: "Scénář našeho života je už dávno napsaný, tak proč bychom se starali. Buďme jen v co nejbližším kontaktu s Autorem."
Od Ladislava se nedalo čekat, že po tak mimořádně pestrém životě jen tak ulehne na smrtelnou postel a běžným způsobem odejde z tohoto světa. Dramata, dobrodružství a krize ho doslova přitahovaly a on přitahoval je. Mnozí dosvědčují, že se uměl objevit v pravou chvíli jejich života. Mám podezření, že disponoval nějakým zvláštním darem polylokace. Ne v tom smyslu, že by se zjevoval osobně na různých místech, ale protože dokázal být tak intenzívně přítomen v tolika lidských osudech.
Také já jsem ho poznala v složité životní situaci - když jsem ztratila práci, která mě velmi bavila a k níž jsem měla všechny předpoklady. Musela jsem se vracet k původní profesi, v níž mezitím nastalo mnoho změn, a do původního bydliště, odkud jsem před několika roky odcházela s velikou nadějí a očekáváním. Nebyla jsem schopna pochopit, proč Bůh dopustil, že se mi všechno, co dávalo mému životu smysl, rozpadlo jako domek z karet.
K tomu mě ještě sužovaly jakési podivné fyzické a duševní stavy. Až po mnoha letech záhadného strádání jsem zjistila, že se tomu říká vegetativní dystonie. V dětství tím trpěla svatá Terezie z Lisieux a v dospělosti svatá Terezie z Avily, ale ani jedné z nich to nebylo překážkou na cestě k Bohu, spíše prostředkem.
V dnešní době již lze tuto nemoc snadno vyléčit, jenže já jsem dlouho nechápala, o co jde a jak proti tomu tedy bojovat. Představa, že v takovém zdravotním stavu si budu muset hledat nové místo a někde znovu začínat, mi naháněla strach. A to jsem ještě netušila, že za dva roky poté mi lékaři najdou zhoubný nádor.
Tak jsem šla nebo se spíš potácela cestou, jejíž konec se ztrácel v husté mlze, vedla jsem s Bohem i sama se sebou vzrušený dialog a cítila jsem se asi podobně jako emauzští učedníci. Nepochopila jsem, že právě skrze Ladislava, který mě začal uvádět do tajemství Boží vůle, se ke mně připojil Pán Ježíš.

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauz, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
ALE NĚCO JAKO BY BRÁNILO JEJICH OČÍM, ABY HO POZNALI.
Řekl jim: "O čem to spolu cestou rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!"
A on jim řekl: "Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?"
Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
(Lk 24,13-18.25-27)