Zbožnost a ukecanost, jde to dohromady?

 Fascinují mě zbožné duše, které nezavřou klapačku ani v kostele před mší a jejich libozvučné hlasy se rozléhají po celém sakrálním prostoru. Buď se modlím, rozmlouvám s Bohem, nebo kecám. Obojí naráz možné není. Samozřejmě bychom měli s bližními mluvit, ale kostel je určen k rozhovoru s Bohem - to mi nikdo nevymluví. S lidmi můžeme kecat mimo celý den. Neboť "chudé máte mezi sebou vždycky, mě však vždycky nemáte" (Jan)

Jednou jsem přišla ještě jako kandidátka zasvěceného života na duchovní obnovu, která se konala v příjemném komorním počtu několika lidí. V pauzách mezi přednáškami a úvahami byla možnost zajít do přilehlé kaple, kde byla vystavena Svátost oltářní. Přítomní zůstali sedět za stolem a rozpovídali se o různých problémech, neříkám, že nešlo o vážné věci. Až na to, že v kapli na ně čekal Pán Ježíš. Navíc pokud se nemýlím, Svátost by neměla být vystavena, když není aspoň jeden adorující. Tak jsem je nechala kecat a šla jsem do kaple. Jako kandidátka zasvěceného života jsem to považovala za svou prioritní povinnost. Trochu jsem si připadala před těmi ukecanými zbožnými jako vzorný žáček, který sedí v lavici a šprtá, zatímco spolužáci dělají vylomeniny. Navíc ani nevěděli, že jsem kandidátka zasvěceného života, na čele jsem to napsáno neměla. Když se pak vrátil kněz, který obnovu vedl,zvesela přiznali, že to propovídali. Přišlo mi, že se tím ještě chlubí, i když by se měli stydět. Samozřejmě každý občas promarníme dobu určenou rozhovoru s Bohem. Ale tvářit se navenek jako superzbožný a pak to prokecat, to je vrchol farizejství.

Jednou se konala adorace v nejmenovaném kostele. Vepředu seděla starší zbožná dáma, sedla jsem si o několik řad dál. Dotyčná se rozhlížela na všechny strany a se všemi kolem sebe kecala, až se to rozléhalo po celém kostele. Nejenže mě rušila hlasem, ale i tím rozhlížením. Kdyby si aspoň sedla dozadu, když nebyla schopna adorovat a měla potřebu kecat. Když bych ji neměla před očima, tak bych se nějak soustředila. Ale když jsem ji musela celou dobu poslouchat a ještě na ni koukat, to už bylo v mezích únosnosti. Že je tam vystavena Svátost oltářní, to té zbožné dámě nějak uniklo. Musela jsem se držet, abych jí nepřistála za krkem (té dámě).

Jednou jsem přišla do kostela s úmyslem pomodlit se před mší nešpory. Měla jsem s sebou několik listů ze staršího polorozpadlého breviáře, které jsem si nosila. Čtečky a tablety s breviářem online tenkrát ještě neexistovaly. Vzápětí se přiřítila jak vichřice jistá zbožná extrovertka, moje známá. A že bychom si mohly hodit nešpory spolu. Zajímavý výraz "hodit si nešpory", ale každý máme svůj způsob vyjadřování. Bylo mi to trochu nepříjemné, měla jsem totiž pomíchané stránky, dávala jsem to obtížně dohromady a ta zbožná známá dychtivá společných nešpor mě dost znervózňovala, když mi do toho koukala. Nějak jsem ty stránky dala dohromady, načež té známé přišla na mobil sms. Řekla,že je to důležité, že to musí vyřídit. Ještě bylo trochu času, tak jsem čekala. Když to konečně vyřídila, šel kolem nějaký její známý, s kterým měla něco rozjednané. Vyskočila z lavice a začala s ním debatovat. Čas plynul. Říkala jsem si, že bude asi lepší,když se pomodlím sama, ale nebylo to možné, protože ta známá vedle mě mluvila dost hlučně. Pak už zazvonilo na mši. Takže z nešpor nebylo nic.

Jednou jsem se vypravila na významnou pouť, cesta vlakem vedla krásnou krajinou. Těšila jsem se na rozjímání a sledování krajiny oknem vlaku, když jsem při nastupování narazila na jednu zbožnou duši, která měla stejný cíl. Řekla jsem si, proč ne, taky si mohu občas popovídat s bližním. Sotva se vlak rozjel, dotyčná vytáhla mobil, že si musí vyřídit něco důležitého. Proč by nemohla, chvíli počkám. Vytočila číslo a začala  řešit nějakou praktickou záležitost. Rozhovor se protáhl, navíc se jí nedařilo se s druhou stranou domluvit. Začala zvyšovat hlas, byla čím dál naštvanější a rozzlobenější. Následovaly další naštvané telefonáty s dalšími osobami, které byly do její věci zasvěcené. Naštvaná a rozzlobená jsem začala být i já, protože když vedle vás sedí osoba a rozčiluje se do mobilu, tak se to na vás přenese. Navíc jsem se těšila na příjemnou cestu pěknou krajinou spojenou s rozjímáním. Z toho už nebylo nic, protože cíl cesty se blížil. Dotyčná hovory konečně ukončila, ale ještě mi vzrušeně a rozčileně líčila, jak se s nikým nedomluvila a do jakých se dostala nesnází. Předesílám znovu, že šlo o záležitost praktického rázu. 

Přiznám se, že takhle jsem si cestu na pouť nepředstavovala, a sotva jsme dorazily, při nejbližší příležitosti jsem předstírala, že jsem se ztratila v početném davu. Přála jsem si být od této naštvané osoby co nejdál. My introverti a agorafobici sice davy nemilujeme, i když na pouti se s tím musíme smířit. Otázka je, co je přijatelnější. Jedna rozčilená osoba křičící většinu cesty do mobilu, nebo hlučný, ale neutrální dav. Tentokrát se mi ten dav stal vysvobozením a útočištěm.

Jedno však nechápu, o co těmto zbožným osobám jde. Když už musí kecat nebo se dokonce rozčilovat ne zrovna ve vhodné chvíli, tak ať si kecají a nadávají, ale ať s tím neobtěžují druhé, kteří se touží ztišit a modlit.