Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Závislost na antidepresivech? Co je to za nesmysl?

13.05.2014 11:26

Život zpěvačky Ivety Bartošové, která spáchala sebevraždu, jsem nesledovala. Bulvár čtu jen výjimečně a sporadicky. Komentářů k jejímu životu, duševnímu stavu a sebevraždě vyšlo kvanta, nehodlám se k nim přidávat. Nakolik ovlivnila způsob jejího života duševní nemoc, nebo nakolik si způsobila duševní problémy svým životem, to bude soudit nebo již soudí Někdo jiný.

Zaujala mě ale zmínka, že se léčila v psychiatrické léčebně ze závislosti na antidepresivech. Někdo si asi spletl antidepresiva s anxiolytiky a sedativy, která jsou určena jen ke krátkodobému použití, rychle ztrácí účinek, takže se musí zvyšovat dávky, a vzniká na ně závislost. Tyto léky navíc v delším časovém horizontu poškozují kognitivní funkce – paměť, soustředění, reakce, schopnost učení. Nedoporučuje se řešit životní krize a problémy zrovna těmito léky, nebo jen výjimečně, když jsou úzkostné stavy, strachy a fobie tak intenzívní, že vyvolávají zdravotní problémy a znemožňují každodenní provoz. Léčba by měla trvat krátce, aby se překlenulo kritické období, pak by se měl dotyčný snažit postavit na vlastní nohy, případně pokračovat psychoterapií. Jinak hrozí, že se člověk naučí řešit sebemenší problém tím, že do sebe hodí tabletku.

Jinak je tomu s antidepresivy. V první řadě je třeba zdůraznit, že klinická deprese je nemoc, žádná „depka, depča, depina, blbá nálada, otrávenost“. Postihuje nejen psychiku, ale celý organismus. Vzniká nerovnováhou přenašečů nervových vzruchů. Zatím nebylo vyřešeno, do jaké míry působí jako spouštěč nějaká vážná životní událost – rozvod, ztráta zaměstnání, osobní problémy. Není na tom nic neobvyklého, vždyť jakoukoliv nemoc nebo zhoršení zdravotního stavu může být vyvolaná nějakou životní krizí. Nicméně se upouští od rozdělení depresí na exogenní, vyvolané nějakou příčinou, a endogenní, způsobené nerovnováhou nervových přenašečů. Ta nerovnováha tam je vždy bez ohledu na to, jestli depresi něco vyvolalo, nebo vznikla bez zjevné příčiny.

Pořád převládají předsudky, zvláště v církevním prostředí, že si někdo způsobil depresi nebo úzkosti nedostatkem víry a nekvalitním duchovním životem, slabou vůlí nebo dokonce nějakým morálním selháním. Škoda že ti, kdo to tvrdí, nejsou schopni vysvětlit, proč mnozí nevěřící, nebo různí lumpové a grázlové takovými stavy netrpí, žijí si spokojeně, kypí zdravím a energií, a proč to někdy postihuje hodné, tiché, plaché lidi, které pak okolí zasype výčitkami, že asi špatně žijou, měli by se vzchopit a jít do sebe. Někdo má k depresím a úzkostem vrozené předpoklady, je zvýšeně citlivý a zranitelný. Těmto lidem by se to nemělo vyčítat, svoje geny a osobnost jsme si neobjednali. Pokud bychom byli v jejich těle, zápasili bychom se stejnými problémy. Nakonec i navenek silný, energický a veselý člověk může náhle klesnout pod životní tíhou. Síla a slabost jsou relativní pojmy. Často se stalo, že deprese skosila ze dne na den někoho, kdo byl plný elánu a energie, a nikdo by do něj neřekl, že má nějaké problémy. Tím se opět dostáváme k nezodpovězené otázce, z čeho deprese vznikají.

Poukazovat na slabou vůli nebo morální deficit je nehoráznost. Nemáme právo nikoho soudit, nejsme jeho ošetřující lékař, a už vůbec nejsme Pán Bůh. Samozřejmě když někdo někoho tajně zavraždí a někde zakope, nebo spáchá jiný tajný zločin a roky ho tají, je přirozené, že u něho časem vypuknou deprese a úzkosti. Takové případy najdeme v beletrii i v reálném životě. To jsou však jen okrajové případy. Deprese většinou vzniká velmi prozaicky, tiše a nenápadně.

Antidepresíva jsou určena k dlouhodobému používání, protože udržují stabilní hladinu neuromediátorů. Nedoporučuje se vysazovat je předčasně a bez konzultace lékaře. Není tu žádná závislost. To je stejný nesmysl jako říci, že někdo je závislý na lécích na tlak nebo cukrovku. Závislost vzniká, když někdo po nějaké psychotropní látce čím dál víc touží, protože vyvolává euforii nebo naopak uklidnění, není schopen se bez ní obejít, neustále ji vyhledává a vysazení způsobí abstinenční syndrom.  Co se týče antidepresiv a jiných léků, lidé mají naopak tendenci je předčasně vysazovat, což je ale ke škodě věci a léčba se zbytečně prodlouží a zkomplikuje.

Takže I. Bartošová se léčila jistě ze závislosti na alkoholu a uklidňujících lécích, ale nemohla se léčit ze závislosti na antidepresivech. Léčit se mohla z deprese nebo jiné nemoci, bohužel neúspěšně. Tento případ je však opravdu výjimečný a mimořádný. Většina lidí postižených depresí žije úplně normálním, často užitečným  životem, užívá léky, někdy je léčba úspěšná a léky lze vysadit, někdy je úspěšná méně a musí pokračovat.  Nejsou to však žádné nevyrovnané, psychopatické osobnosti, jejich život nedoprovází žádné úlety nebo excesy.

Od novinářů zvláště bulvárního tisku nelze čekat přesné informace nebo dokonce odborné znalosti. Těmito nepřesnými údaji mohou poškodit řadu trpících a nemocných, kteří si nemoc nezavinili a měli by se řádně léčit. Může to na jejich osobu vrhnout stín, vyvolat mylný dojem, že jsou na něčem závislí a měli by se z toho dostat, třeba vysazením léků a změnou života. Okolí na ně může v tomto směru vyvíjet nátlak.

Kdysi dávno jsem přišla o členství v jedné společnosti zasvěceného života, protože mě před složením slibu takové stavy postihly. Dlouho jsem netušila, že tímto onemocněním trpím, tak jsem se neléčila. Z podobných důvodů přišel o diecézi biskup Pavel Posád.

 Deprese bývá velmi zákeřná, ne vždy se projevuje jako klasická deprese, ale neurčitými zdravotními problémy, které mohou život velmi komplikovat. Okolí tyto potíže a utrpení většinou bagatelizuje, nemocného naopak znevažují, někdy až démonizují. Díky léčbě jsem se z toho rychle dostala, nemoc se mi už nevrátila, ale o členství v té společnosti jsem tenkrát přišla. Po mém vyléčení se mnou odmítli komunikovat, byla jsem pro ně navždy stigmatizovaná. Některé členky té společnosti o mně říkaly neuvěřitelné věci, i když mě blíže neznaly, ani nepřišly se mnou do kontaktu – jedná se o duchovní společnost, jejíž členky žijí ve světě a jen občas se sejdou. Podle nich jsem byla zkrachovalá existence neschopná nejen zasvěceného, ale vůbec normálního života. Později jsem si našla jinou formu zasvěceného života, kterou bez problémů žiju už mnoho let. Dodávám, že šťastně.

—————

Zpět