Velká Sestra tě sleduje aneb o utajených sektách v katolické církvi

 Před mnoha lety jsem vstoupila do jednoho sekulárního institutu. Pro informaci, jedná se o společnost zasvěceného života, jejíž členky žijí ve světě a o svém členství nemluví, platí pro ně přísná diskrece. Je to společnost sice s církevním schválením, ale na hierarchii nezávislá. Církevní představitelé nesmí do jejího vnitřního provozu mluvit ani zasahovat, mnozí o této společnosti nic netuší. Společnost má sice přiděleného kněze, na několik let, ale ani ten nesmí do ničeho mluvit. Jeho úkolem jsou jen přednášky, zpovídání a duchovní rozhovory během rekolekcí a exercícií. Považovala jsem to zpočátku za přednost, ale velmi jsem se mýlila.

Z mých předchozích příspěvků možná plyne, že nejsem mnohými našimi biskupy nadšena, ale v tomto ohledu bych z jejich strany zvýšenou kontrolu uvítala. Jinak hrozí vznik prapodivných společností s ještě prapodivnější mentalitou a sektářskými prvky.

Po mém vstupu do společnosti mi byla přidělena spolusestra, která mě měla duchovně doprovázet a zasvěcovat do života společnosti. Zpočátku jsem to uvítala. Působila chápavě, empaticky, začala jsem se jí svěřovat jako důvěrné přítelkyni. K otevřenosti mě ostatně vyzývala. K této vzájemné otevřenosti mezi doprovázenými a doprovázejícími vyzýval i institut. 

Tak jsem se jí svěřila s pocitem neporozumění ze strany jistého kněze, který mě v době vážné nemoci nepodržel a mou situaci bagatelizoval. Byla jsem vděčna, že mě někdo vyslechl.

Když jsem o několik týdnů později za tou sestrou opět přijela, její reakce mi vyrazila dech. Se spokojeným úsměvem mi sdělila, že institut si to vše ověřil a dopadlo to v můj prospěch. Prověřování probíhalo tak, že několik členek oslovilo lidi, kteří toho kněze znali, a zeptali se jich na názor. Většina tázaných dosvědčila, že je skutečně ironický.

Přestože to prověřování dopadlo v můj prospěch, měla jsem z toho podivný pocit. Mým úmyslem nebylo, aby se na toho kněze někdo ptal a zjišťoval jeho osobnostní charakteristiku. Potřebovala jsem se s tím zážitkem jen svěřit, nic víc. Vnímala jsem to jako svěřování se blízké přítelkyni. Tato "přítelkyně" to hned oznámila vedení institutu, které začalo záležitost prověřovat. Tenkrát jsem si neuvědomila, že jsem se právě setkala se skutečným systémem, na jakém společnost fungovala.

Měla jsem jen štěstí, že vyšetřující členky narazily na lidi, kteří s tím knězem měli také špatnou zkušenost. Co kdyby potkaly lidi, kteří by toho kněze hájili a chválili? Mohly je potkat, protože každý člověk vyhovuje nebo nevyhovuje někomu jinému. V takovém případě bych upadla do podezření, že jsem konfliktní a problematická.

Tento způsob mi přišel nesmyslnný bez ohledu na to, jaký ten kněz skutečně byl a do jaké míry mi ublížil nebo neublížil. Každý normální člověk prožil nějaký konflikt, hádku, napětí s lidmi kolem sebe. S odstupem času není možné objektivně posoudit, kdo komu ukřivdil a jak to vlastně bylo, ani nemá smysl se tím detailně zabývat.

Později mi vyprávěli o bývalé člence, která byla z institutu propuštěna. Prý užívala vysoké dávky anxiolytik, i když to popírala. "Tvrdila nám, že nic nebere, ale brala to." Nechám stranou, proč dotyčná anxiolytika brala a jestli je brala. Neznala jsem ji. Ale nechápu, jak na to členky přišly, zvláště když tvrdila, že je nebere. Že by kontaktovaly jejího lékaře? To by musel porušit lékařské tajemství. Ještě mi sdělily, že se na ni přeptaly v diecézi, aby to bylo objektivní. Postřehy nezněly pozitivně. Docela jsem se podivila. Nepřišlo mi objektivní shánět nějaké poznatky o člověku náhodným vyptáváním po diecézi. Napadlo mě, jak by to dopadlo, kdyby se tenkrát ptaly na mne v mé diecézi.

Nakonec to tak dopadlo. Když se blížil konec mé počáteční formace a první dočasný slib, také se na mě přeptaly, i když nevím kde.

Pracovala jsem v civilním zaměstnání a biskupství ani většina obyvatel mé diecéze netušili, že vůbec existuji. Navíc jsem bydlela na druhém konci republiky než většina členek, které z důvodu vyššího věku nebyly schopny cestovat, takže se nemohly zeptat nikoho osobně, nanejvýš telefonicky. S mailem pracovat neuměly. Kněz, který v mé farnosti tenkrát působil, tvrdil, že ho nikdo nekontaktoval a nikdo se na mne neptal. Opravdu nevím, koho a jakým způsobem kontaktovaly. "My jsme si všechno ověřily," prohlásila jedna z nich v telefonu rezolutně. O vyjádření z mé strany zájem nebyl.

Později se jedna z nich při náhodném osobním setkání podřekla, že o mém propuštění bylo rozhodnuto na tajné radě vedení podle jakési mně utajené knihy přestupků. Tam bylo řečeno, jaké přestupky jsem spáchala. Dodnes nechápu, jak jsem mohla spáchat přestupky podle nějaké knihy, kterou jsem v životě neviděla. Nechám stranou, že toto jednání, resp. soud probíhalo v mé nepřítomnosti. Tak se v té společnosti postupovalo běžně.

Jinou sestru velmi rozčílilo, když se dozvěděla, že jsem o problémech s touto společností mluvila ve zpovědnici s knězem. Porušila jsem tím diskreci. Z toho jsem byla zděšena. Přece nemohou člověku zakazovat, pokud cítí potřebu, někomu blízkému se svěřit, nebo mu dokonce vstupovat do svátosti smíření.

V té záležitosti jsem zaslala dotaz do zahraničí generální představené této společnosti. Odpověděla, že diskrece se netýká svátosti smíření, tam si mohu říkat, co chci. Diskrece se týká skrytého života před Bohem a mlčení o svém členství. Jak vidno, některé členky byly papežštější než papež.

Dnes už na to vzpomínám jako na zlý sen. Čtenář si může pomyslet, že to líčím subjektivně jen z mého pohledu. Ale že není něco v pořádku mi později potvrdila jedna věřící lékařka a psychoterapetka, která poskytuje poradenství zasvěceným osobám, případně osobám hledajícím povolání. S tou společností se setkala, i když šlo jen o vnější pohled, jak sama uznává. Do vnitřního provozu ji samozřejmě nahlédnout nenechaly.

Jak je to s touto společností dnes, nevím. Většina členek byla již tenkrát vyššího věku a vzhledem k utajování společnosti mladší zájemkyně nebyly. Nemohu vyloučit, že tato společnost zase rozkvetla a mladé členky přibývají. Ale vzhledem k přísné diskreci ten růst a rozkvět probíhá tajně.