Toužíme po třídním nepříteli?

Jedna věc mě nepřestává udivovat - že zrovna v křesťanském prostředí dochází tak často k podezírání a obviňování ze zlých úmyslů. Přijde mi absurdní, že terčem takových obvinění bývají spolubratři a spolusestry, kteří se modlí a přijímají Eucharistii stejně jako my, někdy dokonce ve stejném kostele. Jedná se o černobílý a zjednodušený pohled na lidi a na svět. Všichni máme chyby a nedostatky, můžeme zareagovat nepřiměřeně, někoho se dotknout nebo někoho naštvat. Ale neumím si představit věřícího člověka, denně se modlícího, zpytujícího svědomí a pravidelně přijímajícího svátosti, jak okamžitě po mši vyběhne z kostela a už se nedočkavě rozhlíží, kde napáchat co nejvíce zla.

Připadá mi, že v době, kdy nás už neohrožují bezprostředně komunisté nebo STB, někdo občas zatouží po imaginárním nepříteli, aby se ujistil o svých osobních a duchovních kvalitách. Nebo se vnímá jako ten spravedlivý a zbožný ze žalmů, pronásledovaný a sužovaný zlými a bezbožníky. Toho zlého a bezbožného si promítne do člověka, který mu není sympatický, chová se a vyjadřuje jinak, vnímá svět jinak, má odlišné názory a zkušenosti. kutečný nepřítel a šiřitel zla se nám pak směje za zády a možná se dobře baví, jak se milující křesťané vzájemně napadají a obviňují z páchání zla.