Podivné experimenty s liturgickým čtením

Na podzim vypukla v　katolické církvi diskuze o liturgické hudbě, která ještě doznívá. Předčítání liturgických textů zůstává mimo pozornost, i když se jedná o spojité nádoby. Mnoho let pozoruji v této oblasti ztrátu dobrého vkusu, často i soudnosti. Podrobný přehled o situaci v celé církvi sice nemám, ale často navštěvuji za účelem zpravodajství poutní mše a církevní akce. Pokud se na většině míst setkávám s průměrnou až podprůměrnou úrovní, o něčem to již vypovídá.

Teolog Romano Guardini v knize O posvátných znameních v kapitole O Jménu Božím upozornil, že lidé ztratili smysl pro krásu a hloubku slova. Nutno zdůraznit, že Bible neobsahuje obyčejné lidské slovo, ale zjevené slovo Boží. To nestačí jen slyšet, musí proniknout do našeho nitra, být impulzem k　činu. Jestliže se Písmo předkládá nedbale i na poutích, kam přichází větší množství lidí s různým vztahem ke Kristu a církvi, často i nevěřících, je to na pováženou.

Všeobecné pokyny k　Římskému misálu zdůrazňují, že lektoři mají předčítat hlasitě, zřetelně a pozorně, protože "takovýto způsob přednesu napomáhá k　správnému sdělení Božího slova". Zesnulý liturgik Ladislav Pokorný v knize Prostřený stůl klade laťku výš: Zejména je zájmem věřícího lidu, aby se Písmo svaté předčítalo srozumitelně a řekl bych "krásně", či snad ještě lépe oduševněle a s porozuměním. Nejde jen o to, aby se bez chyby přečetlo. Jde o to, aby vážnost a krása svatého zvěstování náležitě vyzněla.

Z toho vyplývá, že lektor má mít nejen silný hlas a dobrý přednes, ale v první řadě blízký vztah k Písmu, aby rozuměl tomu, co čte. Nezbytné jsou základy teologie a liturgiky. Dále musí mít cit pro čtený i psaný text, umět rozlišovat literární formy, z nichž je Písmo složeno. Musí vycítit, kdy zrychlit nebo zpomalit, kdy něco zdůraznit nebo se naopak odmlčet. Měl by předčítat hlasitě, ale neměl by křičet, měl by dbát na výslovnost, interpunkci a přízvuky. Nestačí jen mechanicky číst slova a věty, jde o hlásání Božích myšlenek.

Přestože mám výše uvedené znalosti i lektorské schopnosti, často v těchto věcech váhám a tápu. Tím spíše žasnu nad sebejistotou lektorů bez znalostí a předpokladů, ale ještě více nad sebejistotou a sebevědomím těch, kdo je čtením pověřují.

Kánon 231 zdůrazňuje povinnost laiků pověřených zvláštní službou v církvi získat patřičné vzdělání a úkoly plnit svědomitě, se zájmem, pečlivě. Lektoři s dobrým přednesem se ještě najdou, věřících s podrobnou a hlubokou znalostí Písma je už méně. Oba předpoklady splňuje asi málokdo.

Ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu stojí: "V případě nepřítomnosti ustanoveného lektora se určí k přednesu čtení Písma svatého jiní laikové, skutečně způsobilí a pečlivě připravení k plnění tohoto úkolu, aby věřící z poslechu posvátných čtení pojali k Písmu svatému ve svém srdci něžnou a živou náklonnost."

V praxi však probíhá výběr vhodných lektorů nesystematicky, nedůsledně a nezodpovědně. Na mnoha můžeme vidět stejný obrázek. Těsně před bohoslužbou vyběhne ze sakristie někdo s lekcionářem, pobíhá chaoticky po kostele, horečně hledá někoho známého, anebo strčí lekcionář do ruky prvnímu, na koho narazí. Copak lze takto zacházet s Božím slovem a liturgickým textem?

Někde se lektoři vybírají na základě obliby u místního kněze, kostelníka nebo ministranta. Když jsem na to poukázala, bylo mi řečeno, že o výběru lektorů rozhoduje hlavní celebrant. Souhlasím, že někdo rozhodovat musí, ale měl by rozhodovat objektivně a podle schopností dotyčných, nikoliv podle nálad, sympatií či animozit. Boží slovo a liturgie musí stát nad lidskými zájmy.

Abych předešla nedorozumění, uvádím, že ve své farnosti předčítám pravidelně. Několikrát mě o to požádali na jiném místě, ale spolupráce skončila ve chvíli, kdy jsem upozornila na slabou úroveň čtení tamního ministranta. Bylo mi řečeno, že mých služeb již není třeba, protože jmenovaný se začal snažit a zlepšení je pozorovatelné. Zlepšení pozorovatelné bylo - z podprůměru na průměr. Přestal koktat a dělat chyby a úryvek přednesl jako vzorně připravený žák básničku - bezchybně, ale monotónně. V neděli večer tímto způsobem odrecitoval obě čtení, přestože jsem byla přítomna a pan farář o mně věděl. Třeba zdůraznit, že Římský misál doporučuje, pokud je k dispozici více lektorů, aby se ve čtení perikop střídali. Díky tomu je Boží slovo podáváno různými způsoby a umožní to aktivní zapojení více věřících. Za úvahu stojí, že kněz dal přednost méně schopnému lektorovi, protože měl k němu osobní vztah, zatímco schopnějšího odmítl, protože mu nebyl sympatický, nebo spíše proto, že si dovolil vyslovit názor.

Nikdo nepustí na pódium průměrného houslistu nebo herce. Všichni vědí, že průměrný houslista nebo herec zůstane průměrný, i kdyby cvičil denně. Americký film Amadeus to znázornil přesně a výstižně. Vystupuje v něm dvorní skladatel Antonio Salieri závidějící Mozartovi jeho nadání, jehož nemohl nikdy dosáhnout. Nakonec obvinil Boha, jaktože dal talent takovému "vulgárnímu pitomečkovi", nikoliv jemu ctnostnému a zbožnému, a upadl do šílenství.

Předčítání Písma je mnohem víc než umělecký a estetický výkon. Podstatu vyjadřuje Římský misál: Když se v církvi čte Písmo svaté, Bůh sám mluví k svému lidu a Kristus, přítomný ve svém slově, hlásá radostnou zvěst. Dlužno připomenout, že to není žádná alegorie, ale mystická skutečnost víry.