Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Pan arcibiskup Duka spekuluje, jestli existuje peklo

08.01.2012 17:18

Před Vánoci vyšel v Blesku rozhovor s panem arcibiskupem D. Dukou. Některé odpovědi mě uvedly do rozpaků.

"Existuje peklo?" "No, toť otázka."

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-domaci/165602/rozhovor-s-arcibiskupem-dukou-reknu-vam-jestli-existuje-peklo.html

Peklo je tedy otázka, o které se v církvi diskutuje? Úryvky z Bible, základní články víry, katolický katechismus, ale i zkušeností svatých mystiků dosvědčují, že peklo je velmi vážná realita. Nevíme sice, jestli je prázdné, nebo jestli tam duše padají jako "listí na podzim", avšak to na věci nic nemění. Je sice známo, že učení teologové na středověkých univerzitách diskutovali vášnivě i o pravdách víry, ale o teologických znalostech čtenářů Blesku si nedělám iluze. Myslím si, že periodikum Blesk má do středověké univerzity daleko.

Dokumenty Druhého vatikánského koncilu sice doporučují předkládat víru srozumitelným jazykem, ale pokud jde o

základní články víry, mělo by platit jednoznačně: „Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne; co je nad to, je ze zlého“ (Mt 5,37), "Hlásej slovo Boží vhod nevhod" (2 Tm 4,2), "Bůh nás uznal za vhodné svěřit nám evangelium, proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce" (1Te 2,4). Ještě připomínám, že při konsekrační modlitbě během obřadu biskupského svěcení dva jáhni drží nad hlavou svěcence otevřený evangeliář jako znamení hlásat evangelium i přes obtíže a překážky s tímto hlásáním spojené.

Nevím, co pan arcibiskup svými odpověďmi sledoval, ani nejsem kompetentní ho soudit. Pouze sděluji, jaký to ve mně vyvolalo dojem. Odpovědi mi přišly poněkud vyhýbavé a únikové. Třeba nechtěl čtenářům Blesku pokazit štědrovečerní večeři - když už zdůraznil, že Vánoce mohou nevěřící obohatit víc než nějakého "zapšklého věřícího". Považuji to za velmi subjektivní pohled. Hodnota Vánoc spočívá v něčem mnohem hlubším než v pocitech, emocích a prožitcích. Jsem přesvědčena, že nevěřící - byť ne vždy vlastní vinou - ochuzeni jsou, i kdyby na rozdíl od těch "zapšklých věřících" jásali, tančili a popíjeli po celý Boží hod.

Co se týče pekla a očistce, domnívám se, že upozornění na jejich existenci by čtenářům Blesku spíše prospělo. Třeba by se aspoň někteří zamysleli nad svým dosavadním a budoucím životem a časem by došli k poznání, že je „těsná je brána a úzká cesta k životu, prostorná brána a široká cesta vedoucí k záhubě“ (Mt 7, 13-14). Nevím, jestli někoho přivede k hlubšímu zamyšlení pouhé konstatování, že o pekle a očistci se v církvi diskutuje. Pan arcibiskup mohl díky svému vysokému teologickému vzdělání tyto skutečnosti a jejich význam čtenářům uvedeného periodika více přiblížit, případně vyvrátit zakořeněné lidové a pohádkové představy o pekle jako místu, kde poletují čertíci s vidlemi, zatímco z kotlíků koukají ubohé, polouvařené a zavržené dušičky. Obávám se, že čtenáři z jeho odpovědi nevyčetli ani elementární rozdíl mezi peklem a očistcem. Hlavně, že jim pan arcibiskup nezkazil Vánoce. Otázkou je, jak bude vypadat jejich další život.

V současné době se rozšířilo pojetí, že není vhodné z pastoračních důvodů strašit peklem. Je snad strašením varovat chodce, že ve tmě několik kroků před nimi je hluboká jáma, do níž mohou spadnout? Samozřejmě by nebylo dobré vytrhávat tyto skutečnosti z celkového kontextu a nemluvit zároveň o nebi, Boží lásce, milosti a milosrdenství. Takový jednostranný přístup by mohl vést k neurotickým stavům, dokonce i k odporu vůči Bohu. Ale zamlčovat tyto skutečnosti úplně je nezodpovědné.

Před dvěma roky jsem procházela těžkou duchovní krizí, když se mi rozplynula víra v Boží existenci a věčný život. Vědomí existence pekla a věčného zavržení kupodivu zůstalo, dokonce se vynořilo s mimořádnou silou a intenzitou. Jistě nemusím vysvětlovat, že to byl po duchovní i psychické stránce nesnesitelný stav. Ale Bůh nás nezkouší nad naše síly, vždy nás nějak neviditelně a skrytě podpírá. „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12, 9). Mnozí jistě slyšeli legendu o dvojici stop v písku, které splynuly v jednu. S odstupem času mohu konstatovat, že mi to vůbec neuškodilo, naopak za tu zkušenost děkuji. Po odeznění krize prožívám víru v mnohem jasnějším a zářivějším světle.

Nelze zapomínat, že člověk je narušen dědičným hříchem, je "hříšný, hříchu zaprodán," jak píše výstižně apoštol Pavel v 7. kapitole Listu Římanům. "Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci" (Řím 7, 18-19). Proto potřebujeme nejen povzbuzení a pohlazení, ale občas i nějaké to postrašení a varování.

V přirozené sféře najdeme mnoho příkladů. Když se student připravuje na zkoušky, povzbuzuje ho představa, jak to bude bezvadné, až je složí. Bude mít volno, může se věnovat svým zájmům, vyrazit na nějaký výlet. Pomáhá ale i opačná představa - jak to bude nepříjemné, pokud zkoušky nesloží. Musel by zrušit všechny plány a trávit nad skripty další dny, tentokrát už během výuky a ve stresu.

S následováním Krista je to podobné. „Vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše“(Žid 12,1–2). Nebe je třeba mít před očima jako hlavní cíl, nelze však zapomenout, že za námi leží peklo, do něhož je možné v případě odmítnutí Boží lásky spadnout. Nikdo není proti tomuto pádu pojištěn. Možná budeme v hodině smrti vděčni, když nám Boží milosrdenství hodí záchranné lano v podobě "takzvaného očistce".

—————

Zpět