Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Nadšení z papeže Františka aneb chudoba může mít různé podoby

10.04.2013 17:46

Na webu katyd vyšla úvaha s názvem Jak dlouho potrvá nadšení z nového papeže?

Nechápu, co tím chtěl autor říci. Velmi zjednodušený, černobílý a jednostranný pohled, navíc přehnané generalizování. Denně opakovaná mantra, jak se máme všichni dobře a jenom si stěžujeme. Až na to, že na ten pověstný "západní blahobyt" většina Evropanů nedosáhne.

Občas se někde objeví fotka vyhublého, umírajícího černouška s upozorněním, že takto vypadá opravdová chudoba. V takovém  kontextu to vnímám jako manipulaci a citové vydírání, navíc se zneužitím lidské tragédie, za účelem umlčení a kritiky oponentů současného režimu. Navíc těm ubožákům umírajícím na druhém konci světa tímto vůbec nepomůžeme.

Papežové ve svých sociálních encyklikách zdůrazňují, že existují různé druhy chudoby, proti nimž je třeba bojovat. Chudoba neznamená jen to, že člověk leží v prachu a umírá hlady, i když v některých případech už i tady k tomu nemáme daleko. Chceme se snad vyrovnat rozvojovým zemím?

Známý sociolog Keller upozorňuje, že dříve se společnost podobala jablku: na vrcholu několik milionářů, dole několik chudáků - ti jsou v každé společnosti. Uprostřed byla rozsáhlá a pestrá střední třída. Současná společnost se podobá čím dál víc hrušce - na špičce několik bohatých a stále bohatnoucích, uprostřed hubnoucí a ztrácející se střední třída, která se propadá níž a níž do rostoucí armády chudých, nezaměstnaných, nemocných, zdravotně postižených a důchodců. Tyto skupiny se ve slastech a blahobytu asi netopí. Poslední dobou mě děsí, kolik žebráků, bezdomovců nebo jinak zubožených potkávám na ulici. Jsou snad všichni líní, neschopní, nezodpovědní, že se dostali do takové situace?

My šťastnější, kteří máme ještě práci, se pohybujeme denně na hraně. Stačí náhlá nemoc, úraz nebo ztráta zaměstnání, zvláště ve věku nad 50 let, abychom spadli na dno. Naše chudoba spočívá v něčem jiném. Konáme důležité, potřebné a užitečné profese, pracujeme od rána do večera, ale za čím dál nižší platy bez elementárních jistot v nemoci a ve stáří. Ještě jakž takž zvládáme zajistit si základní denní potřeby, ale na nečekané mimořádné situace finance nemáme ani si nemůžeme z těchto průměrných a podprůměrných platů na tyto situace našetřit. Nemůžeme si zvolit svobodně způsob života nebo práci podle svého nadání nebo zdravotního stavu. Při stoupající nezaměstnanosti je to v rovině utopie. Vzhledem k rostoucímu pracovnímu tempu a prodlužující se pracovní době nemáme čas na fyzickou a duševní regeneraci, rozvoj tvořivých schopností, čas na své blízké, na to být sami sebou. Když onemocníme, bojíme se na několik dní ulehnout, abychom nepřišli polovinu měsíčního příjmu nebo dokonce o zaměstnání. Mnozí pracujeme přes víkendy – a nejde jen o zdravotnické nebo jiné nezbytné služby. Nebo si nosíme práci domů a jsme rádi, když se dostaneme v rozumnou dobu do postele, abychom byli druhý den výkonní a efektivní. Nemůžeme si zvolit ani životní a pracovní tempo. Kdo nestačí, kdo v důsledku nemoci nebo věku ztratí výkonnost, má smůlu. Pro společnost ztratí užitek a hodnotu, je odložen mezi odpad. V tom je naše chudoba a z toho plynoucí nesvoboda. Je to hlavně o lidské důstojnosti. Považuji to za novodobé otroctví. Píše o tom výstižně biskup V. Malý v článku „Chudoba škodí i naší duši“. https://www.iupax.cz/scripts/detail.php?id=42628

Nepatřím k těm, co hlásají, že za komunistů bylo lépe, ostatně jsem zažila šikanu od bývalého režimu, i když už jen krátce. Ale tenkrát i uprostřed totality a nesvobody existovaly skryté oázy a ostrůvky svobody. Pokud jste se uměli dobře zašít mimo zorné pole různých fízlů a estébáků, mohli jste se i když s jistým rizikem věnovat zajímavým aktivitám, které nebyly v linii vládnoucí strany nebo dokonce byly zaměřené proti ní. Dneska jsme nesvobodni od rána do večera a na každém kroku.

Nechci, aby to vyznělo jako lamentace, snažím se jen popsat běžnou realitu. Uvádím to jako důvod, proč si na rozdíl od pisatele uvedeného článku myslím, že v Evropě bude stále existovat mnoho vrstev lidí, které papež František nepřestane oslovovat. Zvláště když od svých církevních představitelů žádnou podporu zatím nepociťujeme.

Nadšení založené jen na emocích a pocitech vždy vyprchá. Příznivce a nepřátele měl a bude mí každý papež, jako je měl i Kristus Pán. Nejen to. Postoje příznivců a nepříznivců se budou v průběhu času měnit a různě kolísat. Když Pán Ježíš přijížděl do Jeruzaléma, davy volaly „Hosanna“, a za několik dní křičeli „Ukřižovat!“

Nikdo soudný snad nečeká ani od tohoto či jiného papeže ani od církve vůbec, že začne propagovat potraty a euthanásii a zpochybňovat manželství. Rozhodně nejsem přesvědčena, že se od papeže Františka po prvotním nadšení začne celá Evropa hromadně odvracet.

—————

Zpět