Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Extroverti nás dostávají do absurdních situací

12.03.2016 16:07

Nejen nás introverty, ale i mírně extrovertně laděné jedince.

V MHD si ráda sedám na zadní sedadlo k oknu. Chápu, že když je plno, tak jsou sedadla vedle mě obsazena. Nechápu, když je poloprázdno a sedadla vedle mě neobsazena, proč se na mě někdo přilepí a doslova mě přirazí k oknu. Když pak chci vystoupit, musím se prosit o dovolení a složitě přes něho nebo přes ně lézt. Pokud mám těžkou tašku nebo balík a oni taky něco objemného drží nebo mají něco objemného u nohou, je to náročný fyzický, organizační i komunikační úkon, který by si obě strany mohly ušetřit. Stačilo by si jen sednout o sedadlo dál. Copak takoví lidé nemají potřebu osobního prostoru.

Jednou zase, když jsem se těšila z volného prostoru vzadu, nebylo mi to dlouho dopřáno. Zase se na mě někdo přimáčkl bez ohledu na tři volná sedadla vedle a uvěznil mě ve stísněném prostoru mezi sebou a oknem. A to nebylo všechno. Na další zastávce přistoupila jeho známá, přihasila se k němu a byla jsem uvězněna dvojnásobně. Navíc začali křičet jak na lesy svoje osobní záležitosti. Marně jsem se snažila rozmotat sluchátka k mobilu, díky nimž poslouchám hudbu a tak tyto ohlušující situace přežívám.

Opravdu nechápu, proč si ti dva dobří známí nemohli o kousek poposednout. Snažila jsem se to vydržet, ale pak se bus zarazil před semaforem s červenou. Nebylo to už únosné tam takhle trčet, tak jsem vstala, že si přesednu. Všude byla spousta volných míst.

Pán vedle mě začal protestovat, že bude taky příští stanici vystupovat, tak proč vstávám. Odmítl posunout se jen o centimetr. Neměla jsem odvahu říct narovinu, že už je nemohu poslouchat a chci si jen přesednout. Marně jsem se snažila uniknout ze sevření. Jeho známá naštěstí zareagovala, že paní je asi špatně. Vlastně měla pravdu, protože se mi v tom stísněném a hlučném prostoru skutečně začalo dělat špatně. Konečně se milostivě posunul.

Samozřejmě to vyvolalo pozornost ostatních spolucestujících, když zaslechli, že je někomu špatně. Jako kdyby to nemohlo proběhnout v klidu a decentně.

Jiná situace, kterou jsem zažila na nádraží, nebyla tak dramatická, ale i tak nepříjemná. V pohodě sedím, koukám do mobilu, načež si přisedne skupina starších žen. Samozřejmě, že kolem bylo volno. Vzápětí jsem se cítila jak na pavlači. Pokusila jsem se co nejdecentněji a nenápadněji odsunout do klidu, ale i tak si toho všimly a udiveně reagovaly: "To jsme tak nepříjemné?" A měly pravdu. Jenom nevím, co je komu po tom, kam si chci sednout.

Takže co dodat. Extroverti nejen obtěžují hlukem a fyzickým kontaktem. Ještě jim vadí a reagují uraženě, někdy až agresívně, když si někdo toužící po klidu dovolí přesednout jinam. To už není jen o obtěžování, ale o svobodě pohybu.

—————

Zpět