Bude církev podporovat chudé, nebo chudí církev?

V časopise litoměřické diecéze Zdislava 2/2013 vyšel rozhovor Církve a stát: o majetkovém vyrovnání s generálním vikářem litoměřické diecéze P.ThLic. Stanislavem Přibylem CSsR, který byl také zveřejněn na Umlaufovinách.

https://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=1033

Nevím, jestli jsem ohledně církevních restitucí něco špatně pochopila, nebo mi něco uniklo. Až dosud jsem žila v domnění, že církev po převzetí majetku bude víc podporovat chudé a nabízet pracovní příležitosti. Nyní jsem se dočetla, že církev bude potřebovat, aby ji chudí finančně podporovali, a začne propouštět zaměstnance, takže jen rozmnoží rostoucí armádu nezaměstnaných.

Radši si nepředstavuji, jakým způsobem to propouštění bude asi probíhat. Pan generální vikář ujišťuje, že se bude přihlížet nejen k ekonomickým, ale i lidským aspektům (předdůchodový věk, složitá rodinná situace). Mám o tom vážné pochybnosti, protože jsem v církevní instituci pracovala celkem dvakrát a dvakrát byla propuštěna - uprostřed vážných zdravotních problémů. Nutnost hledat nové zaměstnání mému zhoršenému zdraví rozhodně neprospělo. Můj zdravotní stav ani osobní situaci nikdo nezkoumal. Úvaha tzv. dobrovolníka o české porestituční církvi https://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=1039 také o něčem vypovídá. A není to ojedinělý případ. Takových zkušeností je celá řada. Budu ráda, když se moje obavy nenaplní.

Co se týče placení desátku z příjmu 15000 Kč. Takový příjem stěží pokryje základní potřeby, natož aby z toho někdo ušetřil každý měsíc 1500 Kč. My šťastnější, kteří vyděláváme o něco víc a máme zatím práci, radši šetříme pro případ ztráty zaměstnání nebo nemoci, na stáří a nakonec i na pohřeb.

Vždyť nám neustále vtloukají do hlavy, že každý se má postarat o sebe, že sociální stát je přežitek. Čeká snad někdo, že zrušíme stavební spoření nebo penzijní připojištění, kam ukládáme z našich neustále klesajících platů nepříliš vysoké částky, budeme to dávat na církevní provoz a nakonec zůstaneme bez úspor? Kdo nám zaručí, že se o nás církev, pokud jí dáme jako chudá vdova poslední minci, v nezaměstnanosti, nemoci a stáří postará? Pokud své nízké přebytky ukládáme na stavební spoření, do penzijního fondu, do kasičky, pod polštář nebo je zakopáváme na utajeném místě, máme aspoň jakous takous šanci drobného přilepšení k důchodu, který bude spíše almužnou. Kněží si o desátek věřícím asi neřeknou, nikoliv proto, že by se báli o tom mluvit, ale protože by se styděli. Aspoň ti, kteří o našem životě a finanční situaci něco vědí

Souhlasím, že církev není byrokratická struktura, ale rodina, která má také rodinný rozpočet. Domnívám se, že rodina by se měla o své členy v nouzi postarat, zvláště když do jejího rozpočtu předtím přispěli. Někteří z nás se už octli v těžkých životních situacích, a od církve, resp. jejích struktur jsme nepocítili ani duchovní a morální podporu. Žijeme v každodenním stresu, ale nemáme dojem, že by se církev, aspoň ta pozemská, o naše životy a problémy zajímala.

Že si lidé kupují zbytečnosti, když jdou z kostela, a pak říkají, že jsou chudí? Pane generální vikáři, jsme dospělí lidé. Nechte nás, ať si sami rozhodneme, co si koupíme nebo nekoupíme, co je potřebné a co zbytečnost. Co se vám možná z biskupské rezidence jeví jako zbytečnost, někdo naopak potřebuje k přežití a každodennímu provozu.

Na závěr. Pokud od nás církevní představitelé něco chtějí, měli by s námi začít nejdřív komunikovat a brát nás vážně jako rovnocenné komunikační partnery. Jinak ujišťuji, že církev, i když jsem v ní zažila mnoho zklamání, pro mě nesmírně znamená. Pod pojmem církev si ale nepředstavuji jen kurii, biskupství a církevní struktury, ale církev bojující, trpící a vítěznou.