Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Ani vládkyně, ani otrokyně, ale družka

05.05.2012 15:03

Před několika týdny jsem zaslala příspěvek do KT k tématu "ženy v církvi", kterým se KT už podruhé zabývá, ale vypadá to, že ho neotisknou. Důvody tuším, ale nebudu je zde ventilovat. Příspěvek viz níže.

Ženy v církvi (KT 6/2012)

Svatý Otec Benedikt XVI. měl 30.12. 2009 generální audienci o teologovi Petru Lombardském, který žil ve 12.století. V té souvislosti se krátce zmínil o poslání a úloze žen ve společnosti a církvi. Inspirován komentářem sv. Augustina ke knize Genesis, ptá se Petr na důvod, proč došlo ke stvoření ženy z Adamova žebra a ne z jeho hlavy nebo z jeho paty. A vysvětluje:„Byla utvořena nikoli jako vládkyně, ani jako otrokyně, ale jako jeho družka“ (Sentence 3,18, 3).

Když jsem někdy upozornila na problematiku žen v církvi, udivilo mě, že přítomní začali pokaždé diskutovat o kněžském svěcení žen. Dosud jsem neslyšela, že by se nějaké ženy v Čechách nebo na Moravě o tuto funkci vehementně ucházely. Téma je mnohem širší. Za hlavní problém považuji podceňování duchovních a intelektuálních schopností žen a nedůvěru některých církevních představitelů vůči nim. Nadané a vzdělané ženy musí ustupovat mnohem mladším a méně vzdělaným mužům také v církevních službách nebo funkcích, které nepatří do svátostného kněžství, ale jsou podílem na Kristově kněžském úřadu (např. služby akolytů a lektorů). Pokud jsou k těmto službám nebo funkcím připuštěny, většinou jen jako náhradnice mužů, jako kdyby neměly vlastní identitu ani specifické poslání. Před udělením takové služby jsou - na rozdíl od jejich mužských protějšků - pečlivě prověřované.

Benedikt XVI. při návštěvě v září 2006 v Německu v rozhovoru s novináři uvedl: "...myslím si, že si samy ženy svým rozmachem a svou silou, takřka svou převahou, svou duchovní potencí dokáží zjednat patřičné postavení. A měli bychom se pokoušet naslouchat Bohu, abychom nebyli překážkou, nýbrž abychom se těšili z toho, že se ženám v církvi, počínaje Matkou Boží a Marií Magdalenou, dostává vlastního a náležitého postavení."

Škoda, že se vyjádřil tak obecně, aniž upřesnil, o jaké konkrétní postavení můžeme nebo smíme usilovat a jakými cestami nebo způsoby. Možná by tím předešel zbytečným nedorozuměním. Zdá se mi to trochu paradoxní. Z nejvyšších církevních míst znějí výzvy ke zvýšené aktivitě žen, zatímco v běžné církevní praxi narážíme na překážky a bariéry a riskujeme obvinění z pýchy, nelásky, touhy po moci nebo dokonce zlých úmyslů. Může se také stát, že při svých snahách o „zjednání si patřičného postavení“ dosáhneme opačného efektu a octneme se na okraji ještě více, navíc s nálepkami problematických osob nebo bojovných feministek. Smutné je, že mladším mužům s nižším vzděláním podobné situace nebo konfrontace v církvi nehrozí.

P. Ladislav Kubíček mi často zdůrazňoval příklad Kateřiny Sienské nebo Terezie z Avily, které svou hlubokou pokorou dokázaly pohnout srdcem i ješitných církevních představitelů. My to však hodnotíme v delším časovém odstupu již v době, kdy se těmto ženám dostalo od církve spravedlivého uznání. Pokud však do jejich životopisů nahlédneme pozorněji, zjistíme, že to nebylo tak černobílé a tehdejší "muži církve" je jako pokorné nevnímali, spíše naopak. Někdy jim připisovali špatné úmysly, nebo že jsou pod vlivem ďábla. O ctihodné Mary Ward, zakladatelce institutu Anglických panen, arcibiskup z Canterbury o ní dokonce prohlásil, že je "víc než velkým zlem, nebezpečnějším než šest jezuitů".

Polskou řeholnici sv. Faustynu Kowalskou nikdo soudný nemůže pokládat za "intelektuálku deroucí se k moci". Neměla ukončenou základní školu a v klášteře vykonávala jen služebné fyzické práce. Přesto v Deníčku píše: „Pokora není sebeponižování, ale pravda. I když se považuji za nejmenší v klášteře, mám důstojnost Ježíšovy nevěsty. Jsem královské dítě, v mých žilách koluje Ježíšova krev."

Kateřina Tetivová, OV

 

—————

Zpět