Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy


Zmrtvýchvstání

 MARANATHA!
Přijď náš Pane

 

 

Já jsem cesta, pravda a život, praví Pán,
nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.


 

Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla.
(Řm 13,11-12)

 


Ó neocenitelná, přesladká Lásko, tolik dáváš vydávajíc se v takové muky, a přece se zdá, že ještě větší byla touha jeho po spáse duší, takže by byl chtěl ještě více dáti všechno. Láska jest toho příčinou. Nedivím se tomu: neboť láska tvá byla nekonečná, a bolest měla konec. A proto mu byl větší kříž touhy, než kříž tělesný.
Vzpomínám si, že sladký a dobrý Ježíš oznámil toto jedno jedné služebnici své. Vidouc na něm kříž touhy a kříž tělesný, tázala se: "Sladký Pane můj, která bolest tvá byla větší, bolest tělesná či bolest touhy?"
On odpovídal sladce a dobrotivě a pravil: "Dcero má, nepochybuj, neboť já tě o tom ujišťuji, že nikterak nelze přirovnávati věci konečné k nekonečné. Takto ty uvažuj, že bolest těla mého byla konečná, ale svatá touha se nekončí nikdy. Proto jsem nesl kříž svaté touhy. A nepamatuješ se, dcero má, že jednou, když jsem ti zjevil své narození, vidělas mne jako malé pacholátko, narozené s křížem na šíji? Pročež věz, že tehdy, když já, Slovo vtělené, byl jsem zaset do lůna Mariina, začal se mi kříž touhy, když jsem poslušně činit vůli Otce svého a naplňovat jeho vůli na člověku, totiž, aby byl opět navrácen v milost a měl ten cíl, k němuž byl stvořen. Tento kříž mi byl větším křížem, než jakákoli jiná bolest, kterou jsem kdykoli snášel těle. A proto můj duch zaplesal převelikou veselostí, když jsem se ocitnul v posledních koncích, a zvláště při poslední večeři. A proto jsem řekl: S toužebností žádal jsem tohoto beránka jísti s vámi, to jest učiniti Otci oběť těla svého. Převeliké veselí a potěšení jsem měl, protože jsem viděl chystat se na čas ustanovený, aby vzal se mne kříž touhy, to jest, čím více jsem se viděl přibližovat bičům a mukám tělesným, tím více se zmenšovala má bolest. Neboť bolest tělesná zaháněla bolest touhy, protože jsem viděl naplněno, po čem jsem toužil."
Ona odpovídala a pravila: "Ó sladký Pane můj, ty díš, že tato bolest kříže touhy odešla od tebe na kříži. Kterak se to stalo? Přestal jsi toužit po mně?"
A on pravil: "Nikoli, sladká dcero má. Neboť když jsem umíral na kříži, zároveň se životem dokonala bolest svaté touhy. Nedokonala se však touha má a hlad můj po spasení vašem. Neb kdyby nevýslovná láska, kterou jsem měl a mám k pokolení lidskému, se dokončila a přestala, vy byste nebyli. Protože jako láska vás vyvedla z lůna Otce mého, když svou moudrostí vás stvořil, tak vás láska zachovává, neboť nejste učiněni z jiného než z lásky. Kdybych odtáhl od vás svou lásku s tou mocí a moudrostí, kterou vás stvořil, vy byste nebyli. Já, jednorozený Syn Boží, učiněn jsem vodovodem, jenž vám poskytuje vody milosti. Já vám ukazuji lásku Otcovu k vám, protože tu lásku, již má on, mám i já, a kterou mám já, má on, protože jsem s Otcem jedno a Otec jedno se mnou, a skrze mne zjevil sebe. A proto jsem řekl: Co přijal jsem od Otce, ukázal jsem vám. Příčinou každé věci je Láska."
(Z Listů svaté Kateřiny Sienské)


Hle, můj služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli.
(Iz 52,13-15)

 

 

Za jedné noci temné a zastřené,
s touhou, v plamenech lásky,
láskou jsouc roznícena,
ó štěstí blahého!,
vyšla jsem nepozorována,
když můj dům již v spánku odpočíval.

V temnotách bezpečná,
po skrytých schodech v přestrojení,
ó štěstí blahého!,
v temnotách a ve skrytosti
když ve spánku můj dům již spočinul ztišeně.


V tu šťastnou noc,
vskrytu, aniž mě kdo viděl,
ani já jsem na nic nehleděla,
bez strážce, bez vůdce, bez světla,
jen s tím, které v srdci mi plálo.

A ono střežilo mne
a vedlo jistěji než světlo polední,
tam, kde už čekal mne,
kdo dobře znám je mi,
na místech, kam nikdo nevstoupí.

Ó noci, střežila jsi!
Ó noci dražší nad jitřní ráno!
Ó noci, spojila jsi
Milého s milovanou,
milou v Milovaného přetvořenou!
(Svatý Jan od Kříže)

 


První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Stála před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: ,Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Pro pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."
Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky "Rabbuni", to znamená ,Mistře'.
Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: " Viděla jsem Pána a toto mi řekl." (Jan 20,1.11-18
)

 

 

Šero před svítáním

V řas oči svírám měkké, tiché síti.
Jest jitro časné, slyším zníti pění
procitlých ptáků, vlhkým temnem zníti,
a listů šepot, tiché šelestění.
Čí krve píseň z půdy vyvěrá tu?
Snů jakých vůně z vlhké země čiší?-
Zda bolest spí, jež sevře hrdlo bílé?

Skráň laská něha nedotčené chvíle,
tep srdce mého bije vstříc dne zlatu,
leč dechem noci poznovu se tiší;
i sním: o zvěři sněžné bílé srsti
se zrakem medovým a prosvitavým;
plamenném ptactvu, ptactvu purpurovém,
o peří z pavučin. O trsech travin,
šťáv temné síle, které proudí stvolem,
o sladkých jádrech, spících v teplé prsti...

Kdy símě jitra, jehož cítím chvění
pod stromů kořeny a v znícím kmeni,
se stíny rozroste a květy svitem
hvězd hedvábných se rozstrou pod blankytem?

Noc dýše vlahá na zkřehlé mi ruce,
na spící oči, na rty rudé prudce;
a jako v hroznů tíži kane jíní,
v pleť plodů slévá se, v zrn hořká srdce:
tak závojem vzdech noci zmírající
tvář měkce halí, tiše laská, stíní,
že bojím se až oči otevříti,
pohnouti rtoma k radostnému pění,
dvé slabých rukou ku modlitbě spjati:
tajemná záře šerem duše svítí,
tkáň srdce zpívá v čistém rozechvění...
A jako šumot trav, jež úsvit zlatí,
zní krve pramen, jako sad za dnění...

B. Reynek


Plné důvěry je mé srdce, Bože, plné důvěry je mé srdce;
budu zpívat a hrát.
Probuď se, má duše, probuď se, citero a harfo,
chci vzbudit jitřenku.
Budu tě chválit mezi národy, Pane,
budu tě oslavovat mezi pohany,
protože tvá milost je veliká až k nebi,
tvá věrnost až do oblak.

Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože,
nad celou zemí nechť je tvá sláva! (Žl 57, 8-12)

 

 

Popelka nazaretská
Ve skále narozen, Bůh živý,
do skály pochován. A divy,
jimž chtěl by svět, se nedějí.
Mrtev a pohřben jako jiní,
nic nezměnil, nic neučiní,
probouzeč lichých nadějí.


Až jitro nastalo, den třetí.
Tu městem ještě spícím letí
vichrná zvěst: je prázdný hrob!
Marně se pyšní hrůze brání,
procitají v nich znenadání
proroctví písem z dávných dob.

Den třetí... --- Synu můj, ó Králi!
Synáčku, vzešlý z lůna skály
tak jako z mého klína kdys!
Vidím tě, mám! Jsi u mne,
na dosah dlaně, krásný, mladý!
Živoucí jas tvůj každý rys.

Živoucí, živý! Plna tebe,
má harfo, hudbo má, mé nebe,
zas jako v onen blahý čas,
jak rozpoznám, co ty, co já jsem,
celičká prostoupena jasem?
A vše jsi ty, a tys ten jas!

Ó, blažení, kdo v tebe věří!
Teď, nedbaje už stěn a dveří,
budeš k nim vcházet, host a Pán
a v rozžhavená srdce jejich
se vlévati ne po krůpějích,
ale jak déšť a oceán.

Blažení, kdo hledají tě!
Teď ty je vyhledáš.Mé dítě,
prvněs však přišel za matkou!
Nastokrát víc bych trpět chtěla,
než co jsem dosud vytrpěla,
jen pro tu chvíli přesladkou.

--- Jen pro tu chvíli? Popelko má,
brzo i ty už budeš doma,
pak teprv poznáš, co je jas!
Teď spěchá, Pastýř probuzený,
prolnouti tolikeré stěny,
vyhledat tolikeré z nás.

Mnozí ho spatří, mnozí tuší
a mnoho vyvolených duší
už hmatá světlo jeho stop.
A přátelé i nepřátelé
šeptají kradmo, rozechvěle:
On vstal! On vstal!
je prázdný hrob! ( V. Renč)

 

Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu,
kdo smí stát na jeho svatém místě?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce,
jehož duše nebaží po marnosti,
kdo svému bližnímu křivě nepří¬sahá.
Ten přijme požehnání od Hospodina,
odměnu od Boha, svého spasitele.
To je pokolení tech, kdo po něm touží,
kdo hledají tvář Jakubova Boha. ¬
Zdvihněte, brány, své klenby,
zvyšte se prastaré vchody,
ať vejde král slávy!
Kdo je ten král slávy?
Silný a mocný Hospodin,
Hospodin udatný v boji. ¬
(Žl 24, 3-10)

 


Kristovo vzkříšení otevírá podsvětí, nově pokřtění obnovují zemi, Duch svatý otevírá nebe, otevřené podsvětí vydává mrtvé, obnovená země rodí vzkříšené, otevřené nebe přijímá ty, kteří k němu stoupají.
Konečně přichází zločinec do ráje, těla svatých vcházejí do svatého města, mrtví se vracejí mezi živé. Kristovo zmrtvýchvstání uvádí všechno do pohybu a všechny živly pozdvihuje do vyššího řádu.
Podsvětí vrací své zajatce mezi nadpozemšťany, země ty, které pochovala, posílá do nebe a nebe je přijímá a představuje Pánu. A tak Spasitel jediným činem svého umučení vyzdvihuje z hlubin, probouzí ze země a umisťuje na výsostech.
Neboť Kristovo zmrtvýchvstání přináší svatým slávu. A tak zve svatý prorok k oslavě Kristova vzkříšení všechno stvoření, když říká, že se máme radovat a jásat v tomto dni, který učinil Pán.
Kristovo světlo je den bez noci, den, který nekončí. A že sám Kristus je tím dnem, naznačuje apoštol: "Noc pokročila, den se přiblížil" (Řm 13,12). Říká, že noc pokročila, ne že přijde další. Příchod Kristova světla zahání ďábelské temnoty, takže už nemají nastat mrákoty hříchu, nehasnoucí jas zaplašuje dřívější chmury, takže už nemá přístup plížící se nepravost.
Syn je totiž tím druhým dnem, kterému první den Otec sděluje tajemství svého božství. A věz, že on je ten den, který říká ústy Šalomounovými: "Já jsem způsobil, že na nebi vzešlo světlo nehasnoucí" (Sir 24,6).
Takže jako po nebeském dni už nikdy nenásleduje noc, ani po Kristově spravedlnosti už nepřicházejí temnoty hříchů. Nebeský den totiž září stále, stále svítí jeho jas a nemůže jej pohltit žádná temnota. A stejně se i světlo Kristovo ustavičně třpytí, září a blyští se a žádné mračno hříchu je nemůže zastřít: "To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila" (Jn 1,5).
Nuže, bratři, v tento svatý den se máme všichni radovat. Nikdo ať se pro vědomí svých hříchů nestraní společné radosti, nikdo ať se pro břemeno nepravostí nevyhýbá společným modlitbám. Neboť v tento den nesmí ani hříšník ztrácet naději v odpuštění, má přece nemalou záruku. Když směl i lotr přijít do ráje, proč by neměl dojít milosti křesťan?
Z kázání svatého biskupa Maxima Turínského

 

 

 

Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! ¬
Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních,
mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu.
I vrabec si nalézá příbytek a vlaštovka své hnízdo,
kde ukládá svá mláďata:
Tvé oltáře, Hospodine zástupů, můj králi a můj Bože. ¬
Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě,
stále tě mohou chválit.
Blaze člověku, jenž u tebe nalézá pomoc,
když se chystá na svatou pouť.
Až půjdou vyschlým údolím, v pramen je změní a
časný déšt je zahalí požehnáním.
Půjdou se silou stále větší, až uzří Boha bohů na Sió¬nu.¬
Hospodine, Bože zástupu, slyš mou modlitbu, ¬
popřej sluchu, Jakubův Bože!
Štíte náš, Bože, pohleď, popatř na tvář svého poma¬zaného!
(Žl 84,1-10)

 

 

Ze starobylé velikonoční homilie
Velikonoce jsou příčinou spásy všech lidí, počínaje prvním člověkem, kterého všichni v sobě chováme a který ve všech nás ožívá. Ony staré Velikonoce byly jen částečné a časově omezené a jsou obrazem a znamením Velikonoc dokonalých a věčných; byly zamýšleny jako předobraz skutečnosti, která nastává právě nyní. Jestliže však je skutečnost už zde, je třeba, aby předobraz včas ustoupil. Tak jako by nikdo při příchodu krále nepokládal za slušné nevšímat si vlastního živého krále a sklánět se před jeho obrazem.
Z toho je zřejmé, jak daleko zůstává předobraz pozadu za skutečností; vždyť předobraz je oslava kratičkého života židovských prvorozenců, kdežto vlastní Velikonoce jsou slavností věčného života všech lidí.
Není přece nic velikého, když nakrátko unikne smrti někdo, kdo musí stejně o něco později zemřít. Je však veliké uniknout smrti docela, jak se to děje nám,
za něž byl obětován velikonoční beránek Kristus.
Již sám název tohoto svátku, Pascha, je-li správně vyložen, vyzdvihuje jeho zvláštní význam. Výraz pascha znamená totiž přechod, protože domy Hebreů přešel onen zhoubce, který zabíjel prvorozené. U nás jde také o přechod, a to opravdový, protože nás, vzkříšené Kristem k věčnému životu, přechází zhoubce už jednou provždy.
A co znamená - uvážíme-li hned vztah ke skutečnosti - že ona doba, kdy došlo k obětování beránka a záchraně prvorozenců, stanoví začátek roku? Znamená to, že také pro nás je oběť skutečného velikonočního beránka počátkem věčného života.
Rok je totiž symbolem celého věku, neboť probíhá v kruhu, stále se vrací sám k sobě a na žádném konci nespočine. A když se Kristus jako otec budoucího věku
za nás obětoval, jako by náš dřívější život zbavil trvání a koupelí znovuzrození nám dává začátek nového života, podle podobenství své smrti a svého vzkříšení.
A tak každý, kdo ví, že za něho byl obětován velikonoční beránek, ať klade začátek nového života do okamžiku, kdy právě pro něho byl Kristus obětován.
A je pro něho obětován tehdy, když poznává milost a chápe, že touto obětí byl zrozen život.
A když to poznal, potom ať se snaží žít nově a nevrací se už zpět ke starému životu, jehož konec nadešel.
Vždyť jsme přece odumřeli hříchu. Jak bychom v něm ještě mohli žít? (Řím 6,2)

 

 

 

Smrt rozlévá se jako z břehů proud,
v něm vidíš všechnu trávu polehnout,
vy však jste chvíle, křehké jako rákos,
bránili, dokud rty jste mohli hnout.


Do sloky chytám život beztvarý.
Ať tvar mu dají její rozmary,
on tanci jejímu dá těžší kroky.
Pak řídím já ten obřad prastarý.

V trávě se třpytí rosné kapky pot,
slunce, jež namáhavě stoupá z vod.
Ať moje báseň jas rozestře v duši,
stoupajíc těžce ze smutků a psot.

Nade mnou volnost v hrdle cítí pták.
Ať moje píseň vždy tu volnost cítí,
vždyť nemá-li ji, nazpátek se zřítí
jak kámen, kterýs hodil jenom tak.

I kdyby naše píseň zoufajíc
zpívala samé smrti vstříc,
když jsme se k žití jednou odhodlali,
buď v ní jen chvála a nic víc.

Šla z našich srdcí jistota:
ze smrti budem vykoupeni,
když z radosti i utrpení
vyrýžujeme zrnko života.

(F. Hrubín)

 

PÁN SKUTEČNĚ VSTAL Z MRTVÝCH, ALELUJA!

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Vydává nezávislá křesťanská redakce v Ústí nad Labem
PharmDr.ThMgr. Kateřina Tetivová
Věnováno památce P. MUDr. Ladislava Kubíčka,
bývalého sponzora tohoto listu