V Boží režii s Františkem Radkovským

recenze knihy rozhovorů s emeritním plzeňským biskupem

Portréty a rozhovory 

https://www.christnet.eu/clanky/6338/v_bozi_rezii_s_frantiskem_radkovskym.url

ZÁHADNÝ PLACHÝ POUTNÍK                                                                              

Nedávno vyšla básnická sbírka husitského faráře Lukáše Bujny "Vzývání Panny", kterou vydala Plzeňská diecéze Církve československé husitské.  Autor je konvertita, roku 1999 uvěřil v Ježíše Krista, roku 2000 byl pokřtěn, roku 2004 vstoupil do duchovenské služby. Kdyby se mi sbírka dostala do ruky  náhodně, aniž bych tušila, kdo je autorem, nenapadlo by mě ani ve snu, že to napsal farář. Básně na mě působily, jako kdyby autor Boha  bolestně a s obtížemi teprve hledal, nenacházel a bloudil jako nevěsta z "Písně písní". Vyzařuje z nich silně touha po Bohu, která však zůstává nenaplněna. Autor jako kdyby se vracel do minulosti na počátek své konverze nebo do období před ní. Možná zde odhaluje skryté a hlubší stránky své osobnosti.

Sbírka vznikla ze tří samostatných částí. Základ tvoří verše z let 2000-2006, kdy autor studoval teologickou fakultu a začal působit jako farář. Další básně vznikly v letech 2009-2011. Sbírku uzavírá cyklus "Poutníkovy příběhy" z roku 2013.

Básně působí jako subjektivní přírodní a meditativní lyrika, zobrazující  nálady, pocity, obrazy, dojmy, do nichž  autor promítá svůj vnitřní stav. Styl  připomíná symbolismus a impresionismus - vyjadřování v pouhých náznacích, bez zřetelné kompozice, snaha po zachycení přítomného okamžiku, bezprostředního dojmu a  neopakovatelné atmosféry. Vnímám v nich také silný vliv existencialismu - smutek, úzkost, melancholie, pocit nenaplněnosti a osamělosti. Při čtení se mi vybavil Kazatel a jeho známý výrok "Marnost nad marnost, všechno je marnost" nebo prorok Jeremiáš se svými nářky a lamentacemi. Vstupujeme do plačící a sténající krajiny zahalené závojem smutku jako po ztrátě Ráje, v níž převažují matné, bezvýrazné, šedé až černé barvy, obklopí nás mlha, šero a tma. Jen občas zahlédneme prchavé světelné kontrasty, které symbolizují záblesky naděje a víry. Jako kdyby básník z hloubky propasti zvolal: "Věřím, pomoz mé malé víře!"

Již první báseň "Toulky a trable" uvádí do ponuré atmosféry: Od rána mrholí. / Chvějí se víčka zimomřivá. Země dostává název "Mokrá a Syrová". Na konci se mihne krátký obraz písku pod palmami, ale jde jen o blouznění. Podobně působí závěrečná báseň "Osamělost". Osamělý pták sedící na stožáru, složená křídla, zplihlé peří, obklopen mlhou a párou. Verš Neví, zda svítá nebo se šeří zaznívá jako dezorientace v prostoru, čase a životě vůbec. Verš Bolí ho staré jizvy, nové rány vyznívá mimořádně silně. Vyslovuje podstatu lidské existence, obtíženou břemeny z minulosti a zároveň čelící dalším zápasům.

Za povšimnutí stojí, že si autor vybral  nejméně příjemné roční období a  nejhorší počasí - sychravý listopad, plný mlhy, deště, větru, stromy bez listí, na prahu zimy. Báseň "Krajem Karla Hynka Máchy" spojuje listopadovou náladu s atmosférou nádraží, konkrétně v Chomutově:

...koleje odnikud nikam, trať do nekonečna. / ...do oken ranní mrazík dých. / Sychravý listopad. Za pár týdnů bude sníh. Jeden by si pomyslel, že autor, sotva se nabažil sychravého  podzimu, už se nemůže dočkat zimy, sněhu a mrazu. Následuje "kluzký svah, bláto, hlína, zkřehlé prsty..." Žlutá jablka u silnice působí jako kontrast, ale neživý a nevýrazný. Navíc se tam octla jako bezmocná oběť, když si předtím s nimi nelítostně pohrál vichr. Z posledních veršů vyznívá slabá naděje, kterou symbolizuje trhající se mlha a prosvítající slunce, i když je "bledší než ta jablka": Vrchol Milešovky viditelný zdaleka.

Z předposlední básně "Zima" mohou čtenáři začít drkotat zuby, protože se    hemží výrazy, které vyvolávají intenzivní pocit a představu zimy (zavát, zasněžen, ledová stehna žen, vychladlé zahrady, závěje sněhu, mráz...). Chlad a zima čiší také z básně "Jáma lvová": Spolkla nás / jeskyně, jáma lvová. / Jsme chladní / jako cesta od hřbitova.

Občas zavítá jaro, ne však zelené, kvetoucí, plné ptačího zpěvu, ale jaro na přelomu zimy, s oblevou, deštěm, větrem, tajícím sněhem, lámajícími se ledy. Únor se podobá  listopadu, země je zmatena, předjaří zachmuřené. Pokud se přece jen ukáže slunce, tak jen jako "snoubenka dešťového mraku" ("Obleva", "Předjaří", "Básníkovo jaro"). Opuštěný kmen v básni "Sucho" se jara sice dočká, ale jeho žal trvá a je nevyléčitelný. A když už konečně  přijde léto, o němž mluví pouze jediná báseň z celé sbírky ("Léto"), je uplakané, pod závojem, bez slunce, které "dodýchalo v mokrém trní", bez vyzvánějících zvonů, s urousanou trávou a s plačkami táhnoucími krajem, kterým se ani v tak mokrém uplakaném létě "nedostává slzí".

Častým motivem básní je noc. Někdy je bez hvězd a bez světel ("Za noci") nebo posetá nádhernými hvězdami  ("Hvězdy"). S šerem však zároveň přichází pocit nejistoty, úzkost a strach z budoucnosti. Hvězdy a planety, byť sebekrásnější, jsou "dálkou proměněné v bod". Krása ani pohled na ni člověka nenaplňuje. Touží po něčem víc, po jistotě, pevném řádu a vyšším smyslu. Báseň "Černá labuť" začíná v hluboké tmě, navíc zdvojnásobené: Černá labuť pluje nocí... Labuť touží s nocí splynout, být neviditelná, snaží se vyhnout svitu hvězd a lunu vidí radši skrytou za mraky. Postupně však přichází svítání, do tmy proniká světlo: Temno a svit splývají / očím zjihlým jitřenkou...  Závěrečný verš je plný světelných a vizuálních efektů: Za úsvitu vidím ji / k Jedné Hvězdě plout.

Pesimisticky a beznadějně vyznívá "Funus na moři": Loď, ztroskotaná v úžinách / na levý bok se nahýbá. Báseň "Propast" začíná podobně. Líčí nebezpečnou plavbu přes temnou tůni se starou lodí plnou děr a shnilými zaprášenými pádly. Plavec se cítí jako nad propastí, má strach a je si vědom, že potřebuje víru, která ho zachrání nejen před pádem, ale pomůže mu vzlétnout. Motiv plavby najdeme také v básni "Mořeplavec". Plavba spojena se sestupem do podpalubí je obrazem duchovního povolání. 

Báseň "Confiteor" vyjadřuje nedostatek odevzdanosti do Boží vůle a strach z neznáma, ale humorným způsobem. Je to vlastně modlitba: Dnes odemknu / a zítra ztratím klíč. / Ve dveřích černá díra / a nikdo neotvírá. / Večer se modlím / a bojím se říct Amen. / Ať ten strach pomine / Jesu Christe Domine!

Báseň "Sen" vyznívá skoro hororově, i když jak už vyjadřuje název, děj se odehrává jen ve snu. Autor sám sebe už v mladém věku pohřbil. Čas moje srdce rozlomil / na komory a síně. Zdá se, že mu to příliš nevadí, jen je mu v těsné rakvi smutno. Zároveň má radost, že je konečně jedno s "Matkou Zemí". Nelze si nevzpomenout na asketické mnichy z křesťanského starověku, kteří se zavírali záměrně do rakví, aby meditovali o smrti.

Z šedi, mlhy, deště, podzimu, zimy, úzkosti a smutku vybočuje báseň "Poutník". Plachému poutníkovi, který putuje pouští, praží prudké slunce do tváře, ale nesežehne ho: ...vždyť žár lže o žízni - žár je lhář. Nakonec "uléhá pod skalou ve stinný byt" a noc, v jiných básních zdroj úzkosti, stane se poutníkovi úlevou a záchranou: Žár pouště do prázdna vyzněl... Nelze přehlédnout asociaci s "Temnou nocí" sv. Jana od Kříže.

Několik básní vyjadřuje lásku k ženě a  očekávání narození dítěte ("Stojaté vody", "V naději"). Vztah k ženě zde zahrnuje nejen pozemskou dimenzi, ale i duševní, kde žena ztělesňuje Moudrost ("Vyznání lásky Sofii") a duchovní, inspirovanou úctou k Matce Boží ("Vzývání Panny", "Carmina"). Tyto verše doplňuje několik jemných perokreseb Michaela Štojdla, zobrazujících dlouhovlasé ženy s krásnýma velkýma očima. Je pozoruhodné, že to kreslil muž, navíc duchovní.

Báseň "Nový advent" je nabitá nadějí a očekáváním. Vyjadřuje přechodný stav mezi nevírou a vírou, těsně před prozřením. Za mraky, mlhou a párou se skrývá Slunce-Král. Člověk hledající v mlze stezku ho ještě nevidí, ale začíná tušit jeho existenci. V podobném, ale již jasnějším a pozitivnějším duchu vyznívá báseň "Jitřní". Mluví o příchodu Krista, který vychází jako Slunce a Hvězda, přemáhá temno a zlo.

Závěrečná část "Poutníkovy příběhy" je báseň napsaná v próze. Nelze určit, co je skutečnost a co fantazie. Jakýsi záhadný poutník se ocitá na křižovatce a neví, kudy dál. Pak bloudí nemocnicí a marně hledá vážně nemocného přítele. Nakonec přichází k starobylému, pečlivě udržovanému chrámu, jehož kněz ztratil svým nezájmem většinu farníků. Slouží mši pro jedinou hluchou stařenku, která mu zůstala věrná. Není jasné, jestli je tím poutníkem autor nebo někdo jiný, případně kombinace obojího. Z věty "Poutník netuší, co ví pisatel těchto řádků..." by mohlo vyplynout, že jde o někoho jiného. Autor ovšem mohl z postavy na chvíli vystoupit a zaujmout pozici pozorovatele.

Básně budou vnímat asi jinak lidé z autorova blízkého okruhu, kteří ho osobně znají, a jinak ti, kdo ho neznají a o jeho životě nic nevědí. Tito čtenáři mohou narazit na více nejasných a nesrozumitelných míst. Ale podobná tajuplná místa nacházíme i v Bibli.

Je údělem každého nově vzniklého literárního díla, že jakmile ho dostanou do ruky recenzenti a čtenáři, začne žít vlastním životem nezávisle na autorovi, bez ohledu na jeho původní záměr. Čtenáři se díla doslova zmocňují, promítají do něho vlastní pocity, pohledy, prožitky a objevují v něm věci, o kterých autor neměl tušení. Dílo k nim promlouvá jejich vlastní řečí. Pro poezii to platí obzvláště.

Nedávno upoutal pozoruhodný dokument ČT o domácím násilí Z LÁSKY NENÁVIST , který připravil a natočil dominikánský kněz Romuald Štěpán Rob s týmem spolupracovníků. Inspirovali se filmovým dokumentem Šoa od režiséra Clauda Lanzmanna (1985). Tento film se zabývá tématem holocaustu, ale bez historického kontextu nebo dobových dokumentů. Skoro deset hodin ukazuje tváře pamětníků hrůz s jejich svědectvími. Dokument z Lásky nenávist nabízí výpovědi pěti žen, které prožily svůj „soukromý koncentrační tábor“ v podobě domácího násilí mezi čtyřmi stěnami. Je založen na vizuálních efektech, výrazech tváře a tónu hlasu, s působivou hudbou v pozadí. Umělecké ztvárnění tématu je vynikající, i když na úkor objektivity a informovanosti. Dokument předkládá pouze symptomy, nemíří však do hloubky, nezabývá se příčinami.

www.christnet.eu/clanky/5928/jak_pomoci_obetem_domaciho_nasili.url

Naučte se pracovat se svými emocemi

Emoce ovlivňují podstatným způsobem kvalitu našeho života, zdraví a schopnost správně uvažovat. Když jsme šťastní, jsme zdravější, milejší na svoje okolí, spokojenější. Proto bychom měli věnovat svým emocím pozornost.

Zdravé emoce vznikají snadno za příznivých okolností, např. ve společnosti sympatických lidí, v krásné přírodě nebo při poslechu melodické hudby. Pokud tyto situace a prostředí vyhledáváme, už tím si pozitivní emoce navodíme. Ale většinu času nemůžeme být v přírodě, poslouchat barokní mistry a být v úžasné společnosti. Přesto se můžeme cítit dobře, k čemuž nám pomůže i tato kniha. Najdeme v ní návod na to, jak si ty správné emoce přivolat a s těmi horšími se vyrovnat. Autor knihy, známý psychiatr, dává v této knize odpovědi na mnoho otázek o zdravých emocích i těm, kteří si mysleli, že nemohou své emoce ovládat.

MUDr. Karel Nešpor CSc. vede primariát mužského oddělení závislostí Psychiatrické nemocnice Bohnice a přednáší zdravotníkům i vysokoškolským studentům. Asi 30 let se zabývá prevencí a léčbou návykových nemocí. Je autorem řady odborných i populárních prací. V Portále vyšly jeho knihy Jak překonat hazard (2011), Návykové chování a závislost (2013), Sebeovládání (2013), Duševní pružnost v každodenním životě (2015), Kudy do pohody (2016).

Kniha Jak být milejší by měla pomoci zlepšit naše emoce, nahradit negativní emoce zdravějšími, pozitivními.  Dr. Nešpor v úvodu říká: "Zdravé emoce prospívají nám i okolí. Kromě toho sluší a dělají nás hezčí a přitažlivější. Jen málo věcí na světě je důležitějších. Zdravé emoce vás uklidní, bude vám to dobře myslet a vyznáte se lépe ve vztazích i v sobě samém."

Čtenář je seznámen hned v úvodu s rozdílem mezi myšlenkou a emocí, s projevy nezdravých a zdravých emocí a s pozitivním vlivem zdravých emocí na lidský život.

Autor zkoumá jednu emoci po druhé: např. laskavost, vděčnost, pokoru, hrdost, klidné štěstí, okouzlení, soucit, úlevu, velkorysost, respekt - bez složitých konstruktů a myšlenkových vzorců. Vše probírá na příkladech z každodenního života, na obecně známých příslovích a pořekadlech, inspirativních myšlenkách, příhodách ze života historických postav. Kniha obsahuje i řadu návodů, které mohou zlepšit náš každodenní život, drobné rituály, meditační techniky, relaxační cvičení, jednoduché tipy. 

Kniha je členěna do 28 kapitol. Každá kapitola se věnuje jinému pojmu a vždy je doplněna krátkými příběhy o lidech z různých částí světa, kteří si díky nepříjemnému zážitku uvědomili své negativní chování k druhým a potřebu být milejší. Některé příběhy jsou smyšlené a vystupují v nich nadpřirození tvorové.  Kromě odpovědí, teorie a vyprávění publikace obsahuje i praktická cvičení. Cvičení jsou zaměřena na navození příjemných pocitů a jsou důkladně vysvětlena. 

 Nejobsáhlejší část tvoří výčet emocí, které bychom se měli naučit ovládat. Informace, které nám au sděluje, jsou založeny na jeho osobních zkušenostech s klienty, ale i sebou samým.

Kniha je proložena krátkými příběhy s ponaučením nebo skrytou myšlenkou. Obsahuje povídky ze světa různých myslitelů, ale i obyčejných lidí. Některé příběhy překvapí svým rozuzlením, jiné pobaví, ale především zprostředkují nějaké ponaučení nebo vysvětlení. Kombinace těchto příběhů a odborných rad Karla Nešpora zaručí správné pochopení probíraných emocí a jejich ovládnutí.

Průvodcem celé knihy je zvídavý muž Jasoň, na jehož otázky Karel Nešpor odpovídá, a tím vysvětluje celou problematiku ovládání emocí. Dotazy, které Jasoň pokládá, většinou zazněly na seminářích, které autor pořádá pro pacienty a veřejnost. Poutavé povídání těchto dvou mužů je doplněno teorií emocí.

Pokud hledáte návod, jak být na druhé milejší, pak pro Vás je tato kniha správnou volbou.

Nešpor, Karel: Jak být milejší (Portál 2017)

Frank Naumann - Umění sympatie

Sebevědomá cesta k tomu, jak být oblíbeným

Kniha je psána pro čtenáře se zájmem o zdokonalení vlastních sociálních dovedností. Autor vystudoval filozofii, psychologii a biologii na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Je autorem řady knižních titulů, z nichž v Portálu vyšly Umění konverzace (2002) a Umění diplomatického jednání (2005).

Mnozí lidé opakovaně selhávají při hledání zaměstnání, při navazování vztahů nebo flirtu, přestože nejsou méně kompetentní než ostatní. Chybí jim schopnost být druhým sympatický. Sympatie  představuje sociální dovednost, které je možné se naučit. Sestává z řady citlivých způsobů mezilidského jednání a projevuje se ve schopnosti vzbuzovat na první pohled důvěru v očích druhých lidí.

1. část pojednává o vzniku sympatie a antipatie. Důležitý je princip podobnosti – ve vnější, sociální a subjektivní sféře.

2.část nabízí možnosti otestovat si vlastní sympatičnost a pokročit v sebepoznání.

3. část ukazuje, jak najít vyváženost mezi odborností, vůdcovstvím a přátelskostí. Zabývá se zdroji neoblíbenosti v pracovním kolektivu a jak zamezit zábranám sympatie.

4. část se zabývá bariérami v mezilidských kontaktech – ostýchavost nebo naopak drzost, přílišná sebejistota. Nabízí cvičení, jak se naučit navazovat kontakty, jak překonat zábrany, nebýt ignorován a jak vést “smalltalk. Doporučuje přezkoumat svoje postoje – v jakých situacích reagujeme ostýchavě a v jakých agresivně.

5.část nabízí postup, jak si vybudovat sympatickou image, aniž bychom měnili svou osobnost.

6.část radí, jak si vybudovat síť kontaktů.

7.část se zabývá řečí těla – vzhled, postoj, úsměv, pohled, stisk ruky, hlas, přiblížení a odstup.

8.část se věnuje společenským rozhovorům, jak klást otázky a správně naslouchat a jak si uchovat sympatie I v případě sporu.

9.část nabízí rady, jak se zachovat v trapných situacích a jak jednat s nesympatickými lidmi.

10.část obsahuje čtrnáctidenní trénink, jak si získané informace a poznatky procvičit v každodenní praxi.

Jak už bylo řečeno, sympatie nevzniká z atraktivity, inteligence, kompetentnosti. Není založena geneticky, i když někteří lidé umí vyvolávat sympatie už od dětství. Je to jen tím, že si osvojili určité sociální schopnosti intuitivně již v prvních letech života. Dospělý člověk potřebuje systematický učební program. Má to však výhodu, že se bude učit vědomě. Nezíská jen schopnost vyzařovat sympatii, ale bude take vědět, proč a jak to dělá.  Bude schopen zaměřit sympatické vyzařování na konkrétní cíle a nebude nucen přenechávat náhodě, kdo a proč si ho oblíbí.

Konfliktním situacím jsme vystaveni neustále a snad v každé životní oblasti – ať již se jedná o špatnou obsluhu v restauraci, o napětí na pracovišti nebo o neuspokojivé osobní situace. Velmi bolestné až zničující bývají konflikty v církevním společenství, kde stále chybí povědomí o zásadách správné komunikace a panuje přesvědčení, že se všichni musí na sebe usmívat. Některé konflikty propukají náhle, jiné vznikají plíživě. Ale vždy lze rozeznat několik stupňů, postupnou gradaci. Konflikt může vzniknout také uvnitř nás a pak se přenášet na nicnetušící okolí.

Autorka knihy pracuje jako poradkyně, má mnohaletou zkušenost v oblasti personalistiky ve firmách v německy mluvící oblasti. Nabízí čtenáři své mnohaleté zkušenosti, jak zacházet se spory a konflikty konstruktivním způsobem, který vede k řešení přijatelnému pro všechny zúčastněné – a to jak v profesní, tak v osobní oblasti.

 Množství příkladů a podnětů má čtenáři pomoci pochopit povahu konfliktů a možnosti, jak s nimi v každodenním životě zacházet. Neměly by se řešit útokem, agresí, ale ani útěkem, vytěsněním, namlouváním si, že žádný konflikt neexistuje. Za konfliktem bývá vždy nějaká neuspokojená potřeba - nedostatek respektu a uznání, zásah do svobody a sebeurčení, pocit nejistoty a ztráta bezpečí. Obvykle řešíme symptom, spouštěč, nikoliv skutečnou příčinu. Pak se divíme, že i přes naši dobře míněnou snahu napětí roste, až dojde k eskalaci.

Knihu ocení čtenáři se zájmem o zdokonalení vlastních sociálních dovedností a také pracovníci ve vedoucích a manažerských pozicích. Mohou ji využít i vedoucí různých duchovních, křesťanských a církevních společenství, i když se obávám, že zrovna k nim se nedostane.

Tanja Baum: Umění přátelského řešení konfliktů (Portál 2008)

https://obchod.portal.cz/umeni-pratelskeho-reseni-konfliktu/

Petitcollin Christel - Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci

Prožíváme-li opakovaně v komunikaci s některými lidmi něco negativního nebo frustrujícího, říkáme si, že už se nenecháte vtáhnout do hry. Termín hry opravdu odpovídá negativním situacím, které se standardně opakují.

Ch. Petitcollin, psycholožka zaměřená na poradenství a psychoterapeutka, pořádá semináře o vztazích a komunikaci.  V knize vysvětluje základní pojmy psychologických her Erika Berna, amerického psychiatra, zakladatele transakční analýzy. Na základě svých poznatků dává rady, jak řešit opakující se problémy ve vztazích – v rodině i s okolím.

Jak poznáme psychologickou hru? Když dosáhneme opaku toho, co jsme chtěli, ztratili jsme energii výměnou neplodných, popuzujících řečí, máme dojem, že jsme se nechali nachytat a vrací se opakovaně stále totéž téma, aniž by bylo na konci interakce vyřešeno.

Práce E. Berna doplnila teorie dramatického trojúhelníku, jejímž autorem je Stephan Karpmann. Provedl syntézu všech postav a rolí a zjednodušil do tří komplementárních rolí, které se ve všech hrách neustále opakují – oběť, kat (tyran), zachránce.

Oběť se vyznačuje čistotou, nevinností, bezmocností, je to zdánlivě křehká bytost, nešťastná a pasivní. Stíhá ji jedno neštěstí za druhým, dožaduje se soucitu a péče, vyvolává pocity viny a hází zodpovědnost za své utrpení na jiné. Provokuje, rozčiluje, dráždí a leze na nervy. Ráda hraje hru “Kopejte do mě”.

Aby mohla existovat oběť, musí být kat. Jeho úlohou je být zlý, krutý, bezcitný, mít násilnické sklony na verbální nebo i fyzické úrovni. Útočí, přikazuje a vyvolává zášť. Tyran je jemnější, ale záludnější  verzí kata v běžném životě. Tíhne k šikaně, kritice, shazování, slovním výpadům.

Zachránce, nazývaný též “spasitel”, je laskavý, ušlechtilý, altruistický, neustále připraven bránit utiskované chudáky a ztracené případy. Bere na sebe řešení cizích problémů, tím vede k pasivitě a závislosti. Často si stěžuje na nevděk a přepracovanost.

Tyto role nemají zřetelné hranice, přecházejí jedna v druhou, lidé si je mezi sebou různě prohazují, jedna osoba může dokonce zastávat všechny tři role. V tom právě spočívá hra. Proč ji lidé hrají? Protože každá role přináší nějaké výnosy, posiluje ego.

Jeden z hlavních způsobů, jak se vymanit z dramatického trojúhelníku, je definitivně neutralizovat jeho role. Bez oběti, zachránce nebo kata není žádná další hra možná. Pokud jsme se dostali do role oběti, měli bychom si uvědomit svou snahu manipulovat. Nahradíme své nářky přesně zformulovanými žádostmi a vezmeme na vědomí fakt, že řešení máme v sobě. Nedovolíme zachráncům ujímat se řešení našich problémů, protože taková pomoc podporuje nedospělost oběti. Snažíme se rozvíjet nezávislost. Platí, že bez souhlasu oběti žádný tyran ne existuje.

Pokud se octneme v roli kata, budeme pátrat po zdroji vlastní frustrace, zformulujeme svá neuspokojená přání a budeme věnovat péči svým zraněním a potřebám. Budeme se snažit rozvíjet schopnost tolerance, otevřenosti a smyslu pro reálnou skutečnost. Když budeme mít chuť kritizovat, uvědomíme si, že často na druhých kritizujeme, co se nám nelíbí na nás.

Jako zachránce se budeme snažit najít si nové, konstruktivní způsoby získávání pozornosti druhých a posilování vlastního ega. Dopřejeme druhým nezávislost, budeme s nimi jednat jako rovní s rovnými, umožníme jim hledat vlastní řešení a ponižující útrpnost nahradíme  soucítěním a empatií. Naučíme se naslouchat a ujasníme si, v čem spočívá zdravá pomoc. Tomu se autorka věnuje v předposlední kapitole.

Pokud se setkáme s obětí, přerušíme její nářky a výlevy a přimějeme ji, aby si jasně a přesně zformulovala, co chce, a hledala sama řešení. Tyranovi nedovolujeme překračovat hranice, posilujeme vlastní sebeúctu a snažíme se, aby k nám měl respekt. Pokud však dojde k fyzickému násilí, neváháme podat trestní oznámení. Pokud narazíme na zachránce, který nás chce vtlačit do role oběti, zdvořile odmítneme nabízenou pomoc a nasměrujeme ho k jiným aktivitám.

To neznamená, že budeme sobci a nebudeme si pomáhat. Kniha nezpochybňuje pomoc jako takovou, pouze nesprávné způsoby pomoci. V předposlední kapitole popisuje, jak má zdravá užitečná pomoc vypadat. Poslední kapitola nabízí postup, jak hru přerušit, případně ji přeměnit v konstruktivní rozhovor.

Kniha zaujme čtenáře, kteří chtějí řešit své vztahové a komunikační problémy každodenního života.

Kniha historika umění Iana Caldwella Páté evangelium je strhujícím příběhem s prvky detektivky, thrilleru a psychologického románu. Má složitě promyšlenou a pečlivě zpracovanou kompozici, v níž autor  zajímavým způsobem propojil přítomné dění se vzpomínkami a retrospektivními pohledy, skutečné události se smyšlenými. Dramatické scény se střídají s popisnými a vysvětlujícími částmi, které zvolňují a zpomalují napínavý a rychle gradující děj, aby čtenář mohl zážitky vstřebat.

Příběh se odehrává v roce 2004 ve Vatikánu, na konci pontifikátu Jana Pavla II. Autor nezamlčuje negativní jevy jako kariérismus, intriky, boj o moc, ale ukazuje ještě jinou, lidštější a sympatičtější tvář Vatikánu. Žijí tu také zaměstnanci, kteří mají rodiny, a Vatikán se hemží dětmi.

Vypravěčem je řeckokatolický kněz Alex, který má pětiletého syna Petra. Začíná úvahou o vině, hříchu a odpuštění jeho pohledem. Chlapec nechápe princip odpuštění nejen proto, že je malý, ale protože žije ve Vatikánu. Když vidí denně fronty lidí u zpovědnic, může mít pocit, že odpuštění probíhá jako na běžícím páse.

Alex žije poklidným životem učitele biblistiky - až na bolestné vzpomínky na nezvěstnou manželku. Zmizela před několika lety v těžké depresi. Čtenář z různých narážek a náznaků  vytuší, že se objeví na scéně. Je to jediná žena, která má v příběhu nějakou roli, navíc okrajovou. Pokud zde vystupují ženy, tak jen řeholní sestry ve službách mužů hierarchů. Přinesou na stůl, uvaří, uklidí a zase se stáhnou do pozadí jako němé přízraky bez tváře. Autorovi se podařilo, i když to asi nezamýšlel, zobrazit výstižně situaci žen v církevních strukturách. Z této stereotypní role nevybočuje ani sympatická starší řeholnice Helena, která chodí vypomáhat do Alexovy domácnosti a hlídat Péťu, ale ta je aspoň součástí rodiny.

Alexův starší bratr Simon přestoupil do římskokatolické církve a stal se vysoce postaveným knězem v diplomatických službách Vatikánu. Motivy tohoto kroku vyplouvají postupně na povrch. Není za tím kariérismus, k tomu má Simon daleko. Naopak dělá vše pro to, aby si případnou kariéru pokazil. Je obdařen fyzickou silou a touhou chránit slabé. Situace řeší občas pěstmi než duchovně a dostává se do konfliktů, někdy i s policií a zákonem.  

Za nejkrásnější postavu knihy považuji papeže Jana Pavla II. Zpočátku se kvůli nemoci vůbec neobjevuje, jenom se o něm mluví. Jeho duchovní vyzařování je však neobyčejně silné. Nakonec vstoupí do děje osobně, navenek jako bezmocná lidská troska, ale se strhující duchovní intenzitou. Čtenář má možnost vidět skutečného světce.

Příběh začíná několik dní před mimořádnou výstavou, která má vrhnout nové světlo na původ a pravost slavného Turínského plátna. Kurátorem výstavy je Ugo Nogara, Simonův a Alexův spolupracovník, který objevil v podzemní vatikánské knihovně záhadný rukopis Diatessaron, tzv. Páté evangelium. Rukopis vzniklý spojením čtyř evangelií ukrývá nové informace o Turínském plátnu. Ugova chorobná posedlost pravdou situaci zkomplikuje.

Toho večera zuřila v Římě silná bouře. Alex s Petrem čekají na Simona, který má přiletět na výstavu z Turecka, kde působí jako vatikánský diplomat. Sestra Helena připravuje na pánvi večeři a Péťa je netrpělivý, protože strýček Simon se opozdil. Máme možnost pozorovat  zajímavé rodinné společenství tří celibátních osob s pozorností upřenou na dítě.  Nečekaný telefonát od Simona ze zahrad papežského palace v Castel Gandolfo obrátí život všech zúčastněných vzhůru nohama. Ugo Nogara byl z neznámých důvodů a za neznámých okolností zavražděn. Vzápětí vyšlo najevo, že objevil v souvislosti s Turínským plátnem  nějakou novou závažnou skutečnost.

Od té chvíle jsou oba bratři i s Péťou na útěku. Zároveň se snaží vypátrat okolnosti Ugovy smrti. Kdosi neznámý jim je v patách, sleduje je, vyhrožuje a chce zjistit, co Ugo tajil. Situaci opakovaně komentuje svým dětským způsobem malý Péťa. Diví se a nechápe, co ostatní pořád řeší. Tahá tatínka za kleriku a dožaduje se pozornosti i v nejdramatičtějších momentech.

Jako blesk z nebe přijde rozhodnutí soudit Ugova vraha nikoliv podle trestního, ale kanonického práva. Podezření padá čím dál víc na Simona, který se z neznámých důvodů odmítá hájit, i když mu hrozí propuštění z duchovenského stavu.  Alex marně pátrá, jaké motivy vedou jeho bratra k tak vysoké oběti. Nakonec vyjde najevo, že se smrtí Uga to bylo jinak, ale Simon a Alex nejsou zcela bez viny. Čekají na vynesení rozsudku, které však dlouho nepřichází. K nečekanému rozuzlení dojde v Sixtinské kapli na půlnoční mši sloužené papežem.

Recenze

Praktická víra
Naše společnost není připravena na stáří a smrt
Recenze knihy Matky po e-mailu

19.3.2010 Kateřina Tetivová

 Knihu známé české socioložky a publicistky na pomezí beletrie a naučné literatury tvoří e-mailová korespondence dvou přítelkyň a vdov ve věku 60 - 64 let. Jedná se o sečtělé, intelektuálně založené ženy v důchodu, které se octly v složité životní fázi, o níž se příliš nemluví. Stanuly na prahu stáří, jsou zároveň dcerami i matkami. Těšily se na "třetí kariéru", že budou mít víc času na své zájmy a rodiny svých dcer. Místo toho zůstaly uzavřeny v bytě bez kontaktů a společenských aktivit, protože pečují o stárnoucí nemohoucí matky.

celý článek »

Kultura a recenze
Naučit se tančit v rytmu Ducha svatého
Recenze knihy Larryho Crabba Řeč duše

24.9.2008 Kateřina Tetivová

 Málokdy vyslovíme slova, která vedou k Bohu a propojí naše duše. Jde nám spíš o udržení přátelství nebo aspoň společenské konverzace. Slyšíme, co lidé říkají, ale neslyšíme jejich duši. Jakmile však začneme vyslovovat upřímně a pravdivě, co si myslíme, ale bez spojení s Kristem, ubližujeme a ničíme vztah. Proto své pocity upravujeme do zdvořilé konverzace, abychom zachovali povrchní vztahy, v duši nám však zůstává prázdno.

celý článek »

O přirozenosti mlčícího vola
Recenze knihy Nic mi není, jsem jenom normální introvert

https://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2902

 Někdo se může podivit, co má kniha o introverzi a introvertech společného s křesťanstvím. K tomu, abychom se vzájemně milovali, nestačí jen zbožnost - musíme také poznávat typy osobností druhých lidí. Milost předpokládá přirozenost, zdůraznil významný středověký teolog Tomáš Akvinský, klasický introvert, přezdívaný spolužáky jako "mlčící vůl". Autorka knihy, původně dětská knihovnice, později psychoterapeutka, přiznává, že je sama typický introvert a ve prospěch introvertů píše.

celý článek »

Kultura a recenze
Žít neznamená jen podávat výkon
Kniha slovenské autorky líčí, jak se vyrovnávat s nemocí a umíráním

9.2.2007 Kateřina Tetivová

 V loňském roce vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu s titulem Neboj se usnout, Silvie! Autorka Margareta Binderová vypráví příběh své umírající přítelkyně, kterou v posledních měsících doprovázela. Otevřeně přiznává, že to nebylo jednoduché nejen z časových důvodů, ale také vzhledem k nezkušenosti se smrtí a umíráním. Přestože to vypráví zdravý člověk, dostává se nám pohledu z obou stran. Dozvídáme se, jak vnímá svět nevyléčitelně nemocný a s jakými problémy se potýkají pomáhající a doprovázející. V tomto případě se jednalo o zvlášť složitou situaci, protože onkologická diagnóza se přidružila k dlouhodobé psychické nemoci.

celý článek »

Kultura a recenze
Bůh mi dal tělo ženy a nadání k tanci
Recenze knihy: "Pro tebe, můj Bože, tančím"

22.6.2007 Kateřina Tetivová

 "Toto obrovské Tělo, které se nazývá církev, s množstvím svých údů, stále potřebuje srdce kontemplativních lidí, ducha učenců, pomáhající ruku obdivuhodné matky Terezy, nohy misionářů, těla nemocných, krev mučedníků. Potřebuje ale i senzibilitu umělců."

celý článek »

Kultura a recenze
Bůh nám neprovede rychlou duchovně emocionální operaci
Peter Scazzero, Warren Bird: Emocionálně zdravá církev, Návrat domů, Praha 2006

29.3.2007 Kateřina Tetivová

Jsou křesťanské sbory, církve a společenství bezpečným místem, kde se lidé mohou s důvěrou otevřít druhým? Počítá se vůbec s tím, že i věřící trpí různými bolestmi a zraněními a jejich emocionální projev může mít mnoho podob, od výbuchů hněvu až k úplnému popření jakýchkoliv pocitů? Je církev schopna takové lidi přijímat a pomáhat jim v osobním růstu? A připouštíme si vůbec, že těmi zraněnými jsme my všichni?

celý článek »

Kultura a recenze
Proticírkevní, strašná, nepřijatelná?
Vychází kniha rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra

19.12.2006 Kateřina Tetivová

 "Snaží-li se církev svalit celé břemeno prohry jen na ztroskotaného a celý problém by ráda měla "ze stolu" nábožensky tím, že přivede zkrachovalého zpátky "na pravou cestu", nesmírně tak zraní ty, kdo v ni vkládali svou naději" (Anselm Grün: Ztroskotals? Máš šanci). Kniha Proměněné sny zajímavým způsobem doplňuje a na konkrétních případech ilustruje výše zmíněnou knihu. Jedná se o rozhovory s deseti lidmi, kteří prožili s vírou a církví něco negativního. 

celý článek »